Rusko by jadernou válku v Evropě vyhrálo

Proč Rusko může eskalovat a Západ ne

Rusko by jadernou válku v Evropě vyhrálo
Proč Rusko může eskalovat a Západ ne

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Západní proukrajinská veřejnost se občas až fetišisticky upne k nějakým požadavkům, na nichž měří, jestli to politici myslí vážně, nebo ne. Odstřihnout Rusko od SWIFT! bylo jedno takové heslo. Bezletovou zónu NATO nad Ukrajinou! znělo další.

Veřejnost pochopitelně těmto věcem do detailu nerozumí a může se snadno stát, že se sjednotí špatně. Sankce na ruskou centrální banku, po nichž Západ v čele s USA sáhl, jsou nakonec možná účinnější než SWIFT. Ale co bezletová zóna? Tu politici odmítli, aniž ji čímkoli nahradili. Bezletová zóna by znamenala přímý střet zbraní Ruska a NATO. A na to si nikdo netroufne. Netroufne si ani dodat Ukrajině stíhačky. A je to naopak Rusko, které proaktivně varuje, co všechno bude považovat za nepřijatelnou eskalaci.

Proč se Západ bojí eskalace s Ruskem místo toho, aby se Rusko bálo eskalace se Západem?

Prezident Joe Biden 11. března zopakoval: „Chci to říci jasně. Budeme bránit každý palec území NATO veškerou silou jednotného a zburcovaného NATO. Ale nepovedeme s Ruskem válku na Ukrajině. Přímá konfrontace mezi NATO a Ruskem je třetí světová válka. Něco, čemu se musíme snažit zabránit.“

Za tato slova to schytal. Zní to jako kapitulace, jako pozvánka Rusku, kam až může jít. Proč to musel říct?

Důvodem není to, že se Amerika už nechce angažovat v Evropě nebo že jí za to Ukrajina nestojí – i když možná nechce a nestojí. Ani letitá chybná politika vůči Rusku. Ani ta jednoznačná smluvní danost – s členskými zeměmi NATO má Amerika obranný závazek, s Ukrajinou ne – není ta zásadní překážka. V Chartě OSN by se oprávnění pro případnou intervenci na straně Ukrajiny vždy najít dalo.

Důvod je dnes už vlastně desítky let starý, je hrozivý a nedá se s ním rychle nic dělat. Jaderné zbraně.

Máme je spojené se studenou válkou. A taky jsou symbolem lidského šílenství. Lidé sáhli na samu podstatu tajemství hmoty a vesmíru a vyrobili zbraň schopnou zničit život na Zemi mnohosetkrát po sobě – co může být šílenějšího? Není divu, že pomyšlení na jaderné zbraně žene naši mysl k varování starozákonních proroků, ty moderněji orientované třeba k úvahám Sigmunda Freuda o pudu smrti, bezpočet lepších či horších umělců ke zpřítomňování hrůzy, jež nemá lidské měřítko. Kdo může „být pro jaderné bomby“? Jen postavy z filmu Dr. Strangelove. Jedním z důvodů, proč je Michail Gorbačov tak uctívaný a Ronalda Reagana vzali američtí liberálové na milost, je, že dokázali najít shodu ve snaze o redukci jaderných arzenálů – v roce 1987 podepsali smlouvu, jež eliminovala celou jednu kategorii jaderných zbraní.

Jenže jaderné zbraně nikdy nezmizely. Manažerovi amerického jaderného programu Robertu Oppenheimerovi prý při prvním pokusném jaderném výbuchu proběhla hlavou slova z indického eposu Bhagavadgíta: „Nyní jsem se stal smrtí, ničitelem světů.“ Jenže existuje i alternativní pojetí. Podle Oppenheimerova bratra, jenž stál vedle něho, prý ve skutečnosti řekl jen: „Zdá se, že to funguje.“ Nevím, zda to je doložené, anebo je to jen apokryfní historka, ale historii jaderných zbraní vystihují právě obě tyto verze zároveň. Studená válka by se dala zkráceně popsat tak, že to úzkostné, ale zároveň stabilní napětí mezi Východem a Západem stálo na tom, že na obou stranách byla skupina lidí, kteří mysleli nemyslitelné. Budovali a řídili jaderné arzenály tak, aby nebyly nikdy použity.

Po konci studené války se předpokládalo, že ústup od jaderných zbraní bude pokračovat. Jenže se to nestalo. Zpravodajství nás průběžně informovalo o tom, co se děje na frontě „proliferace“, tedy jak si různé regionální mocnosti pořizují a snaží pořídit jaderné zbraně. V jejich stínu se zapomínalo na ty tradiční velmoci, mezi nimi i Rusko. Takže autoři poslední verze americké jaderné strategie, schválené v roce 2018, mohli konstatovat:

„Navzdory soustavnému americkému úsilí o omezení role jaderných zbraní v mezinárodních vztazích a sjednání omezení počtu jaderných zbraní od roku 2010 žádný potenciální nepřítel neomezil ani roli jaderných zbraní ve své národněbezpečnostní strategii, ani nesnížil počet jaderných zbraní, kterými disponuje. Naopak se vydali jednoznačně opačným směrem.“

A doložit to čísly.

Ty jaderné zbraně, jež zvěčnily filmy jako Dr. Strangelove nebo Den poté – mezikontinentální rakety, jimiž by USA a Sovětský svaz v sérii vzájemných úderů zničily všechna svá velká města a patrně i život na zemi –, se nazývají strategické zbraně. Jsou regulované smlouvami a USA a Rusko v nich mají paritu. Ale pak tu jsou taktické nebo nestrategické jaderné zbraně – bomby menší síly, doručované nejen raketami, ale i letadly a děly, jež byly zamýšleny pro použití na bojišti. K likvidaci ne vzdálených měst, ale strategických bodů nebo i vojsk na frontě. Neznamenají konec civilizace, ale strašné jsou dost – horší než Černobyl. Nejsou regulované žádnými smlouvami. Původně je zavedlo do výzbroje NATO jako řešení sovětské převahy v konvenčních silách v Evropě. Když pak po konci 60. let NATO konvenční převahu dotáhlo, převládl názor, že jejich význam klesá a budou vlastně nepoužitelné a zbytečné.

Jenže to byl omyl, který můžeme přiřadit k představám o univerzalitě lidských práv, demokracie či globalizaci. USA dnes mají asi 200 taktických jaderných zbraní, z nichž je jen polovina připravená k použití. Je to jeden typ gravitační bomby, již by nesly stíhačky F-15. Rusko má taktických jaderných zbraní asi dva tisíce. A je schopno je nasadit nejen letadly, ale i balistickými raketami a křižujícími střelami odpalovanými ze země i z lodí včetně ponorek. Takových nosičů se USA v minulých letech vzdaly.

Trumpova administrativa schválila kroky, jimiž by tento ruský náskok začala částečně dotahovat. Biden se od svého nástupu do úřadu zabýval hlavně tím, který z těchto programů by šel zrušit. Ale změna v rovnováze je v každém případě dosažitelná až v řádu let.

Důležitou součástí jaderné strategie odstrašení – toho, aby jaderné zbraně nemusely být použity – je veřejně deklarovaná jaderná doktrína. Platná ruská jaderná doktrína uvádí, že Rusko by použilo jaderné zbraně ve strategické konfrontaci, ale taky při „konvenční agresi proti Ruské federaci, pokud by byla ohrožena samotná existence státu“. V roce 2020 k ní zveřejnilo poněkud nejednoznačný dodatek, že doktrína umožňuje použití jaderných zbraní ve vojenském konfliktu tak, aby „zabránila eskalaci vojenských akcí a vedla k jejich ukončení za podmínek přijatelných pro Ruskou federaci“.

Západní stratégové této koncepci říkají „eskalace k deeskalaci“. Z toho, jak Rusko s jadernými zbraněmi v posledních letech cvičí a jak často a otevřeně nyní na svůj jaderný arzenál upozorňuje, vyplývá možnost, že v konfliktu s Ukrajinou je Rusko ochotno jaderné zbraně nasadit.

A z popsané převahy je zřejmé, že Rusko by takovou válku vyhrálo.

To je ten důvod, proč je Rusko pánem eskalace na Ukrajině a Biden mluví tak, jak mluví. NATO je schopno odstrašit Rusko od útoku na své území. Tam platí pohrůžka zničující odpovědi až po rozpoutání transkontinentálního jaderného pekla. A Putin tomu věří. Doufejme. Ale na obranu Ukrajiny Amerika není ochotna tento krajní krok učinit a Putin to ví. A v konvenční, omezené válce s Ruskem by NATO prohrálo, protože Rusko je ochotno učinit použití taktických jaderných zbraní její součástí.

A proto to NATO nemůže zkoušet. Protože odstrašení je jako kouzlo. Jakmile se soupeř domákne, že jen blufujete, přestává fungovat.

Sklízíme ovoce myšlenkové slepé uličky Západu posledních let. Pomýlení ohledně jaderných zbraní je z jednoho kadlubu jako pomýlení ohledně toho, co Putin chce a čeho je schopen. Všechno to poučování, že obsazením Krymu jedná proti svým vlastním zájmům, že je jako špatný žák v poslední lavici, jak to vyjádřil Barack Obama, to všechno se nám teď vrací. Německý kancléř Scholz pronesl 15. února, ještě před ruským útokem a německým obratem, památná slova: „Válka v Evropě se pro nás stala nemyslitelnou.“ Je třeba je brát doslova: dojde-li na téma války, Západ přestává myslet. Putin myslet nepřestal. Proto se dnes musíme vzdát myšlenky na bezletovou zónu a zásobování Ukrajiny zbraněmi musíme považovat za maximum. Ostatně náměstek ruského ministra zahraničí Rjabkov už varoval, že konvoje se zbraněmi mohou být legitimní cíle.

18. března 2022