Dalo by se říct, že T. G. Masaryk byl sám výtvarným artefaktem. Není sice úplně správné a demokratické instalovat po náměstích sochy politiků už za jejich života, ale u TGM se to dalo omluvit, že objekt vypadal tak dobře. Do pozdního věku působila jeho figura svižně a štíhle a na dobových filmových záběrech je vidět, že se tak i pohybovala: měla prostě švih. Následující prezidenti, i když budou mladší, budou po něm už vypadat často utahaně a unaveně a žádný se nebude umět tak vyšvihnout na koně nebo dát nonšalantně oholínkovanou nohu přes nohu. Masaryk si svého „výtvarného“ působení byl přitom dobře vědom, byl sám sobě imagemakerem, zčásti intuitivním, zčásti poučeným životní zkušeností, vzděláním, vlivy, které na sebe nechal působit.

Na výstavě Tož to kupte!, která se v půlce září otevřela v Císařské konírně na Pražském hradě a na niž se přišoural i ten prezident současný, je k vidění soubor výtvarných děl, ze kterých si lze učinit jistou představu, jakého umění si Masaryk vážil, co oceňoval nebo co vnímal, že k němu výtvarně patří. Nelze pravděpodobně úplně stoprocentně říci, že jde o celkový obraz umění, které měl rád a které by si vybral sám pro sebe,  i když jedna volba byla asi výmluvná a byla to asi víc než dekorace: v pracovně měl na výrazném místě a hned na očích známý Hellichův portrét mladé a bezesporu krásné Boženy Němcové… Ale s velkou jistotou napsat lze, že „tohle“ Masaryk uznával, to odpovídalo jeho vkusu a především představě, jak by mělo „prezidentské umění“ a republikánská galerie vypadat. Takže není to privátní sbírka TGM, nýbrž jde o kolekci, zakoupenou během Masarykova prezidentského období (1918–1935), a to z prostředků tzv. Národního fondu Masarykova, jenž byl založen v roce 1920 u příležitosti Masarykových sedmdesátin. Tehdy Bedřich Štěpánek, člen Maffie a první čs. velvyslanec v USA, navrhl uspořádat celonárodní sbírku k prezidentovu uctění, když předpokládal, že její výtěžek Masaryk, tehdy už dávno abstinent, jen tak neprohýří. Brzy se sešlo slušných čtyřicet milionů korun plus patnáct milionů v pozemcích: bylo by zajímavé to zopakovat, možná tak v roce 1990 by to bylo možné, pak již asi nikdy. O deset let později, to už bylo TGM osmdesát, k této částce přihodilo Národní shromáždění dalších dvacet milionů; doplňme, že průměrný plat byl ve 20. letech kolem 700–800 korun měsíčně. Z těchto peněz, dobře zúročených v bance, se pak měly financovat různé sociální, humanitní a jiné projekty (tak se tomu tehdy neříkalo) a v neposlední řadě se za to měla nakupovat umělecká díla, která se měla stát, a také se stala, součástí sbírky – a také výzdoby – Pražského hradu. 

Tedy nekupovala se ta díla pro Masaryka a nekupoval je Masaryk, ale s Masarykem souvisela, Masaryk do toho mluvil a Masaryk v konečné fázi dával nákupu své svolení. Po ruce mu byl historik umění V. V. Štech, který díla vyhledával, navrhoval a znalecky oceňoval – a otci do toho mluvila též dcera Alice, vystudovaná kunsthistorička, která měla také své představy o tom, co by se mělo podporovat: její zásluhou je výskyt některých českých malířek. 

Rozhodující slovo měl však Masaryk, a to se mohlo dít onou typickou dikcí „Tož to kupte“, jež dala výstavě název. Doloženo to je zápisem dr. Jindřicha Říhy (1881–1963), správce fondu, který byl u toho, když prezident seděl v roce 1932 u večeře s bankéřem Jaroslavem Preissem, jedním z nejbohatších mužů první republiky, který se zmínil, že mu bylo za půl milionu korun nabídnuto ke koupi šestnáct Mánesových obrazů, ale že by byl ochoten nákup přenechat panu prezidentovi. Ten se naklonil k Říhovi a pravil: „Tož to kupte.“ Tož se to koupilo. 

A co se to tedy ještě nakupovalo a podle jakých kritérií? Především čeští klasici 19. století. Úmyslem bylo vytvořit sbírku, která by reprezentovala nové, republikánské a též jaksi ideálně humanitní založení státu a jeho symbolu, kterým se stal poněkud prekérně Pražský hrad, tedy sídlo monarchistické. Takže nová sbírka měla být do určité míry protikladem staré sbírky, kterou během staletí shromáždili na hradě Habsburkové a která zůstala jen odleskem někdejší slávy, i když pořád bylo co obdivovat. Nová kolekce ale měla podpořit rys, jejž si přál vložit do Hradu člověk, který monarchismus odstranil, přičemž sám se monarchou poněkud stal. Vybírala se proto díla, která řekněme neurazí, ale povznesou. Důraz byl na ideovou hodnotu, která zároveň neměla být konfrontační. Jsou tu mistři spojeni s kánonem klasického realismu, ať již krajinomalby, či žánru historického. Je tu několikrát Jaroslav Čermák a František Brožík, krajináři Josef Navrátil a Amálie Mánesová, Adolf Kosárek a samozřejmě Antonín Slavíček nebo František Kaván. Z konce a přelomu století Vojtěch Hynais a Luděk Marold, Jan Preisler a Jindřich Prucha. Z důvodů jak symbolických, tak sociálních se do kolekce dostaly obrazy ruských malířů: jednak se tím demonstroval zájem o slovanskost, jednak šlo o výpomoc ruským emigrantům, kteří se ocitli v tísni, a obrazy, které se jim podařilo vyvézt, představovaly jejich často jediný kapitál. Tak se na Hrad dostal Ilja Repin nebo jedno velké mořské plátno Ivana Ajvazovského.

Vyloučena, i když nikoli důsledně, byla dvě témata: náboženství a erotika. Tou výjimkou je v prvním případě soutěžní model pomníku svatého Václava od J. V. Myslbeka z roku 1894 (je to jediná socha z kolekce), přičemž náboženskost je tu potlačena idejí státní. Z druhé oblasti, tedy erotické, se do sbírky podařilo propašovat smyslný triptych Touha – Pocit blaženosti – Rozkoš od Maxe Švabinského z roku 1896, který těžko interpretovat jinak než jako propagaci tělesné lásky. Zda TGM taky pravil Tož to kupte, není uvedeno.   

Schwaiger a Herbert 

O svém vztahu k výtvarnému umění toho Masaryk moc nenapsal. Necítil se k tomu povolán, což neznamená, že svůj názor neměl. K umění měl blízko prostřednictvím lidských a také rodinných vztahů. Malířem byl jeho možná největší životní přítel, skutečný kamarád, kterých Masaryk zas tak moc neměl, Hanuš Schwaiger (1854–1912). Seznámili se v roce 1886, o čtyři roky mladší Schwaiger, rodák z Jindřichova Hradce a po otci etnicky Němec, prošel v něčem podobnou cestu k češství jako Masaryk a je pravděpodobné, že jazykem jejich přátelství byla zprvu němčina, zatímco čeština, kterou neovládali dokonale, jim během pobytu ve Vídni sloužila jako řeč „jinakosti“. Schwaiger portrétoval oba Masarykovy rodiče, tedy Josefa i Terezii, spřátelil se s Charlottou a docházel k Masarykům do rodiny, kde okouzlil malého syna Herberta, budoucího malíře. Je docela možné, že byl jediným, s kým Masaryk byl ochoten, dokud tak činil, trochu flámovat a komu se třeba i svěřoval ve věcech důvěrných. V Čapkových Hovorech se o něm vyjádřil: „Jednoho kamaráda jsem měl v Praze. Hodně intimního, to byl malíř Hanuš Schwaiger, dobrý, nesmírně dobrý člověk, s takovým darem humoru od pána boha, kterým nikomu neublížil a snášel život a všecky svízele beze zloby.“

O Schwaigerovi také pochází snad jediná Masarykova výtvarná recenze, ve které obhajuje Schwaigerovu „českost“, která byla napadána jednak za jeho původ, ale také pro jeho styl, který měl v sobě opravdu hodně „severního“ a romanticky pohádkového, takže i sám Masaryk o něm psal, že je to „český Breughel“. Obraz z roku 1887, který měl podle Masaryka doložit jeho českost, byl po letech zakoupen pro Hrad a je na výstavě. Jmenuje se Člověk je tu! a je na něm výjev z jakési pohádkové krajiny, ve které trpaslíci nalezli opilého spícího vagabunda: Masaryk, snad ani ne ironicky, napíše, že Schwaiger tu představil „český lidový typ“. 

Malířem byl ovšem již zmíněný syn Herbert, jehož obrazy ovšem na výstavě nenajdeme. Masarykovi by se zřejmě příčilo nakupovat za „veřejné“ peníze díla svého syna, byť nepochybně kvalitního malíře, byla však součástí soukromé kolekce v Lánech. Herbert byl blízkým přítelem Antonína Slavíčka a byl svědkem jeho osobní tragédie, mrtvice v osmatřicet letech, po které ochrnul na pravou polovinu těla: rok nato, 1. února 1910, spáchal sebevraždu. Už v srpnu se Herbert oženil s vdovou Mílou, vyženil tři děti, mezi nimi budoucího malíře Jana Slavíčka (1901–1957), jehož portrét Alice Masarykové, jeho nevlastní tety, je součástí výstavy Tož to kupte. Herbert zemřel v březnu 1915, když se v Borové nakazil tyfem od uprchlíků z Haliče, bylo mu třicet pět let, otec v té době byl již v exilu.

Masaryk byl realista s idealistickým přesahem. To platilo nejen ve smyslu politickém, ale i estetickém. Když se stal v osmašedesáti prezidentem nového státu, měl již dávno názory hotové a vkus dotvořen. Obojí, jak to tak většinou bývá, se vytváří v mládí, v čase, kdy je člověk nejcitlivější a nevnímavější. Vkus a názory se pak spíš už jen kultivují, dolaďují a také konfrontují s tím, co přichází posléze: podle povahy pak člověk nové odmítá nebo nějak akceptuje. Masarykův vkus vznikal v 70. letech 19. století, tedy v letech, kdy vládl, jak v literatuře, tak ve výtvarnému umění… realismus. Skutečnost a její zachycení, to bylo to, co bylo úkolem umělce. Umění mělo sloužit k poznávání, k dosažení a postižení jádra a podstaty věcí: věcnost a věrnost se hodnotila nejvýše, příkazem byl respekt ke skutečnosti a snaha o zachycení věrné podoby zobrazovaní věci. To idealistické, co na realismu bylo, spočívalo v jeho přesvědčení, že se skrz umění nějak prosvětluje lidská existence, která je v podstatě objektivně dobrá a poznatelná. Umění mělo roli jakéhosi majáku či svítilny, která se zaměří na temné či patologické jevy ve společnosti, osvětlí a prosvětlí je jasem svého poznání a tak přispěje k jejich vyřešení. Tento idealistický náhled na smysl umění Masaryka neopustil ani v časech, kdy už vládla moderna a s ní mnohem skeptičtější vztah ke skutečnosti a její poznatelnosti. Spojovala ho však s lidmi o dvě generace mladšími, tedy s peroutkovsko-čapkovskou generací pragmatickou, jejíž kritický optimismus se setkal s masarykovským idealistickým realismem. Expresionisté, kubisté, dadaisté, surrealisté, jež všechny ještě mohl za svého života Masaryk stihnout, ho nejspíš nechávali chladným, a zaznamenal-li je, pak na ně hleděl s odstupem. Ostatně podobně jako „realista“ Peroutka.

Poslední portrét

A přece jedno z posledních, možná úplně poslední z Masarykových setkání s výtvarným uměním se odehrálo nikoli ve stylu konzervativním. Asi poslední Masarykův portrét pochází od modernisty par excellence Oskara Kokoschky, který se v polovině 30. let odstěhoval do Prahy. Masarykovi se původně do portrétování prý už moc nechtělo, dcera Alice ale prý „tatovi“ modernistu doporučila, neboť podle jejího názoru byl dosud portrétován příliš konzervativně. Masaryk mu seděl od černa 1935, a možná i rád, protože prý s Kokoschkou živě konverzoval – samozřejmě v němčině, Kokoschka, byť měl české předky, již česky nemluvil. Portrét byl dokončen na začátku roku 1936, tedy krátce po Masarykově rezignaci na funkci prezidenta republiky. Obraz je typickou kokoschkovskou expresionistickou „vizí“: uprostřed sedí důstojný starý muž v legionářské uniformě, v pravém plánu obrazu vidíme Pražský hrad a po levici postavu Komenského, která ukazuje na tabuli smyslové orgány, brány vnímání. Kokoschka se totiž prý během práce na obraze často s Masarykem bavil právě o Komenském, kterého vzdělaný malíř dobře znal a velmi ctil – napsal mimo jiné i divadelní hru, v níž se Komenský setká v Amsterdamu s Rembrandtem. 

Jak se Masaryk sám sobě líbil, lze odhadnout z faktu, že obraz si Kokoschka ponechal a odjel s ním krátce po Mnichovu ze země. Ještě před válkou se Masaryk ocitl v Pittsburghu, kde visí v Carnegie Museum of Art. Před čtyřmi lety byl v Praze na výstavě Kokoschka v Čechách. Lze se domnívat, že většina návštěvníků by v něm Masaryka bez popisku nepoznala. Realismus byl ostatně už dávno mrtev.