Tak se jmenuje kapitola věnovaná Sýrii v knize českého arabisty Miloše Mendela Arabské jaro (Historické a kulturní pozadí událostí na Blízkém východě). Kniha vyšla sice před dvěma lety (v Academii), ale téměř všechno z ní platí i dnes, neboť když je něco bez konce, je vlastně jedno, v jaké fázi se právě nacházíme. Je to krveprolití bez konce, ovšem s jednou prognózou, kterou Mendel kapitolu končí: „Režim Bašára al-Asada má dobrou šanci přežít svou politickou smrt.“

Sýrie především není a nikdy nebyla národně ani nábožensky homogenní zemí. Též její státní integrita je nepříliš pevná: hranice se vytvořily na někdejším území Osmanské říše definitivně až roku 1946, takže rozpad tohoto státu, který přitom v kontextu arabského světa patřil k těm úspěšnějším, je jaksi snazší než v jiných příbuzných zemích. Vůdčí „státotvornou“ vrstvu tvoří v zemi „politicky ambiciózní a vojensky schopná konfesionální skupina alavitů“, z níž pochází rodina současného prezidenta Bašára al-Asada, kterému jak známo spadlo „vůdcovství“ do klína po smrti jeho staršího bratra Basila v roce 1994. Důležité je, že muslimští alavité měli tradičně nepřátelský postoj k většinovým sunnitům, kteří je považovali za heretiky, a relativně blízko ke křesťanským komunitám, jež se i dnes staví většinou za vládu prezidenta Asada. Na jeho straně, lze-li to tak říct, je ovšem i Izrael, který se od začátku konfliktu obával, že „jakákoli Západem demokratizační změna by byla jen další ideologickou avantýrou ohrožující izraelskou bezpečnost“. Izrael pragmaticky hodnotil Asadův režim, i s jeho letitou agresivní protiizraelskou rétorikou, jako čitelného a snadno porazitelného soupeře, nad jehož zemí dosud panovaly stabilní a předvídatelné poměry. Za sebe bych dodal, že pokud někomu důvěřovat v úsudku, jak se tam věci mají, tak by to měl být Izrael.

Mendel pak podrobně popisuje, jak se v Sýrii postupně dominový efekt „arabského jara“ zadrhnul a proměnil se v onu „krvavou lázeň bez konce“. Na zprvu opravdu pokojné protesty reagoval Asadův v podstatě „nadnábožensky“ založený režim násilně a tvrdě, snad v představě, že neudusí-li je hned v zárodku, konflikt se neudržitelně promění v celkový rozvrat. Výsledkem byla však jen eskalace, která se proměnila v naprostou fragmentarizaci syrské společnosti, už tak zásadně nejednotné. Důležité je, že syrská společnost se proto Asadovi nepostavila jako celek: nerozpadla se mu armáda a též některé důležité složky obyvatelstva v něm viděly lepší z horších zel: za všechny Kurdové. Jednota ale nepanovala ani náhodou u odpůrců: „Najednou tu,“ píše Mendel, „stály tábory ideových a konfesionálních odpůrců, které sice měly společného nepřítele – autoritářský režim ovládaný alavitskou komunitou, ale mezi nimi samotnými zela propast.“

Na jedné straně stály městské vrstvy s liberálními, a dokonce sekulárními představami a na druhé méně vzdělané či nevzdělané sunnitské obyvatelstvo venkova a chudých předměstí, které se rychle stávalo kořistí agitátorů z řad Muslimského bratrstva. Tak se z odporu proti režimu rychle stávala náboženská válka, která si za cíl brzy našla nejen alavity, ale i křesťany, národnostní menšiny, liberály až třeba po komunisty. Na nejradikálnější a nejextrémnější straně stál Islámský stát, ale islámský fundamentalismus přibýval i na dříve umírněné straně, až nakonec v opozici převládl. „Arabský syrský lid“ se změnil od jara 2012 v nepřehlednou směsici historicky a kulturně podmíněných ostrůvků, přičemž hranice mezi nimi vedly často ulicemi a čtvrtěmi měst, které my nyní známe jako nekonečné ruiny, za nimiž si už těžko představit, že to kdysi byly ulice rušných a relativně civilizovaných měst. 

Celá syrská věc je neobyčejně složitá a stojí za to se s ní aspoň trochu seznámit, pokud už člověk nějaké postoje chce zaujímat. Nejspíš zjistí, že na kategorické soudy tu vůbec není místo, a lze-li o něčem být snad přesvědčen, pak hlavně o tom, že každý zásah zvenčí situaci jen zhorší.