Jen málo počítačových her získalo v reálném světě takový vliv jako hra World of Tanks, která se stala velikým fenoménem i mimo hráčskou komunitu. Výrazně podnítila zájem o historické obrněnce, což ukazuje mj. nový ruský film Tanky, jenž má premiéru 26. dubna a točí se okolo slavného T-34. O plusech a minusech tohoto vozidla se stále debatuje. Šlo o vynikající design, nebo naopak o přeceňovanou sbírku nedostatků?

Nesporné je, že „téčko“ (jak se mu často říká) reprezentuje jeden z nejznámějších tanků všech dob a v popularitě s ním může soupeřit patrně jen německý Tiger. Za minulého režimu nebylo samozřejmě přípustné nic jiného než glorifikace T-34 jako nejlepšího tanku celé války, ovšem po roce 1989 se situace otočila a začala se množit kritika. „Téčko“ prý dosáhlo úspěchů pouze díky (ne)slavné ruské taktice „nás mnógo“ a mělo spoustu vážných slabin, zatímco glorifikace se pro změnu dočkal německý tank PzKpfw V Panther.

Ačkoli je to asi dost podivné, kořeny tanku T-34 sahají do USA. Právě tam totiž mezi válkami působil i jistý John Walter Christie, nepochybně geniální, jenže nedoceněný konstruktér tanků a dalších vozidel. Jeho rychlé tanky se doma neprosadily, ale vzbudily zájem SSSR, který pak jeden prototyp koupil, propašoval jej na své území coby „zemědělský traktor“ a zkopíroval ho do podoby svého lehkého rychlého tanku BT.

Vznikla řada typů „bétéček“, ale všechny měly společnou možnost shodit své pásy a jezdit jen na kolech. Jestliže byla k dispozici dobrá silnice, mohl BT-7 uhánět rychlostí víc než 70 km/h, problém ale spočíval v tom, že v SSSR moc dobrých silnic k dispozici nebylo, což dosud tvoří silný argument těch, kdo mluví o sovětských plánech útoku proti Evropě. Slabinou BT naopak bylo poměrně slabé pancéřování a značná poruchovost.

V Charkově tedy v roce 1937 začala práce na odolnější verzi designu BT, která nesla pracovní název A-20, ale konstruktér Koškin takřka „na vlastní triko“ (což se mohlo ve Stalinově SSSR snadno stát důvodem pro cestu na Sibiř, ne-li před popravčí četu) předložil i alternativní návrh A-32. Ten sice postrádal onu schopnost jízdy na kolech, ale díky pancíři o síle 30 mm (u A-20 jen 20 mm) nabízel výrazně větší ochranu. V roce 1939 dostal tento návrh zelenou, avšak bylo nařízeno jeho pancíř dále zesílit, a to na 45 mm.

Tak vznikly dva tanky A-34, vlastně už prototypy budoucí legendy. Koškin ovšem stále musel čelit kritikům, navíc si chtěl sám ověřit schopnosti svého díla, takže dvojice A-34 na jaře 1940 vyrazila na 2000 km dlouhou jízdu z Charkova do Moskvy. Právě tento nezvyklý počin tvoří i téma zmíněného filmu Tanky, jenž k němu přidává i fiktivní špionážní zápletku. Jisté je, že do Moskvy oba tanky přijely včas, ale Koškin za to zaplatil cenu nejvyšší, jelikož mrazivé počasí podlomilo jeho křehké zdraví a konstruktér záhy zemřel.

Své odpůrce však přesvědčil, takže v létě 1940 se rozběhla sériová výroba tanku T-34, ačkoliv na sovětské poměry neměla zpočátku příliš velký objem. Ve chvíli německého útoku v červnu 1941 měla Rudá armáda něco přes 1200 tanků T-34, ale v celkovém počtu okolo 24 000 tanků s rudou hvězdou to nebylo mnoho. Navzdory tomu však od prvních dnů způsobily i nepočetné T-34 postupujícím Němcům značné problémy.

Sovětský svaz se navzdory očekáváním nepřátel i spojenců nezhroutil a výroba T-34 se začala v roce 1942 stupňovat. Samozřejmě již neprobíhala na Ukrajině, protože se přesunula za Ural, kde byly továrny bezpečné před německými nálety. „Téčko“ bylo záhy schváleno coby hlavní střední tank Rudé armády a konstruktéři pracovali na jeho vylepšování, protože nepochybným faktem je, že tank měl řadu nedostatků. Stejně nesporně měl ovšem i velké plusy, které museli (třebaže neochotně) přiznat dokonce také Němci.

Zajímavé svědectví o silných i slabých stránkách slavného obrněnce poskytují závěry zkoušek americké armády, jež v roce 1942 v rámci válečné spolupráce získala jeden kus T-34. Je nutné doplnit, že šlo o exemplář k tomuto účelu v SSSR důkladně upravený, a tak nešlo o standardní vozidlo, jaká v té době po tisících mířila k frontovým jednotkám. Americké testy tedy nabízejí poněkud jiný pohled na řadu obvyklých tvrzení o „téčku“.

Za hlavní výhody T-34 se většinou pokládá účinný kanon ráže 76 mm, šikmý pancíř z kvalitní oceli, výkonný dieselový motor, široké pásy a celkově mimořádně vysoká schopnost fungovat i v extrémních podmínkách. Když to vezmeme popořadě, tak u Američanů se skutečně dočkal velké chvály sovětský kanon a jeho zaměřovač. Výborně byla hodnocena také jakost oceli, ale sklon pancíře už vyvolal kontroverze, protože sice zvyšoval efektivní tloušťku stěn, avšak měl za následek i extrémní stísněnost vnitřních prostor.

Ergonomie T-34 byla hodnocena jako naprosto příšerná. Nástup a výstup do tanku byl pomalý a složitý, což v bojové situaci pro osádku mohlo znamenat (a leckdy také opravdu znamenalo) rozsudek smrti. Věž byla jen dvoumístná, resp. pro střelce a velitele, takže velitel musel zastat i funkci nabíječe, navíc měl z věže dosti špatný rozhled. Většina T-34 neměla vysílačky, takže se muselo komunikovat signálními praporky. Onen v Americe testovaný tank sice radiostanici měl, avšak její max. dosah (16 km) byl nedostatečný.

Sám dieselový motor V-2 představoval velmi progresivní konstrukci, jenže kvůli nízké kvalitě výroby trpěl poruchami a měl krátkou životnost. Oficiálně se uvádělo 2000 km, ovšem v praxi to bylo o řád méně. Za zdaleka nejhorší prvek pohonné soustavy a vlastně celého „téčka“ však byl označen mizerný vzduchový filtr, jenž dále snižoval účinnost motoru. Jeden Američan prý řekl, že tento prvek tam snad musel dát sabotér.

Cílem kritiky byla také archaická převodovka, která paradoxně představovala kopii Christieho mechanismu z přelomu 20. a 30. let. Navíc byla velmi hrubě zpracovaná, a proto u tanků T-34 z prvních sérií někdy kladla takový odpor, že se ke změně stupňů muselo použít kladivo! Dále byla kritizována celkově nízká kvalita výroby, netěsnící svary a praskliny, kdežto za přednosti „téčka“ byly (kromě výše zmíněného kanonu) označeny hlavně široké pásy, díky kterým mělo vozidlo nízký měrný tlak a dobrou průchodnost v terénu.

Sovětská strana většinu kritických poznámek odmítla, avšak na jiné reagovala příznivě, což se ostatně odráželo i ve snaze tank vylepšit. Ačkoliv 76mm kanon nabízel v roce 1941 vynikající výkony, proti novým německým tankům Panther a Tiger už nestačil, a tak v roce 1943 vznikla nová verze T-34-85 (v západních zdrojích běžně i jako T-34/85). Největší změnu představoval kanon ráže 85 mm ve zvětšené věži, která současně poskytla místo pro třetího muže (nabíječe) a ze které už měl velitel podstatně lepší výhled.

Právě tanky T-34-85 poté tvořily (spolu s těžkými obrněnci řady IS) čelo sovětských útočných sil při postupu do nitra Třetí říše. Obrněnec dostal přezdívku „Tank vítězství“ a projíždí v čele kolon vojenských vozidel na přehlídkách, které se konají 9. května v Moskvě. Do konce války bylo vyrobeno okolo 55 000 kusů T-34 všech verzí a produkce běžela i nějakou dobu po válce i v několika dalších zemích (včetně Československa).

Již nejednou zmíněný německý Panther vznikl fakticky jako přímá reakce na T-34, od kterého převzal mj. skloněný pancíř, Němci však zůstali u benzinového motoru. Panther nesl mnohem výkonnější kanon a celkově byl technologicky podstatně pokročilejší, avšak za cenu vysokých výrobních nákladů, složitosti a poruchovosti. Ačkoli tak oba typy náležely do stejné kategorie, po stránce konstrukční filozofie představovaly ostré protiklady, protože Němci pořád sázeli na kvalitu, která měla překonat sovětskou kvantitu.

Analýzy bitev ukazují, že tanky Panther zvládaly skoro vždycky spolehlivě porazit dvoj- nebo trojnásobnou početní převahu T-34 (včetně verze T-34-85), naneštěstí pro Němce ovšem proti nim zpravidla postupovala přesila mnohem početnější. Ona efektivita Pantheru se samozřejmě uplatnila jen v případě, že německý tank pracoval přesně tak, jak měl, avšak jeho poruchovost a náročná údržba znamenala právě proto značný handicap.

V hypotetickém souboji „jeden na jednoho“ při účasti dvou perfektně fungujících vozidel tedy kvalitativní převaha stála jednoznačně na straně Pantheru, taková úvaha však má pochopitelně jen velmi omezenou hodnotu. Ve válce mají význam i zcela jiné faktory, které ovšem hrály ve prospěch T-34. Jeho nízká (místy až primitivní) kvalita výroby umožnila, aby byl produkován i v mizerných válečných podmínkách v obrovských počtech, jimž Němci nemohli konkurovat. Pro Rudou armádu to byl prostě „spotřební materiál“.

Toto tvrzení přesvědčivě dokládá jedno poměrně málo známé číslo, a to počet T-34 zničených během války. Z oněch 55 000 vyrobených kusů jich totiž nepřečkalo válku plných 45 000, což znamená ztrátovost cca 82 %! Pozoruhodné ovšem je, že Panther tehdy pokládali za technicky lepší dokonce i sami Sověti, o čemž svědčí fakt, že nejlepší osádky T-34 dostávaly jako velice specifickou „odměnu“ rozkaz obsluhovat ukořistěné Panthery. Rudá armáda jich měla několik desítek a nasadila je především v bojích o Polsko.

Sovětská armáda dostala již za války první tanky nového typu T-44, avšak ty se do bojů nikdy nedostaly a vznikl pouze malý počet, protože hlavním typem tanku se poté stal T-54 a po něm jeho modernizace T-55. Také v jejich konstrukci se dá vysledovat návaznost na T-34, který se však rozhodně nechystal do výslužby. Ačkoliv to může vypadat groteskně, dokonce ještě dnes armády několika zemí provozují menší počet T-34-85.

V seznamu se vyskytují (popř. ještě donedávna vyskytovaly) zejména státy třetího světa, např. Kuba, KLDR, Jemen, Mosambik či Angola. V posledně jmenované africké zemi zasáhly T-34 do bojů ještě v 80. letech, kdy byli jihoafričtí vojáci značně vyvedeni z míry zjištěním, že čelo T-34 může odolat i některým tehdy moderním protitankovým zbraním. Dlouho se říkalo, že se „téčko“ naposledy objevilo v bojích na Balkáně v 90. letech, avšak čerstvé fotografie dokazují nasazení dokonce i v probíhající válce v Jemenu.

T-34 také čekaly i v záložních skladech zemí východního bloku kvůli extrémní variantě, že by došlo na mobilizaci nejstarších ročníků rezervistů. Patrně proto nepřekvapí, že poslední 85mm náboje pro jejich kanony byly v SSSR vyrobeny až v polovině 80. let. A ještě začátkem 90. let bylo několik posledních T-34 v provozu i u výcvikových útvarů československé armády, které se staraly o zajišťování materiálu pro vojenská cvičení.

Pokud pomineme země třetího světa, dnes už T-34 vídáme pouze na vojenských přehlídkách a dalších akcích pro veřejnost. Přestože současná ruská propaganda pochopitelně nadále pracuje s „Tankem vítězství“, už dávno se nežádá bezmezný obdiv. Vyšly tak i nové knihy od ruských odborníků (včetně těch spojených s komunitou World of Tanks), které již nabízejí vyváženější pohled na „téčko“ a jeho přednosti i nevýhody.

Právě porovnání T-34 a německého Pantheru každopádně dobře ilustruje, proč mnoho expertů nerado odpovídá na laickou otázku podle vzorce „Který tank/letoun/kulomet je/byl lepší?“ Do srovnání vždy vstupuje daleko víc faktorů než „papírová“ čísla (která někdy dokonce nebývají tím hlavním), od úrovně výcviku až po celkovou strategickou situaci. Souhrnně tak lze říci, že T-34 nebyl zdaleka dokonalý a měl řadu chyb, avšak šlo o nesmírně pragmatickou konstrukci, která se naprosto ideálně hodila pro tehdejší Rudou armádu.