Existují dvě koncepčně odlišné alternativy

Americké vrtulníky pro české vojáky

Existují dvě koncepčně odlišné alternativy
Americké vrtulníky pro české vojáky

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

České ministerstvo obrany momentálně posuzuje dvě možnosti nákupu amerických vrtulníků. Rozhodnutí, které má padnout ještě letos, by mělo završit dlouhý proces řešení otázky, jak by měla dále pokračovat vrtulníková bojová složka Armády ČR. Obě alternativy mají přednosti i nevýhody, každopádně platí, že se obě dvě značně odlišují od původních požadavků, jež se začaly formulovat již na počátku tohoto desetiletí. Bílá kniha o obraně v roce 2011 konstatovala, že stávající bitevní helikoptéry Mi-24V (neboli Mi-35) jsou zastaralé a měly by se zhruba do roku 2020 vyřadit a jejich úlohy by měly převzít menší víceúčelové vyzbrojené stroje. Na tomto místě je ale třeba poněkud zabrousit do vojenské letecké terminologie a vyjasnit, o jakých druzích techniky se hovoří.

Bitevní helikoptéry („attack helicopters“) jsou určeny speciálně pro nesení výzbroje, resp. pro palebnou podporu a ochranu. Většina typů je dvoumístná a má postranní závěsy, jež slouží pro raketovou výzbroj včetně protitankových řízených raket. Ruský Mi-24 reprezentuje specifický případ, protože navíc může přepravovat i výsadek až osmi mužů. V praxi se ovšem tato schopnost „čtyřiadvacítky“ používá pouze vzácně a i sami Rusové předpokládají, že svoje Mi-24 nahradí „čistými“ bitevníky západního střihu.

Speciální bitevní helikoptéry (americký AH-64 Apache či evropské stroje Tiger a A129) má ve výzbroji mnoho vyspělých států. Část zemí ovšem preferuje levnější cestu, kterou nabízejí vyzbrojené víceúčelové typy. To jsou nejčastěji lehké nebo střední transportní, případně kurýrní a průzkumné vrtulníky, které jsou vybaveny závěsy pro zbraně, takže mohou na bojišti zajišťovat přinejmenším část úkolů bitevníků.

Některé z nich (např. americký UH-60 Black Hawk) mohou nést opravdu impozantní výzbroj, která se plně vyrovná bitevním strojům, ale plnohodnotnou náhradou z principu nejsou. Specializované bitevníky jsou vesměs lépe pancéřované, mají rozsáhlejší přístrojovou výbavu a bývají také rychlejší a obratnější. To ale pochopitelně znamená také vyšší provozní náklady, a proto některé země provozují spíše ony vyzbrojené „všeuměly“. Právě pro tuto cestu se tedy rozhodla i Armáda ČR a podle ní formulovala požadavky. Hledala lehký víceúčelový stroj, který vedle dvojice pilotů přepraví dalších deset mužů a bude schopen nést kanony a/nebo kulomety a řízené a neřízené rakety. Měl by zajistit mj. výsadky pěšáků, jejich palebnou podporu, doprovod transportních helikoptér, pátrací a záchranné mise, odsun raněných a v neposlední řadě i službu v rámci integrovaného záchranného systému, tzn. asistenci nevojenským orgánům. Ministerstvo chtělo koupit dvanáct strojů za sumu mezi 5 a 8 miliardami Kč, ale to se záhy ukázalo jako nereálné.

V roce 2015 byli osloveni výrobci, jejichž seznam nebyl oficiálně publikován, ale postupně se ukázalo, že se posuzovaly americké typy Bell UH-1Y Venom a Sikorsky UH-60 Black Hawk, typy H145M a AS 565 od francouzsko-německé firmy Airbus Helicopters (dříve Eurocopter), italský stroj AgustaWestland AW139M a patrně také jihokorejský KAI KUH-1 Surion. Zájem jevila i malá značka Pinnacle Solutions, jež nabídla starší repasované Black Hawky, ale Praha se rozhodla jednat jen se čtyřmi výrobci ze zemí NATO.

Do původních cenových kalkulací se ovšem vešel jenom Airbus s nabídkou H145M, jenže ten nesplnil technické požadavky. Stroj Black Hawk (známý i z filmu Černý jestřáb sestřelen) byl tehdy zhodnocen jako příliš velký, takže ve výběru zbyly typy UH-1Y a AW139M. Italové požadovali 9,3 miliardy Kč, nabídka Američanů byla skoro dvakrát dražší, avšak kuloární zdroje se shodovaly, že vojáci chtějí Venomy.

UH-1Y Venom představuje nejnovější podobu legendárního typu UH-1, který poprvé vzlétl v roce 1956 a získal si slávu ve vietnamské válce. UH-1Y čili „Yankee“ vznikl pro americkou námořní pěchotu a do výzbroje byl zařazen v roce 2008. Jde o výtečnou kombinaci osvědčené základní konstrukce a špičkových motorů a elektroniky, ale z hlediska Armády ČR má jeden základní nedostatek. Nemůže odpalovat protitankové řízené rakety, protože původní zadavatel (tedy námořní pěchota) to nikdy nepožadoval.

Venom byl totiž vytvořen jako polovina „tandemu“, jehož druhým členem je speciální bitevní stroj AH-1Z Viper, nejmodernější obměna slavného vrtulníku AH-1 Cobra. Právě on zajišťuje většinu palebné síly, protože může nést i protitankové a protiletadlové řízené střely, kdežto na Venom se nejčastěji montují jen kulomety a neřízené rakety. Vrtulníky UH-1Y a AH-1Z mají společných zhruba 85 % součástek, což výrazně usnadňuje a zlevňuje jejich provoz, údržbu a opravy. Americké ministerstvo zahraničí na jaře 2017 schválilo nabídku dvanácti UH-1Y Venom plus vybavení za 575 milionů dolarů, tj. zhruba 13 miliard korun. Italové záhy kontrovali nabídkou tuctu AW139M za poloviční částku. V jejich prospěch se evidentně angažovala i řada českých médií, avšak neoficiálně se vědělo, že čeští piloti a generálové nadále jasně preferují Venomy. Stejný názor zastávala i většina civilních odborníků.

Americký AH-64 Apache představuje jeden z nejznámějších příkladů ryze bitevního vrtulníku. - Foto: Profimedia.cz

Vrtulník vojenský a vrtulník válečný

Stroj AW139M má podstatně novější konstrukci, jelikož základní civilní podoba AW139 byla poprvé zalétána v roce 2001. Právě zde ovšem leží kámen úrazu: na rozdíl od UH-1Y, jenž čerpá z desítek let zkušeností starších variant UH-1 a z náročných požadavků Pentagonu, jde v případě italského typu o militarizovanou úpravu civilního vrtulníku. To sice znamená nižší pořizovací a provozní náklady, ale i menší odolnost vůči bojovému poškození i extrémním klimatickým a terénním podmínkám.

Stroje AW139 používá řada armád, policejních sborů, pohraničních a pobřežních stráží, avšak ostrého konfliktu se tyto stroje nikdy neúčastnily. Navíc žádný stát ještě nezavedl obměnu se zbraňovými závěsy, kterou Italové armádě nabídli. Vojáci však požadují vrtulníky, jež budou schopné opravdu efektivně a bezpečně působit v zónách ozbrojených konfliktů, což italský typ patrně není. Jeden český pilot popsal situaci výstižně: „AW139 je vrtulník vojenský, kdežto Venom je vrtulník válečný.“

Ve prospěch nákupu amerických helikoptér hovořily i ekonomické a politické faktory. Značka Bell již má v Praze servisní středisko a v případě pořízení UH-1Y přislíbila jeho rozšíření. Byl by to samozřejmě i jasný signál směrem k USA, který by adekvátně reagoval na to, že Donald Trump chce, aby američtí spojenci kupovali americkou techniku. Málokdo si totiž uvědomuje, že (s výjimkou výzbroje pro letadla JAS-39 Gripen a L-159) se do Armády ČR zatím nedostal žádný významnější typ vojenské techniky z USA.

Jak si ale poradit se skutečností, že americký vrtulník nemůže nést protitankové řízené rakety? Fakt je, že systém ovládání zbraní na UH-1Y a AH-1Z je identický a firma Bell už uvedla, že v případě zájmu lze Venom upravit tak, aby nesl i protitankové střely Hellfire, byť je jasné, že tuto úpravu by museli zaplatit Češi. Řada indicií však naznačuje, že všechno je trochu jinak a že taková modifikace nikdy nebyla vážně v plánu.

Tehdejší ministryně obrany Karla Šlechtová totiž proces výběru vrtulníků v podstatě zastavila s tím, že požadavky vojáků nemůže splnit žádný typ na trhu. Kvůli zpoždění bylo mezitím rozhodnuto, že se stávající bitevníky Mi-24V modernizují tak, aby vydržely sloužit nejméně do roku 2025. Z kuloárů prosakovaly zprávy, že se vojáci nikdy nesmířili se scénářem, že by česká armáda o speciální bitevníky přišla. Chtěli by vidět české znaky i na strojích AH-1Z Viper, které by tak s Venomy vytvořily „tandem“ stejný jako v Americe.

Po návštěvě premiéra Babiše v USA v březnu 2019 se objevily zprávy, že ministerstvo obrany mluví již pouze s USA. Tamní ministerstvo zahraničí pak skutečně schválilo dvě nabídky, a to čtyři bitevníky AH-1Z Viper za 205 milionů dolarů (tzn. okolo 4,7 miliardy korun) a poněkud překvapivě také dvanáct strojů UH-60M Black Hawk za 800 milionů dolarů (tj. cca 18 miliard korun). Podobně jako v případě dřívější nabídky tuctu Venomů jde o „balíčky“, které obsahují také nejrůznější doplňkové vybavení, zbraně a munici.

Američané ale koncem června ještě snížili cenu a odeslali dvě finální nabídky. První čítá tucet UH-60M za sumu 13,2 miliardy korun, zatímco ta druhá obsahuje osm UH-1Y Venom a čtyři AH-1Z Viper za sumu celkem 14,5 miliardy korun. Mlčky se předpokládá, že v případě druhé možnosti se potom uskuteční ještě jeden takový nákup „v opačném gardu“, tzn. čtyři Venomy a osm Viperů, aby Česko vlastnilo celkem 24 kusů.

Každopádně se ukazuje, že počáteční specifikace ministerstva byly opuštěny, jelikož ani jedna nabídka neodpovídá oněm představám, že všechno zařídí lehký „všeuměl“. Vrtulník UH-60M je výrazně větší než Venom, který kromě dvou pilotů přepraví až deset osob, kdežto „Jestřáb“ zvládne ještě o tři víc. Black Hawk může obdržet i velká boční „křídla“ se čtyřmi závěsníky, na něž lze umístit rozsáhlou výzbroj včetně protitankových raket Hellfire. Z tohoto pohledu se dá říci, že české specifikace dokonce značně překračuje.

Bitevní vrtulníky jako sovětský Mi-24 najdou využití takřka v jakémkoli druhu ozbrojeného konfliktu. - Foto: Profimedia.cz

Co mají u sousedů

Výhodou UH-60 je i jeho obrovské rozšíření po světě, a to včetně tří sousedů Česka, neboť již létá i v barvách Slovenska, Polska a Rakouska, zatímco vrtulníky Venom mají dosud jen USA (ačkoli kombinaci Venom a Viper si zřejmě brzy pořídí Rumunsko). Lze uvést i ekonomický prospěch, jelikož některé komponenty UH-60 vyrábí Aero Vodochody. Navíc by tucet UH-60 vyšel z hlediska pořízení a provozu levněji než kombinace Venom a Viper. Jde tedy o správné řešení?

Problém je v tom, že ani jedna z oněch dvou alternativ není objektivně „dobrá“ nebo „špatná“. Nákup UH-60M by znamenal pořízení výkonných víceúčelových strojů, jež by zvládaly i víc, než ministerstvo žádalo, bylo by to i cenově efektivní řešení, ale zároveň by znamenalo, že by AČR rezignovala na provoz specializovaných bitevníků. Dokonce i těžce ozbrojený „Jestřáb“ zůstává „jen“ univerzální helikoptérou s raketami.

Kombinace typů UH-1Y a AH-1Z by byla nákladnější, ale z ryze vojenského hlediska by byla vhodnější pro to, co armáda potřebuje. Venomy by zabezpečily přepravu a pomocí kulometů a neřízených raket by obstaraly část palebné podpory, ale hlavním nosičem palebné síly by byly řízenými raketami „ověšené“ bitevní Vipery. Je vhodné zdůraznit, že bitevní helikoptéry patří mezi kategorie techniky, uplatnitelné snad v jakémkoli konfliktu od regulérní války o území po expediční protiteroristické a mírové operace.

Navíc se dá předpokládat, že v české armádě se nakonec tak jako tak objeví i „Jestřáb“, avšak na jiné pozici. Na obzoru se už totiž rýsuje též vyřazení středních transportních strojů Mi-17 a Mi-171, místo nichž by mohly nastoupit právě UH-60, ačkoli zřejmě v konfiguraci ne tak „vyšperkované“, jako je ta, kterou ministerstvo hodnotí dnes. Mezi experty a fanoušky se již delší dobu spekuluje, že někdy v polovině příští dekády se objedná přibližně dvacet až třicet dopravních „Jestřábů“.

V každém případě se zdá, že se proces nahrazení stárnoucí vrtulníkové techniky v Armádě ČR konečně dostal do jakési konkrétní slibné fáze. Výběr mezi UH-60M a dvojicí od značky Bell má být zakončen ještě letos a první stroje by mohly být dodány možná již za dva roky. Zbývá tedy jen doufat, že do procesu opět nepromluví politické turbulence a že pro obranu České republiky vojáci získají to, co je třeba.

 

19. srpna 2019