Evropská komise, zděšená vývojem v Itálii a obecně na jihu eurozóny, chce vzít peníze pro Východoevropany a obdařit jimi Jihoevropany. To je podstata reformy kohezních fondů, s níž teď Komise přichází v rámci přípravy nového unijního rozpočtu na léta 2021-2027. Odklonu peněz z východu na jih se nedosáhne prvoplánově, tak, že by se řeklo: Těchto pět miliard nepošleme České republice, ale Řecku.

Půjde se na to přes zdánlivě neutrální změnu pravidel: místo jediného kritéria pro výpočet kohezních fondů, jímž je dnes výše HDP na hlavu, se má započítávat i nezaměstnanost mladých, jejich stupeň vzdělání, počet přijatých imigrantů po roce 2014 a množství emisí skleníkových plynů. Samozřejmě že východ má v průměru vzdělanější a zaměstnanější mládež a méně běženců z třetího světa než jih Evropy. Celkem by takto mělo být přesměrováno 30 miliard eur. A pokud bude Česká republika skutečně krácena o čtvrtinu „své“ sumy a v minulém rozpočtu se na ni v kohezních fondech pamatovalo 20 miliardami eur, vychází u toho pro nás krácení o pět miliard eur, 125 miliard korun. Návrh má své výhody, Češi by se aspoň částečně vymanili z dávkařské mentality, která u nás vůči Evropě je; vláda v Praze by změněné situace mohla využít k něčemu užitečnému, například požadavku na snížení celkového objemu unijního rozpočtu, respektive nezvyšování českého příspěvku po odchodu Británie. (Čehož se od premiéra trestně stíhaného za podvod s evropskými penězi zřejmě nedočkáme.)

Přesun peněz z východu na jih je třeba vidět v kontextu. Částka 30 miliard eur není na pozadí toho, oč se hraje, významná. Hraje se o budoucnost Itálie v eurozóně, hraje se o 400 miliard eur, které by členské země eurozóny ztratily přes Evropskou centrální banku, protože ta má dnes vůči Itálii za 400 miliard pohledávky. A podobně. Těch několik „východních“ miliard, které připadnou Itálii, jsou cukr, zatímco bič jsou vnější zásahy do italské politiky.

V Římě právě proběhl technokratický puč. Prezident Sergio Mattarella nejmenuje vládu levicových a pravicových populistů, protože navrhovaný ministr financí Paolo Savona se v minulosti dopustil negativního názoru na euro. Zatím italští prezidenti svého ústavního práva nejmenovat nějakého ministra tu a tam využili kvůli nějakému osobnímu škraloupu kandidáta, tohle bylo poprvé za politický názor. 

Místo vlády sestavené vítězi voleb dostane Itálie úřednickou vládu vedenou bývalým činitelem Mezinárodního měnového fondu Carlem Cottarellim. Ten nemá šanci na většinu v parlamentu, nedokáže ani přijmout rozpočet na další rok. Nejpozději na podzim tedy budou předčasné volby.

Rating Itálie a hodnota státních dluhopisů jdou dolů, ale vítězové voleb opakují, že Italy pohyby na mezinárodních finančních trzích dávno přestaly zajímat. Evropský komisař pro rozpočet Günther Oettinger si myslí, že by je zajímat měly. Včera na Deutsche Welle vyjádřil naději, že reakce finančních trhů si Italové vezmou k srdci, až půjdou k příštím volbám, a nebudou volit populisty. Načež šéf Ligy Matteo Salvini, mue, který si ve volbách vybojoval právo určit premiéra, reaguje takto: „ŠÍLENSTVÍ. V Bruselu nevědí, co je ostuda. Komisař pro rozpočet, Němec Oettinger, říká, že trhy Italům ukážou, koho mají volit. Jestli tohle není vyhrožování… Já ale nemám strach.“ Později Salvini přidává výzvu k Oettingerově odstoupení. Když to takhle půjde dál, budou předčasné volby postavené jako souboj demokracie versus finanční trhy plus EU.

Velká část Itálie si zoufalý tah prezidenta Mattarolly vysvětluje neoficiálním tlakem zvenčí, především z Německa. K tomuto podezření vede i zkušenost z podzimu 2011, kdy byl po telefonátu z kancléřství v Berlíně do prezidentské kanceláře v Římě sesazen Silvio Berlusconi. Od té doby se v Římě vystřídali čtyři nevolení premiéři. To je krize demokracie, takový stav se nedá prodlužovat donekonečna. Pár miliard eur převedených z východu Evropy může uklidnit Italy nanejvýš tak v představách eurokratů.