Česká armáda se má již záhy začlenit do seznamu provozovatelů německých tanků Leopard 2, zatímco Polsko v červenci získalo první americké obrněnce Abrams a uzavřelo velkou smlouvu o nákupu a výrobě jihokorejských tanků. Poněkud paradoxně ovšem vůbec není jasno v tom, jaká budoucnost čeká tankové jednotky západoevropských mocností, protože válka na Ukrajině by mohla vést k naprostému přehodnocení jejich plánů.

Rusko prakticky od prvního dne své agrese proti Ukrajině ztrácí tanky skutečně mimořádným tempem. Za první dva měsíce bojů totiž pozbylo asi 500 tanků a za další tři měsíce ještě kolem 400 obrněnců. Pro srovnání: 900 tanků je více, než kolik dnes provozují vojska Francie, Itálie, Německa a Velké Británie dohromady. Velká část ruských ztrát připadá na konto přenosných protitankových zbraní Ukrajinců, což vedlo k hlásání teze, že tank se stal překonaným, protože jej snadno vyřadí kdejaký pěšák.

Není to samozřejmě první případ, kdy tento názor získal popularitu. Ve skutečnosti se tak děje s takřka železnou spolehlivostí kdykoli, když tanky v nějakém konfliktu utrpí ztráty. Říkalo se to dokonce už po první světové válce, stejně tak po té druhé, po bitvách Izraelců s Araby nebo po konfliktu v Čečensku, avšak realita se vždy ukázala jako odlišná a daleko složitější. Tanky ruské armády na Ukrajině opravdu utrpěly velmi těžké ztráty, ale to zdaleka neznamená, že by měl tank jako druh zbraně směřovat do výslužby.

Pokud se něco skutečně (opět) potvrdilo, je to fatální slabina ruské, respektive sovětské tankové konstrukční školy. Ta totiž v zájmu zmenšení siluety a redukce hmotnosti tanku sází na malou věž, v níž je nabíjecí automat a zásoba munice. Po průrazu pancéřování tudíž zpravidla nastává spektakulární exploze, která mnohdy zcela odtrhne věž od korby, totálně zničí vozidlo a pochopitelně usmrtí celou tříčlennou osádku.

Pro sovětskou armádu totiž platilo (a zjevně platí i pro ruskou), že tanky i tankisté jsou takříkajíc „spotřební materiály“, tedy jednoduché a levné nástroje, které mají zničit protivníka zejména početní přesilou. Západ přistupuje ke konstrukci tanků naprosto jinak, neboť na první místo klade přežití osádky. Západní tanky mají silnější pancéřování a zásoba munice je umístěna v oddělené záďové sekci rozměrné věže, a tudíž onen fatální problém neexistuje a osádka má i po zásahu a zničení vozidla velmi slušnou šanci přežít.

Nelze se proto divit, že válka na Ukrajině vedla v řadě zemí k urychlení snah zbavit se starých tanků ze sovětských časů a získat moderní západní obrněnce. Týká se to i české armády, která vlastní 30 modernizovaných tanků T-72M4 CZ a několik desítek starších „téček“, z nichž část poslala na Ukrajinu. Poslední uvedený krok se stal základem ujednání s Německem, od něhož by Česko mělo získat vozidla Leopard 2.

Ukrajina jako urychlovač

O nákupu tohoto typu tanku se mnohdy mluvilo už v minulosti, avšak předpokládalo se, že na takový krok dojde až někdy na konci této dekády. Válka na Ukrajině ale řadu procesů výrazně urychluje, takže nyní se plánuje, že první obrněnce starší verze Leopard 2A4 by mohly dorazit ještě letos. Berlín daruje Česku patnáct kusů a později by se mohlo pořídit až 50 tanků novější varianty Leopard 2A7. Pro české tankisty půjde o zásadní technologický posun, který zároveň výrazně usnadní vojenskou spolupráci se spojenci.

Tanky tohoto typu už totiž vlastní armády řady členských států NATO a EU včetně Německa, Rakouska, Polska či Maďarska (a o stejné volbě uvažuje i Slovensko). „Leoš“, jak se výrobku německé firmy KMW někdy říká, reprezentuje nesporně nejrozšířenější tank západního světa, a přestože se zrodil už v 70. letech, nadále nabízí velký evoluční potenciál. Armáda ČR patrně bude tato vozidla provozovat nejméně třicet let.

Sázka na „zlaté německé ručičky“ ale jistě není jediná možnost. Polsko sice vlastní leopardy, ale objednalo si též 366 amerických tanků Abrams a uzavřelo smlouvu, podle níž koupí a poté bude licenčně produkovat jihokorejské obrněnce K2 Black Panther. O tanku Abrams se občas mluvilo i u nás (a ministryně Jana Černochová prý přivezla z USA nabídku na 60 kusů) a řadu českých fanoušků má i jihokorejský tank. Polské plány ale každopádně demonstrují dilema, se kterým se nyní musejí armády západních zemí potýkat.

Německo a Francie už řadu let pracují na programu zcela nového tanku MGCS (Main Ground Combat System), jenž by měl nastoupit na pozice typů Leopard 2 a Leclerc, a proto se pro něj někdy užívá i jméno „Leopard 3“. Zpočátku se hovořilo o začátku sériové výroby už někdy po roce 2025, nynější plány bundeswehru však uvádějí termín o deset let pozdější a Paříž je ještě skeptičtější, naznačujíc dokonce až rok 2040.

Válka na Ukrajině samozřejmě znamená zcela mimořádný impulz pro posilování armád, jenže vojáci potřebují zařadit novou techniku do výzbroje co nejdřív (jak se říká, optimálně včera), nikoli v polovině příští dekády. Navíc se zdá, že mezi Berlínem a Paříží panují četné neshody, které se týkají koncepce a výzbroje MGCS, a proto se objevují prognózy, že tento projekt míří do slepé uličky, neboť armády prostě dají přednost pořízení tanků, jež jsou na trhu k dispozici dnes, popřípadě budou nabízeny v dohledné době.

Přesně proto Poláci zvolili americké abramsy, jejichž první zánovní kusy již získali. Smlouva s Jižní Koreou pokrývá až tisíc obrněnců typu K2 a znamená i technologické transfery pro polský průmysl. USA a Jižní Korea totiž mají vhodné typy vozidel i výrobní kapacity, které se našim severním sousedům hodí, neboť jejich armáda chce provozovat přes 1300 tanků, což je beznadějně mimo možnosti evropských továren.

Jen jedna linka

V současnosti totiž v západní Evropě běží jedna jediná linka na výrobu nových tanků a zřejmě nepřekvapí, že jde o bavorský závod firmy KMW, kde vznikají „leoše“. Výrobní kapacity má ještě francouzská firma Nexter, jež nabízí tanky Leclerc. Momentálně je sice nedodává, avšak údajně dokáže produkci opět zahájit. Právě tyto dvě značky, jež vytvořily konsorcium KNDS, by měly vyvinout i onen perspektivní tank MGCS.

Se spekulacemi o možném konci tohoto projektu ale zřejmě souvisejí novinky, které se objevily na červnové výstavě Eurosatory 2022 ve Francii. Konsorcium KNDS totiž představilo vozidlo EMBT, jež vlastně kombinuje podvozek tanku Leopard 2 a věž z obrněnce Leclerc. Ještě větší pozornost vyvolal tank KF51 Panther, kterým se pochlubila další německá firma Rheinmetall. Také jeho podvozek je konstrukčně příbuzný s „leošem“, ovšem nese naprosto novou věž, v níž je impozantní kanon ráže 130 mm.

Soudobé západní tanky standardně používají děla ráže 120 mm a taková zbraň je i ve věži EMBT, avšak tento tank by mohl perspektivně obdržet vyvíjené francouzské dělo ráže 140 mm. Projekty nových kanonů větších ráží původně vznikly pro projekt MGCS, ale zdá se, že je výrobci hodlají integrovat také do jiných vozidel. Je ostatně velmi příznačné, že EMBT a KF51 Panther reprezentují konkurenční projekty, ale oba spojuje shodný základní konstrukční přístup, který odpovídá situaci na současném trhu.

Jak už bylo naznačeno, oba nové obrněnce využívají existující a osvědčené konstrukční celky, které ovšem kombinují s novými prvky a technologiemi. Kromě větších kanonů jde mimo jiné o malá bezpilotní letadla pro zajištění lepšího povědomí o situaci, systémy aktivní ochrany nebo dálkově ovládané zbraňové stanice pro ničení dronů. Tyto nové komponenty usilují zejména o zvýšení palebné síly a šancí na přežití na bojišti.

Přestože EMBT se zpravidla považuje „jen“ za ilustraci německo-francouzské kooperace či za technologický demonstrátor pro program MGCS, existují náznaky, že by se v dohledné době mohl stát základem pro sériový tank. Společnost Rheinmetall pak svůj KF51 Panther otevřeně prezentuje jako vozidlo, jehož sériové dodávky by mohly začít už během několika let. V obou případech jde o moderní tanky, se kterými mohou armády států NATO a EU realisticky počítat někdy ve druhé polovině této dekády.

Právě to (spolu s dodávkami tanků z USA a Jižní Koreje) vede k úvaze, že evropské země dají přednost dnes či záhy dostupným obrněncům před nejistými a vzdálenými výsledky programu MGCS. Takto pořízené tanky by nepochybně zůstaly ve výzbroji po desítky let, a tudíž by nutnost nějaké jejich náhrady vyvstala zřejmě až někdy v polovině tohoto století. Pokračování vývoje MGCS by tím pozbylo racionálního smyslu.

Na všech těchto úvahách ovšem stojí za zmínku ještě jedna nesmírně pozoruhodná věc. Žádný skutečný odborník evidentně nepočítá s koncem údajně „zastaralých“ tanků. Právě naopak, do akvizičních plánů armád se začleňují větší a větší počty obrněnců, jelikož se nadále potvrzuje, že kombinace palebné síly, pancéřové ochrany a terénní pohyblivosti je nenahraditelná. Válka na Ukrajině ovšem jasně ukázala slabiny ruských tanků i taktické chyby jejich velitelů, a tudíž znamená mimořádně cenný zdroj poučení i pro Západ.

Obrovská účinnost tanků na bojišti se totiž projeví jen při efektivní spolupráci s dalšími druhy vojsk. Tanky potřebují zejména informace od průzkumníků, doprovod pěchoty, protivzdušnou obranu a pochopitelně spolehlivou logistiku. Kromě toho je třeba zvýšit senzorové schopnosti tanků, aby osádka měla lepší přehled o okolí, a musí se rozvíjet způsoby ochrany před novými protitankovými prostředky. V tomto smyslu lze říci, že některé nové prvky prototypů EMBT a KF51 Panther už tyto imperativy jasně odrážejí.

Rozhodnutí zavést do české armády tanky Leopard 2 je tudíž jednoznačně správné a odpovídá krokům dalších západních států, které modernizují své obrněné síly. Tanky se logicky vyvíjejí a reagují na změny na bojišti, rozhodně však nikam neodcházejí. Závěrem lze citovat výrok jednoho australského generála: „Tanky jsou jako smoking. Potřebujete je vzácně, ale když už je potřebujete, ničím je nemůžete nahradit.“