Čtvrtého srpna 1914 vyhlásila Velká Británie válku Německu. Důvodem bylo narušení belgické neutrality, kterou byla ostrovní říše smluvně zavázána chránit. Tím se konflikt mezi evropskými velmocemi, do nějž už byla zatažena Francie, Rakousko-Uhersko a Rusko, stal definitivně světovým. A to znamenalo i boje v koloniích. Německé císařství se do závodu o zisk mimoevropských kolonií zapojilo pozdě. Na americkém kontinentě nezískalo teritoria nikdy, ten byl už příliš pevně rozdělen mezi Anglosasy a Hispánce. Zbývala některá teritoria Afriky a Oceánie, která ještě neměla jasného pána. A na těchto vzdálených pobřežích několik úspěchů Němci v letech 1880–1914 přece jen zaznamenali.

To ale znamenalo, že na počátku války byly německé kolonie odříznuty od metropole mohutnou přesilou britského královského námořnictva. Všechny se nacházely v nebezpečném sousedství starších a zavedenějších britských a francouzských kolonií. Zdejší posádky si musely nějak poradit samy.

Namibie

Nejvyprahlejší země jižní Afriky byla zároveň tou nejméně osídlenou. Skoro na milionu kilometrů čtverečních žilo počátkem první světové války zhruba čtvrt milionu lidí. Mořeplavci se Namibii po staletí vyhýbali, seč to šlo. Zdejší větry vanou po naprostou většinu času od moře na pevninu a plachetnice, která by v hustých mlhách zabloudila až sem, neměla mnoho šancí zase odplout. V totálně suché namibijské poušti pak posádku čekala smrt žízní. Přezdívka „pobřeží koster“ (Skeleton Coast), kterou si krajina vysloužila, mluví za všechno. Pro kolonizaci se oblast otevřela teprve v momentě, kdy na oceány vypluly první parníky, na směru větru nezávislé.

Němci si v Namibii zřídili opěrný bod, přístav Lüderitz, už za kancléře Bismarcka. S dominantní britskou mocí, kontrolující záliv Walvis Bay, si příliš nepřekáželi, zato narazili na silný odpor místních kmenů Herero a Namaque. Poté co domorodci roku 1904 opět jednou povstali, svěřil Berlín potlačení rebelie saskému generálu Lotharu von Trothovi. Ten skutečně vzpouru potlačil, ale použil přitom metod, které vzbudily ve světě zděšení. Po tříleté válce se kmen Hererů smrskl na méně než čtvrtinu svého původního počtu. Světová média o hromadném zabíjení civilistů přinášela podrobné zprávy a kancléř von Bülow nakonec přiměl císaře Viléma, aby generála zbavil velení. Pověst Německa však byla hererskou genocidou značně poškozena.

Na začátku první světové války museli místní Němci, kterých bylo něco přes deset tisíc, počítat s ohrožením ze sousední britské Jižní Afriky, bohatého dominia o několika milionech lidí. Jediné, co mluvilo v jejich prospěch, byla skutečnost, že většina jihoafrických bělochů byli Búrové, afrikánsky hovořící farmáři. Búrské státy (Transvaal a Oranžsko) byly na přelomu století rozdrceny a anektovány Británií kvůli nerostnému bohatství. Britové si při búrských válkách, vedených ze strany Afrikánců po partyzánském způsobu, také nebrali zrovna rukavičky; mezi inovace onoho konfliktu, bez kterých by se svět obešel, patří například koncentrační tábory, kam bylo pozavíráno búrské civilní obyvatelstvo a několik desítek tisíc lidí v nich pomřelo hladem. Podle principu, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel, měli tedy Němci u Búrů značné sympatie.

První britský pokus ovládnout Namibii skončil v září 1914 porážkou malého expedičního sboru, který u Sandfonteinu vlezl do pasti nachystané místním velitelem Joachimem von Heydebreckem. Tou samou dobou propukla v jihoafrickém vojsku vzpoura Búrů, do jejíhož čela se postavil podplukovník Manie Maritz. Kdyby na stranu vzbouřenců přeběhli všichni Búrové, možná by to byl konec britské Jižní Afriky. Impérium rozhodně nemělo mužů nazbyt a západní fronta byla důležitější. Dva významní búrští generálové, Louis Botha a Jan Smuts, však zachovali loajalitu dominiu a Maritzovu vzpouru během jara 1915 potlačili.

Tím pominula hlavní naděje namibijských Němců na přežití. Jakmile měl Botha na domácí frontě volné ruce, obrátil se zpátky na sever a v tříměsíční kampani ovládl postupně všechny významné body Namibie. Začátkem července 1915 německé koloniální vojsko pod velením generála Viktora Frankeho (mimochodem rodáka z našich Zlatých Hor v okrese Jeseník) kapitulovalo. Vítězný Botha nechtěl věřit tomu, že se mu vzdává jen 2166 mužů, protože podle průběhu předešlých bojů odhadoval počet nepřátel minimálně na patnáct tisíc. „Kdybych měl patnáct tisíc mužů, nebyl byste vůbec tady,“ odpověděl mu na to Franke, kterého čekaly čtyři roky zajetí.

Ze všech německých zámořských kolonií zůstalo v Namibii dodnes nejvíc kulturních stop dávného císařství. Část místních bělochů mluví německy, historická centra starých sídel mají zvláštní charakter „střední Evropy uprostřed pouště“ a ve Windhoeku lze každý podzim navštívit jediný Oktoberfest na africké půdě.

Tanganika

Arabští kolonisté z Ománu založili na ostrově Zanzibar svoji říši už koncem 17. století, když předtím porazili nepočetnou posádku Portugalců v nedaleké Mombase. Arabský stát na africkém pobřeží postupně sílil a stávala se z něj významná obchodní velmoc. Kromě exotického koření (hřebíčku) byli důležitým vývozním artiklem černí otroci, kterých jiné arabské státy „spotřebovávaly“ hodně; součástí procesu zotročení byla u Arabů velmi často kastrace, již mnoho nedobrovolných pacientů nepřežilo.

V 19. století se o oblast začala zajímat Británie, tehdy silně protiotrokářsky naladěná. Zanzibarští sultáni museli postupně Britům činit různé ústupky. Jeden z konfliktů mezi zanzibarskými Araby a Brity vešel do dějin jako nejkratší válka dějin – od prvních výstřelů z válečných lodí Thrush, Sparrow a Racoon až do kapitulace sultánovy gardy uplynulo 38 minut; ještě téhož večera seděl v pobořeném paláci nový sultán, nakloněnější britským zájmům.

Mezi Británií a Německem nebyly ještě v 80. letech 19. století žádné spory, a když kancléř Bismarck projevil zájem o kolonizaci pevniny ležící vedle Zanzibaru, snad byli Britové i rádi, že zde nebudou mít za sousedy dejme tomu Francouze. S jejich svolením vznikla kolonie zvaná Německá východní Afrika, s vůbec nejpočetnější populací v celé německé koloniální říši. Na počátku první světové války zde žilo nějakých 7,5 milionu obyvatel, z toho deset tisíc bělochů. (Dnešní Tanzanie, která se ovšem svými hranicemi s bývalou německou kolonií kryje jen zhruba, má 56 milionů obyvatel.) Velitelem zdejší posádky byl podplukovník Paul von Lettow-Vorbeck, potomek dlouhého rodu pruských oficírů. Velel pěti tisícům mužů, z nichž polovina byli Němci a druhá polovina domorodí vojáci, zvaní po arabském zvyku askari. Tato nevelká armáda se měla Britům ve východní Africe stát opravdovým trnem v oku.

Hned na počátku odrazil Lettow-Vorbeck britský pokus o vylodění v přístavu Tanga. Ačkoli nepřátel byl zhruba osminásobek, nepočítali s tím, jak krvavé a demoralizující mohou být guerillové boje uvnitř úzkých uliček města. Část indických jednotek z Bangalúru se v nejhorší možné chvíli dala na chaotický útěk. Při ústupu z přístavu nechali Britové na místě prakticky všechno svoje vybavení, včetně značného množství moderních pušek a munice. Ty měly Vorbeckovým mužům v příštích letech dobře posloužit.

Následující rok se Němci drželi ve své kolonii jako doma, a dokonce podnikali výpady do sousedních britských kolonií, například Ugandy a Keni. Vorbeck se ukázal jako mimořádný talent, co se vedení nekonvenční války týče, a svoje protivníky vyváděl z míry neobyčejnou rychlostí, se kterou se jeho nepříliš početné oddíly dokázaly přesouvat na stovky kilometrů daleko. Přitom ještě stíhal rekrutovat do řad askariů další domorodce, takže v roce 1916 dosáhl celkový počet mužů pod jeho velením téměř čtrnácti tisíc.

K likvidaci nezdolného Prusa byl do Tanganiky vyslán osvědčený Jan Smuts s třináctitisícovým expedičním sborem z Jižní Afriky. Podařilo se mu vyhnat Němce ze severní půlky teritoria, kudy procházela jediná železniční trať. Další jednotky vyslala do oblasti Belgie ze sousedního Konga, později dorazil ještě nigerijský pluk, avšak Lettow-Vorbeck dokázal přece jen odrazit potenciálně smrtící útok trojnásobné přesily u města Mahiwa. Pak, na konci roku 1917, se Němci vydali na další výpad, tentokrát do portugalského Mosambiku. Zaskočili Portugalce u pohraniční řeky Rovuma a získali od poraženého nepřítele další značnou zásobu munice, která už jim předtím docházela. To už byl Lettow-Vorbeck oficiálně generálmajorem.

Rok 1918 strávili Britové a Lettow-Vorbeck vzájemným naháněním se po jižní části dnešní Tanzanie, severním Mosambiku a severovýchodní Zambii. Třináctého listopadu téhož roku dobyl Lettow-Vorbeck zambijské město Kasama, kde se dozvěděl, že v Evropě bylo uzavřeno příměří. Vydal se se svými zbylými muži na pochod do sídla britského štábu ve městě Mbala a tam 25. listopadu 1918 kapituloval.

Britští vojenští historici dodnes přiznávají Lettowovi-Vorbeckovi mimořádnou efektivitu, co se vedení partyzánského boje týče. Imperiální státní pokladnu stála východoafrická kampaň neskutečnou částku, odhadovanou v dnešních cenách na 12 miliard liber. Do čtyřleté akce proti několika tisícům Němců se muselo zapojit (aspoň jako nosiči zásob) skoro milion lidí.