KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE

Vzájemně zaručená destrukce čínskýma očima

KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE
Vzájemně zaručená destrukce čínskýma očima

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ukrajinská válka je první konflikt multipolární doby. Jistěže útok Ruska na Ukrajinu, která má podporu zemí NATO, vyvolává reminiscence na studenou válku. Ale jistě jste si všimli, jak bedlivě je sledována čínská reakce. Byli Číňané s invazí předem srozuměni, nevěděli o ní, anebo je dokonce Putin podvedl? Čínský byznys v situaci, kdy ještě evidentně nedostal pokyn zdola, funguje zatím jako normální soukromý byznys v nám známém světě globálního kapitalismu. Do pomoci Rusku se nehrne. Vnímá spíš riziko ruské neschopnosti platit a sekundární důsledky amerických sankcí, do nichž by se obchody s Ruskem zapletl, pro něj váží víc než potenciální velké investiční příležitosti.

Zatím. Ruská žádost o čínskou pomoc to může změnit. Její vyslyšení by znamenalo pořádnou akceleraci geopolitického vývoje. Rázem bychom byli ve třetí světové – zatím spíš studené – válce, ani bychom nevěděli jak. Rusko by v ní mělo hodně jiné postavení než v té minulé. Mocnost, která po třech týdnech konvenční války s menší zemí musí žadonit Čínu o vojenskou pomoc, rozhodně už není, řečeno jazykem Ivana Horníka, silnější pes.

Tím nutně nemusí být ani Západ – kdyby to bylo jasné, tak by například teď Indie nezačala veřejně uvažovat o tom, že začne účtovat dovoz ropy v juanech. Ale uvažování, které na Západě dosud převládalo, je nahlodáváno z mnoha míst. Nelze si například nevšimnout, že Polsko a Maďarsko, dvě země, jež jsou Bruselem a liberálními kruhy házeny do jednoho pytle, stojí v ukrajinské krizi na naprosto extrémně opačných pólech. Panující pojetí „právního státu“ a „lidských práv“ pokrývá jen malou výseč politična.

Jednou z disciplín, v níž nyní bude třeba si opět rozcvičit mozek, je uvažování o metodách vojenského odstrašení, jak jsme se o to pokusili v tomto textu. A zjišťujeme, že podobně jako v některých technologických oborech, i zde má Čína náskok. Jedno z mezinárodně nejúspěšnějších čínských literárních děl poslední doby je sci-fi trilogie spisovatele Liou Cch'-sin Problém tří těles, která vyšla i česky. Jedním z důležitých témat v ní je i logika odstrašení. Teorie vzájemně zaručené destrukce (fanouškům válečné historie známé pod anglickou zkratkou MAD – mutually assured destruction) je v ní aktualizována pro meziplanetární podmínky.

Ve světě této trilogie Země vstoupí do kontaktu s civilizací na planetě Trisolaris. Vypravěč vysvětluje, že vztahy mezi civilizacemi ve vesmíru jsou chmurnější než mezi velmocemi na Zemi – v zásadě musejí navzájem usilovat o zničení. Ať už má vypravěč v tomto pravdu, nebo ne, sluneční soustava, v níž Trisolaris obíhá, je velmi nestabilní, a Trisolarané mají tudíž silný motiv se Země, jakožto jediné jim známé obyvatelné planety v dosahu, zmocnit. A mají k tomu dobré podmínky tím, že jsou momentálně technologicky vyspělejší než lidská civilizace. To, že spolu obě civilizace komunikují a leccos o sobě vědí, na tom nic nemění.

Jenže Zemi se podařilo přijít na způsob, jak Trisolaris odstrašit. Je to systém vzájemně zaručené destrukce. Jeho technické detaily zde nebudeme rozvádět, spokojíme se s tím, že tím klíčovým nástrojem je odvysílání zprávy do vesmíru, které s vysokou pravděpodobností zaručí zničení obou civilizací.

Muž, jemuž Země vděčí za vymyšlení tohoto systému a jeho instalaci tak, že na to Trisolarané včas nepřišli, se jmenuje Luo Ji. Nebyl ale univerzálně obdivovanou osobností. A často to vypadalo, že dělá všechno pro to, aby jí nebyl. V různých částech své kariéry byl považován „nejdřív za sentimentálního playboye a pak za nafoukaného rádobyčaroděje“. Jednu etapu života strávil osamělým, zpustlým vegetováním v zapadlé kolonii. Občas turisté zajížděli do té kolonie, aby si prohlédli jeho obydlí a zdálky se mu posmívali. Když k němu jednou pronikla úřednice místní správy, viděla, že „to u něj doma vypadá jako v doupěti narkomana. Podlaha byla poseta lahvemi a nedopalky, na poházených šatech byla vrstva popela. Nakonec se jí mezi odpadky podařilo uvidět Luo Ji. Byl schoulený v koutě … Nejdřív si myslela, že spí, ale pak si všimla, že je jeho nepřítomný pohled upřený na hromady odpadků na zemi…“

Tento člověk nicméně podle plánu, s nímž se nikomu nesvěřil, léta pracoval na metodě vzájemného odstrašení, jež když byla zveřejněna, fungovala. Pozemšťané stanovili Trisolaranům jisté podmínky a ti je dodržovali.

Někdo ovšem musel držet prst na spoušti. Někdo, komu pozemšťané i Trisolarané budou věřit, že systém spustí tehdy a jen tehdy, když Trisolarané podniknou nevratný krok k porobení Země. Nástupnická organizace OSN stanovila touto osobou Luo Ji. Říkali mu „držitel meče“. To neznamená, že by ho měli rádi. Jestřábi se domnívali, že možná straní Trisolaris, že podmínky pro tuto nepřátelskou civilizaci měly být stanoveny tvrdší. A holubice si myslely, že jsou tvrdé příliš, že brání rozvoji vztahů s Trisolaris, které by mohly obě civilizace nesmírně obohatit.

Luo Ji nicméně vydržel vykonávat funkci osamělého držitele meče, sedícího v podzemním bunkru, padesát let. To už mu bylo přes sto a bylo rozhodnuto najít jeho nástupce. Lidstvo si na život v éře odstrašení zvyklo, po předchozích letech existenciálního strachu znamenala velkou úlevu a prostor pro nebývalý kulturní a civilizační vývoj. Luo Ji se zdál být anachronismem. „Jak šel čas, Luo Ji začal být pomalu považován za iracionální stvůru a despotu ochotného zabíjet světy,“ charakterizuje jeho postavení vypravěč. Můžeme v tom poznat myšlenkové proudy studené války se zastánci jednostranného jaderného odzbrojení na straně jedné a těmi, kterým bylo zadržování komunismu málo a požadovali jeho „rollback“, na straně druhé.

O funkci držitele meče se ucházela řada mužů, ale nakonec byli odmítnuti pro svou, jak by dnes řekli progresivní ideologové, „toxickou maskulinitu“. Funkci nakonec získala žena jménem Cheng Xin. Ne že by byla bez kvalifikace. V předchozích etapách boje s Trisolaris stála za některými geniálními kroky, myšlenkově odvážnými kroky. A pozemská civilizace v té chvíli rozhodně nebyla plně „woke“. Nicméně, jak to formuloval jeden z uchazečů, „ideální držitel meče vypadá tak, že by měl děsit Trisolarany, aniž by děsil obyvatele Země. Protože taková kombinace neexistuje, lidé se přikloní k někomu, kdo je neděsí“.

Po padesáti letech tedy Luo Ji předal funkci své nástupkyni. Trisolarané zaútočili na Zemi okamžitě. Během patnácti minut pozemský systém umožňující odvysílání vražedné zprávy do vesmíru zničili. Měli Zemi ve své moci. Nebýt dalšího zvratu osudu, jistě by pozemskou civilizaci ukončili. Násilné shromáždění veškerých jejích obyvatel v Austrálii, které si vynutili, byl jen první, předběžný krok.

Proč to tak dopadlo? Cheng Xin „systém odstrašení podrobně studovala a probírala různé možné scénáře s odborníky na strategii. Představovala si i horší scénáře než tento. Ale dopustila se osudné chyby, kterou si neuvědomila a nemohla uvědomit. Ta chyba byla ovšem zároveň tím důvodem, proč byla druhým držitelem meče zvolena. V podvědomí nikdy docela nepřijala, že by události, jimž teď čelí, mohly být skutečné“. Brala to jako šachovou hru, „jenže její soupeři se neobtěžovali žádnými tahy na šachovnici. Místo toho vzali šachovnici a omlátili ji jí o hlavu“. Trisolarané se ani nenamáhali zaútočit na ni samotnou. Měli ji přečtenou, usoudili, že v osudové chvíli tlačítko způsobující zničení obou světů nezmáčkne. A měli pravdu.

Čína, tedy alespoň v případě jednoho, byť veleúspěšného spisovatele, je schopna o těchto otázkách uvažovat. Máme takové lidi my? Západ je měl a stačilo to, přestože celá kultura, celý systém hodnot udržovaný akademickými i kulturními institucemi byl proti nim (na Východě do toho samozřejmě veřejnost neměla co mluvit). Komu z obou držitelů meče bychom dali svůj hlas?