Vlhošť je kopec v severních Čechách. Vypadá jako Říp, ale je o něco větší – má výšku 614 m. Leží pár kilometrů na východ od Úštěka a asi 15 km západně od Máchova jezera. Ze severu je omezen obloukovitou sníženinou, ve které leží nejkrásnější rybníky severních Čech, jako je Dolanský, Milčanský, Holanský, Novozámecký rybník, a dále k jihovýchodu Máchovo jezero a Břehyňský rybník. Ze všech ostatních stran jej lemují pískovcové rokle. I když jsme nepočítali ty úplně nejmenší, tak jen kolem Vlhoště mají celkovou délku 50–60 km. Je to sice jeden kopec, ale kolem něj leží celý skalní labyrint. Cizinci o něm hovoří jako o Kokořínsku, ale to je historicky vázáno na Kokořínský důl a povodí Pšovky a několika místních toků na jih od Dubé. Oblast je součástí nepřesně definovaných Polomených hor či Dubského Švýcarska, ale v okolí Vlhoště nejčastěji slyšíme trampský výraz „Roverky“.

Moji rodiče v kraji pod Horou před více jak 40 lety koupili chalupu. Postupně jsme objevovali, jak vznikají pískovcová města, a společně s archeology kopali v rámci projektu National Geographic o posledních lovcích Evropy ve zdejších převisech. Geolog Jiří Adamovič byl jedním z navrhovatelů přírodní rezervace Vlhošť, dokumentoval místní geologii a žil ve společnosti místních trampů. Památkář Kamil Podroužek patřil mezi skupinu nadšenců, kteří opravovali hrad Helfenburk. Studoval památky po zaniklých vsích a skalní stavby. Každý z nás má s krajem pod Horou víc než třicet let zkušeností, avšak každý se k ní přibližoval z jiné strany. Deset let nám trvalo, než jsme našli čas a napsali knihu o Vlhošti s vědomím, že v počítačové době se podobná situace dlouhodobého, fyzického kontaktu s místem bude opakovat jen málokdy.

Zem v zemi

Karel IV., Josef II., Karel Hynek Mácha, a dokonce Čtyřlístek se naštěstí zastavili na jeho okraji. Nezanechali žádnou větší viditelnou a ani neviditelnou stopu. Není zde pořádná tradice, se kterou bychom se museli vyrovnávat, což je v kulturních dějinách střední Evropy šťastná výjimka. Dějiny šly po okraji skalního labyrintu, duchovní události minulých staletí směřovaly k Ojvínu, Žitavě a dalším pomezním městům. A můžeme říct proč – je to kraj skoro bez vody. Pramenů je málo. Lidé dřívějších staletí byli z nouze víceméně vegetariáni, ale bez koz a krávy by nepřežili. Dobytek potřebuje mnohem víc vody než člověk. V menších vesnicích lidé vůbec neměli koně, pluhy a vozy tahal skot. Kráva patřila k nezbytnostem života stejně jako pole, pár ovocných stromů a palivové dříví.

Místní obyvatelé zmizeli po roce 1945 téměř beze stopy. Byli to německy mluvící rolníci smíšené česko-německé etnicity, jejichž nářečí bývalo nesrozumitelné pro pražské i říšské Němce. Často se mluví o Sudetech, ale tohle byl zanedbaný mezikraj, o který Češi příliš nestáli a z Němec byl daleko. Málo toho víme o krojích, lidových slavnostech, a pokud nám je známo, tak zde žádný Bartók ani Janáček nesbírali krajové melodie.

Historik Josef Panáček ve vynikající knize o Karlu Hynku Máchovi píše o blízkém Dokesku. „A tak zde v tomto kraji pod Bezdězem žil lid, jenž nikdy neměl své slavné muže a hrdiny. Žil bez nich a možná o ně ani nestál. Ctil boha, pokud mu nebyl vnucován příliš násilně; jestliže mu to vyhovovalo, ctil vrchnost, jež sem občas z Prahy nebo Vídně přijela přesvědčit se, jak dokeské dominium zdárně prosperuje, zda není okrádána nad míru slušnosti, nebo panstvo přijelo na podzimní hon. Idylka maloměsta. Dalek všeho ruchu, jímž žil, či dokonce vřel okolní svět, vzdálen všech hlavních cest, oddělen hlubokými lesy od nejbližších větších sídlišť v jakési enklávě, kde právě pro tuto izolovanost mohl vzniknout velmi odlišný německý dialekt, žil zde lid ve dvou světech: v klopotném shonu dnů a v říši pověstí, zkazek a pověr… Kraj pod Bezdězem si v historickém vývoji vytvořil hospodářskou i duchovní autonomii; byla to zem v zemi…“

Lužická krize a středoevropský les

Když z vršku Vlhoště opíšeme kružnici o poloměru tři nebo čtyři kilometry, uvnitř této oblasti zůstanou skoro tři desítky archeologických lokalit, které náležejí mezolitickým lovcům, rybářům a sběračům. Přebývali zde v malých tlupách a na podzim přecházeli od močálů a jezer v místech dnešních rybníků do suchých pískovcových převisů. Žili způsobem typickým pro americké lesní indiány nebo sibiřské národy, ale i australští Aboridžinci by se zde dokázali rychle zabydlet. V jejich stopách možná nevědomky kráčejí dnešní trampové. Ale pískovce mají také schopnost uchovávat staré cesty, skalní obydlí, rytiny ve skalách, hrádky a poustevny. Nakonec jsme dospěli k názoru, že Vlhošť patří přírodou, památkami i krajinným zasazením mezi několik málo nejbohatších českých kopců, jako je Zlatý kůň, Bezděz, Závist či Třemšín.

Něco posvátné, či aspoň hodně staré, neklidné divokosti přebývá v těchto skalách. O Vlhošti se říká, že se tam setkávají vlkodlaci a do skal sestupují bytosti oblohy. Rozhodně však nehodláme odkrývat – i kdybychom je znali – nějaká krajová tajemství. Snad jen můžeme uvést, že pod Vlhoštěm se stýkají tři velké středoevropské geologické jednotky – jádro Čech neboli bohemikum, lužická oblast nebo lugikum a saská část neboli saxo-thuringikum. Pod Vlhoštěm byla poprvé definována „lužická krize“, která před třemi tisíci let navždy změnila středoevropský les. Ve starších sedimentech nalézáme asi tři desítky druhů měkkýšů, kteří ukazují na bujný listnatý les podobný dnešním karpatským, ale mladší usazeniny jsou již odvápněné a vyplavíme z nich sotva šest běžných druhů, které zde žijí dodnes. Na přelomu obou období se měnilo klima, deště vymyly poslední zbytky vápence a listnatý prales byl nahrazen chudým borem. Nahoře borovice, dole borůvka.

Je to právě mezolitické osídlení a lužická krize, které mají středoevropský význam. A pak tu je samotná krajina, velká zelená skvrna lesů, ve kterých nikdy nestála žádná vesnice, a nad nimi Hora.

Indiáni z Vlhoště

Mezolit doslova znamená střední dobu kamennou, ležící mezi paleolitem a neolitem. Kolem Vlhoště trval zhruba tři tisíce let mezi devátým a sedmým tisíciletím před dneškem. Na výkopech u ústí Pekla severně od Zahrádek s námi pracoval americký specialista Bruce Hardy, který v rukavicích odebíral kamenné nástroje přímo z vrstvy. Zkoumal jejich zoubky a nalézal stopy po lepení nástrojů do dřeva, dokonce zrnka škrobu asi z orobince, a našel i nepatrné zlomky peří z ptáka typu kachny či labutě.

Pohybliví mezolitici udělali jeden významný technologický objev. Netahali s sebou těžké kamenné nástroje, ale drobné mikrolity. Váží třeba jen 1–2 g. Z typizovaných kamenných kousků však dokázali zasazováním do dřeva či vzácněji do parohu vyrobit nástroje různého druhu, jako jsou srpy či pilky. Asi jako když před hodináře vysypete pár různých koleček a on z nich sestaví hodinky. Archeologové se dlouho dívali na drobné jednoduché mezolitické nástroje jako na zchudlého příbuzného nádherných mladopaleolitických artefaktů, ale vlastně to je krok kupředu, asi jako když z několika běžných procesorů sestavíme různé typy počítačů.

Díky nálezům ve skandinávských rašeliništích víme, že z lýka lip a kůry vrb byli schopní vyrábět nejenom košíky, ale i textilie. Z březové kůry zhotovovali drobné zásobnice. Ve váčku nosili křesadlo, kousek pazourku či křemence, ze kterého si na místě podle potřeby dokázali vyrobit drobné kamenné nástroje, jež smůlou lepili do dřevěných rukojetí. Někdy s sebou nosili neumělé hlavičky zvířat nebo malované oblázky. Jednotlivé skupiny, klany či kmeny se z náboženských důvodů, ale i kvůli výměně surovin i partnerů setkávaly nejspíš na podzim po tahu ptáků. Nad malými skupinami se vždy vznáší hrozba endogamie, zhloupnutí následkem příbuzenských vztahů.

Druhou stranou loveckého života byl sběr. Všude v Evropě – i pod Vlhoštěm – se setkáváme se skořápkami lískových oříšků. Škála sbíraných plodin musela být velice široká, ale většina z nich se nedá archeologicky dokázat. Mezolitici mohli teoreticky sbírat i potočnici lékařskou, okřehek menší, v malém množství řeřišnici a rozrazil. Na českém venkově se v dobách nouze dělala mouka z rozvařených kořenů orobince širokolistého, které se propasírovaly, utloukly a usušily. Petr Pokorný našel v mezolitické vrstvě semínka ostružiníku, maliníku a bezu, ale zřejmě sbírali i merlík. Dnes jej kupujeme ve specializovaných prodejnách jako dietní „quinoa“.

Indiáni a podobná lovecko-sběračská plemena se po krajině pohybují zhruba dvojím způsobem. Rodina či klan o nějakých maximálně dvaceti až třiceti lidech se na jaře stěhuje z převisu k vodním plochám. Zde se na vyvýšených místech zdržuje hlavně mezi jarním a podzimním tahem ptáků či lososů, pak odchází do pískovcových skal sbírat lískové oříšky a v zimě lovit kožešinovou zvěř. V převisech pod Vlhoštěm je větší zastoupení kun, než by odpovídalo pouhé potravě. V tomto modelu se po každoroční trase pohybuje víceméně celá skupina. Běžný je však i další případ, kdy hlavní tábořiště je stabilní, ale lovci se vydávají na výpravy, kde si zřizují příležitostné tábory. Domnívám se, že většina sídel v malých převisech pod Vlhoštěm patří do druhé skupiny opakovaně využívaných tábořišť.

Ale podívejme se na celou oblast mezi Českou Lípou a Mělníkem z ještě většího měřítka. Pro jednoduchost přitom budeme uvažovat, že hlavní mezolitické zdroje potravy jsou dva – vodní ptáci a ryby v říční či mokřadní krajině a lískové oříšky ve skalnaté krajině. Nejvýznamnější mokřadní krajina ležela na soutoku Labe, Vltavy a Pšovky. Před regulací to byl systém říčních ramen, odstavených meandrů, ostrůvků a vyvýšených stanovišť, která bývala ničena velkými povodněmi. S nimi zanikla i většina mezolitických lokalit. Nicméně po obou březích Labe, zejména v okolí Hořína či kolem Kel a dál k Neratovicím a Týnci, se táhnou pásy mezolitických lokalit. Dlouhou dobu jsme to nevěděli, ale v okolí Kokořína byly od 80. let minulého století prováděny intenzivní amatérské archeologické výkopy, které odkryly – mohu-li věřit tradovaným údajům – kolem šedesáti mezolitických lokalit. To by z oblasti Soutoku a jižní části Kokořínska dělalo jedno z velkých evropských mezolitických center.

Když řekneme Dolní Věstonice, hned nás napadnou lovci mamutů. Když řekneme Vlhošť, mělo by zaznít „mezolit“. Lidé zde žili tisíce let, zatímco všechny mladší kultury včetně Němců i Slovanů sotva pár staletí. Následkem nedostatku vody a kvůli chudému substrátu nebyla tato mezolitická krajina jako v okolí Vlhoště či kolem Kumerského pohoří a na Břehyni nikdy pořádně přetištěna novějšími vlivy. Pro mladší národy až na pastevce z pozdní doby bronzové to už nebyla rezidenční, ale jen návštěvní krajina. Vítejte mezi indiány!

Cyklisté a hledači posvátna

Hledali jsme místní posvátná místa, ale naštěstí nenalezli. Posvátná místa se dají dost snadno odhalit v monotónní krajině, kde občas stojí nějaký nápadný kámen. V pískovcích skalkách na nápadné kameny narážíte na každém kroku, takže je jednodušší celou krajinu označit jako posvátnou – o tom se vedla nejednoznačná diskuse třeba v Prachovských skalách. Ale když se na věc podíváme třeba z indiánské (a možná i mezolitické) perspektivy, myšlenka posvátného místa může být chybná. Proč dnes lidé chodí na pravěká posvátná místa? Většina proto, že tam chce něco získat, nejlépe nějakou archaickou energii, kterou – jak si myslí – mohou využít ke svému prospěchu. Pro mnoho indiánů nejsou posvátná místa z tohoto pohledu důležitá. Je to místo, kde se nelže a kde ujednané slovo platí.

Chodí sem čím dál víc lidí. Jenom za posledních třicet let vidíme nové a stále vychozenější cestičky na exponovaných skalních okrajích. Když prošlapete vrstvu hrabanky, deště rychle odnesou podložní písek. Nejradši proto máme cyklisty ve slušivých elastických oděvech, kteří se nedívají nalevo ani napravo a rychle projedou kolem, aby si v hospodě v Dřevčicích či Holanech vyprávěli, že dnes ujeli 70 km! Každý letní den ve vrcholné sezoně děkujeme za jejich sebestřednost zaměřenou na vlastní výkon a jsme rádi, že v lese moc nepřekážejí. Ostatním pak sdělujeme, že v této oblasti ze záhadných důvodů přestaly růst houby, borůvky a brusinky, naopak se rozšířila vzteklina a horečka bora bora a navíc se zde rozmnožili vlci, pokud to není ještě něco horšího. Doporučujeme proto, abyste se, pokud máte rádi svůj klid a zdraví a možná i život, Vlhošti vyhýbali.