V nervózní době plné obav, nejistoty a strachu z pádu životní úrovně bylo lidem třeba dát jistotu, kde leží hrana, přes kterou jejich účty za elektřinu v žádném případě nepůjdou. To byla priorita. Vysvětluje premiér Petr Fiala a další členové jeho kabinetu, proč je nad vládním plánem zastropování elektřiny i po týdnu stále víc otázek než konkrétních odpovědí. Jistota je jediná. Strop na silovou elektřinu (což je zatím státem neregulovaná část účtu, kterou dostává každá domácnost) bude už od listopadových zálohových faktur na 240 eurech za megawatthodinu včetně daně z přidané hodnoty. Nikdo by neměl zaplatit víc než tuto částku. Ti, kdo už mají se svým obchodníkem podepsanou smlouvu na výhodnější cenu, o ni nepřijdou.

Strop je maximální povolená částka, za niž může obchodník zákazníkovi elektřinu nabízet. To neznamená, že by nemohl prodávat levněji. Smlouvy, které jsou uzavřeny na nižší cenu, je povinen dodržet. U plynu se strop stanoví na 120 eurech za megawatthodinu včetně daně z přidané hodnoty. A platí stejný princip. Kdo už uzavřel smlouvu za levnější cenu, zůstává u ní.

O všech ostatních detailech se ještě bude jednat. Poslanecká sněmovna jednomyslně hlasy všech přítomných poslanců z vládnoucí koalice i opozice schválila novelu energetického zákona. Ta nastavuje pravidla a principy, jak může vláda do cen elektřiny a plynu zasáhnout. Nepřináší ale žádná konkrétní čísla. V Bruselu se navíc připravuje dlouho očekávané „celoevropské řešení“. To nefixuje stropem cenu u zákazníka, ale rovnou u výrobce. Laťka je zatím nastavena na 180 eurech za megawatthodinu bez daně z přidané hodnoty. Kdyby byl stejně, tedy bez DPH, počítán i český strop, představuje 200 eur za megawatthodinu. Ale přímo u zákazníka. Oba stropy tak dělí 20 eur za megawatthodinu. Připravované evropské nařízení počítá s tím, že vše nad strop budou výrobci povinni odvést státu jako jakousi speciální srážku. Brusel se vyhýbá slovu daň, protože žádnou společnou evropskou daň uvalit podle Lisabonské smlouvy nemůže. Zásah do daní leží za červenou linií práva veta. Musejí pro něj zvednout ruku všechny členské země.

Proč tak draze

Klíčovou otázkou i po týdnu od vládního rozhodnutí zůstává, proč je český strop na 240 eurech za megawatthodinu tak vysoko. Když například Francie už od začátku roku fixuje pro domácnosti elektřinu na 46 eurech za megawatthodinu a Slovensko se už 16. února, týden před Putinovou invazí na Ukrajinu, dohodlo se soukromými akcionáři Slovenských elektrární, že od ledna na dva roky garantují domácnostem cenu na 61,21 eura za megawatthodinu. Je to dohoda, nikoli zákon. Ale Evropská unie, kam Slovensko patří, byla dosud považovaná za region, kde se dohody dodržují. Těmi soukromými akcionáři Slovenských elektrární je Energetický a průmyslový holding (EPH) třetího nejbohatšího Čecha Daniela Křetínského a italský Enel. Na dohodu šli poté, co jim tehdejší ministr hospodářství Richard Sulík oznámil, že na Slovenské elektrárně uvalí atomovou daň. To byl první příklad daně z neočekávaných zisků, windfall tax, o které se nyní tolik diskutuje u nás i v dalších zemích Evropy. Právě atomová elektřina se vyrábí velmi levně a přináší při současných extrémních cenách nejvyšší marže. Křetínský a Italové si rychle spočítali, že je pro ně dohoda výhodnější než daň, a slovenský strop je čtyřikrát nižší než ten navržený Fialovou vládou u nás. Francouzský je nižší víc než pětkrát.

Na onu otázku, proč je český strop tak vysoko, ministři, premiérovi poradci a experti z vládní komise pro energetiku unisono odpovídají, že je to dáno možnostmi státního rozpočtu, nižší strop už si prý stát nemůže dovolit. Strop v podání Fialovy vlády totiž nebudou platit výrobci omezením svých rekordních marží. Z největší části ho má zaplatit stát, respektive daňoví poplatníci. Nižší účty za elektřinu si tudíž lidé sami zaplatí. Výrobci zatím vycházejí z vládních plánů nedotčeni. Zastropovány mají být jen marže obchodníků, těch, kdo lidem elektřinu prodávají. O nějakém stropu nebo dani pro výrobce se teprve debatuje. A hlavně není vůbec možné odhadnout, kolik budou dotace na strop na elektřinu stát. Těch 130 miliard korun, o nichž mluví ministr financí Zbyněk Stanjura, je číslo ničím nepodložené. Když chybí strop pro výrobce, bude o kompenzacích státu rozhodovat tržní cena na burze. Ta v posledních měsících létá o stovky eur během několika dní.

Dotace bez hranic

V praxi to bude fungovat tak, že výrobce může prodat obchodníkovi za jakoukoli cenu. Ten už ale může zákazníkovi, domácnosti nebo malé firmě prodávat jen za 240 eur za megawatthodinu včetně DPH. Pokud tedy nakoupí třeba za aktuálních 400 eur (cena, za kterou se obchodovalo v pondělí, když odcházelo toto vydání Týdeníku Echo do tiskárny), stát mu doplatí zpět na dotaci 160 eur, což je jeho ztráta, kterou na obchodu udělal, když nakoupil za 400, ale prodat mohl jen za regulovaných 240 eur. K těm 160 eurům od státu se ještě připočte regulovaná marže obchodníka, která má být mezi dvěma a třemi procenty nákupní ceny, tedy osm až dvanáct eur. Stát platí na dotaci zpátky až 172 eur. Čím bude cena na burze vyšší, tím je větší i státní kompenzace.

Obchodníkovi je úplně jedno, za kolik nakupuje. Nemusí hledat nejvýhodnější nabídku. Stát mu všechno kompenzuje. Výrobce má přirozeně ambici prodat co nejdráž. A protože všichni tři největší výrobci, ČEZ, Sev.en Pavla Tykače i EPH Daniela Křetínského, mají ve svých skupinách i obchodníky, vyplatí se počkat na chvíli, kdy je elektřina co nejdražší.

Zároveň se otvírá obrovský prostor pro mírně řečeno optimalizace. Stát nemá v této chvíli k dispozici o obchodech s elektřinou žádná přesná data na Energetickém regulačním úřadě ani ministerstvu průmyslu. V tom, aby si při nastavování stropů mohl udělat představu, jak vůbec trh vypadá, je zcela závislý na datech od obchodníků a výrobců. Oni mu referují, kolik elektřiny prodali už na měsíce a roky dopředu. Kolik lidí a firem má termínované smlouvy. Za jakou cenu, na jakou dobu. Stát tady nemá přehled, jako má třeba Česká národní banka u hypoték, kde se dá v každém okamžiku říct, kolik lidí, v jakém objemu, za jaký úrok a v jaké výši hypotéky splácí. Dá se také přesně říct, kolika lidem zrovna v konkrétním roce nebo měsíci končí fixace.

U elektřiny podobná data nejsou. Na rozdíl od bank se silným dohledem a regulací byla dosud silová elektřina čistě volným trhem. Stát neměl důvod ta data sledovat. Teď je ale úplně jiná doba. Dotace v desítkách a možná stovkách miliard korun se budou vyplácet jen na základě podkladů od energetiků. O kompenzaci požádá obchodník, který prodal koncovému zákazníkovi. Nikdo ale nebude vědět, přes kolik prostředníků ten obchod prošel. Kontroly budou moci být čistě namátkové. Nedá se očekávat, že by stát měl na pořádný dohled kapacitu. Celý systém kompenzací je pro stát nesmírně drahý. Je to bianko šek energetikům.

Nedotčení výrobci

Kompenzace by vyřešil strop nebo daň na výrobce elektřiny. Ministři tvrdí, že něco bude. Že se jen čeká, s čím přijde Brusel, a pak padne rozhodnutí. Ve hře jsou tři možnosti. První je strop na cenu výroby podle zákona o cenách. Ten by se vypočítal z nákladů každého konkrétního typu elektrárny plus přiměřený zisk. Například u atomové energie jsou výrobní náklady kolem 35 eur na megawatthodinu; i s přiměřeným ziskem by pak strop byl velmi nízko. U uhlí by ho průběžně zvedala cena povolenky, která se houpe mezi 70 a 90 eury. V každém případě jsou ale výrobní náklady všech českých zdrojů hluboko pod stropem 240 eur pro zákazníka, který nastavila vláda. S tímto řešením regulace původně přišel ministr spravedlnosti Pavel Blažek. Ten chtěl regulovat systémem náklady plus přiměřený zisk u výrobce i obchodníka. Výhodou byla nulová kompenzace ze státního rozpočtu. Výrobci i obchodníci by měli zisk, byť regulovaný. Nikdo by neměl ztrátu, takže by nebylo co kompenzovat. Vláda Blažkův návrh bez oficiálního vysvětlení odmítla. Přestože byl jednoznačně pro stát i zákazníky nejvýhodnější. Nejméně výhodný byl pro ale pro energetiky.

Druhou možností je princip, který navrhuje Brusel. Stát by výrobcům speciální srážkou sebral všechno nad nějakou cenu. Nyní je ve hře hranice 180 eur bez daně z přidané hodnoty. Rozdíl mezi touto částkou a tržní cenou by mířil do státního rozpočtu. Odtud by se přerozděloval na kompenzacích lidem a firmám. Pokud je tedy nyní tržní cena 400 eur, stát by z každé megawatthodiny kasíroval 220 eur.

Třetí možností je uvalit na výrobce elektřiny daň z neočekávaných zisků, známou jako windfall tax. Pak by inkasovali celou tržní cenu. Obchodník prodává lidem za stropovaných 240 eur za megawatthodinu. Stát kompenzuje obchodníka a vybírá z neočekávaných zisků nad určitou hranici peníze, ze kterých kompenzace platí.

Teď se odehraje souboj mezi výrobci a vládou, kde a jaký ten strop na cenu výroby bude. Fialův kabinet má proti sobě mimořádně silné a extrémně motivované soupeře. Hraje se o stovky miliard korun. Než strop na výrobu přijde, platí, že vláda podepsala energetikům bianko šek na dotace z rozpočtu. Stamiliardový šek.