Před čtrnácti dny se zdálo, že do neúspěšného Babišova boje s covidem přichází pohyb. Jedenáctého února sněmovna vládě poprvé od podzimu neprodloužila nouzový stav. Měla k tomu dobrý důvod: kabinet stejně neslyší na žádné návrhy změn, co hůř, žádné si ani nevyslechne. Mezi požadavky opozice předtím zformulované se dostalo otevírání škol a maloobchodu.

Načež přišla operace Hejtmani. Pánové krajů se dali svést k něčemu, co nelze nazvat jinak než objížďkou ústavy. Vládu fakticky požádali o nouzový stav sami, což je v naprostém rozporu s duchem parlamentní demokracie. Česká vláda vzniká hlasováním o důvěře ve sněmovně, jen tam ji může hledat.

Jejich jednota tváří v tvář vládě byla od začátku v ohrožení, když hejtmani vládního ANO (především z Ostravska a Zlínska) ostatním dávali najevo, že v případě potřeby žádost o stav nouze Babišovi podají aspoň pro své kraje. Čili zdání jednoty hejtmanů dostalo přednost před tvrdým vyjednáváním. Ale bylo tu jedno hledisko ještě důležitější: tichá obava při představě, že stav nemocnic, situace na jipkách, se vyhrotí zrovna v mém kraji a já se potom ocitnu na tapetě coby hazardér.

Asociace krajů premiérovi poskytla další dva týdny. Její předseda, jihočeský hejtman Martin Kuba (ODS), se při té příležitosti nechal slyšet, že pokud vláda nezačne otvírat školy počínaje 1. březnem, jak při schůzce ministr zdravotnictví v premiérově přítomnosti slíbil, žádné záchranné lano od hejtmanů už nepřistane.

Otvírání škol má ohromnou podporu veřejnosti, například interní průzkum ODS mezi jejími potenciálními voliči z počátku minulého týdne ukázal, že si ho žádá přes 90 procent respondentů (průzkum byl nicméně formulován opatrně, nabízelo se v něm jen toto postupné otvírání škol), zatímco epidemicky méně rizikový otevřený maloobchod „pouhých“ 80 procent. A šetření agentury STEM/MARK pro Českou televizi se neomezovalo na příznivce jedné strany, je tedy reprezentativnější a dochází o týden později ke stejnému výsledku: 90 procent pro otevření škol. Interní výzkum pro občanské demokraty zmiňuji proto, že ukazuje, jak málo razantně jsou opoziční strany ochotny prosazovat i požadavky, o jejichž popularitě bezpečně vědí. Totiž ta vedení se skládají z lidí, kteří se úplně stejně jako hejtmani bojí toho, že vina za kolaps nemocnic (jakkoliv pořád nenastává) dopadne na jejich hlavy.

Prozrazujeme teď pointu uprostřed textu. Protože jiné vysvětlení než strach a současně tiché uspokojení, že odpovědnost v této těžké době neleží na nich, nemá ani další, závěrečné dějství bitvy o nouzový stav: pandemický zákon. Ten byl na jaře sněmovnou z dobrých důvodů odmítnut, vlastně kvůli tomu odmítnutí na jaře a znovu od října bylo třeba prodlužovat a prodlužovat nouzový stav. Vláda přinesla v oddechovém čase zjednaném hejtmany svůj starý návrh z jara, předložila ho jako východisko k jednání. Podstatou pandemického zákona je, že na rok, tedy do 28. února 2022, si mimořádná opatření – zavřené obchody, služby, muzea, dopravu, zákaz veřejných akcí apod. – může vyhlašovat ministr zdravotnictví spolu s hygieniky sám. Nemusí se každých třicet (nebo když si to sněmovna vymíní, patnáct) dní chodit poslanců doprošovat. To skutečně bylo ve sněmovně schváleno vpravdě Národní frontou.

Navzdory matoucím výrokům opozičních politiků nebude parlament každé nové celostátní opatření (zákaz) kontrolovat a revidovat, má pouze atomovou zbraň celý pandemický zákon zrušit. Po čerstvých zkušenostech se můžeme vsadit, že takovou zbraň nepoužije. Dohled a oponenturu, tuto politicky riskantní, avšak nutnou práci sněmovna outsourcovala na správní soudy a mezi nimi především na Nejvyšší správní soud. To je pro odpůrce lockdownů jediné významné zlepšení, které pandemický zákon přináší. Pokud by chtěli nějaký zákaz žalovat, nebudou se nově muset spoléhat na poslance či senátory, aby žalobu podali za ně. Navíc správní soudy budou muset žaloby na omezení ve jménu pandemického zákona projednávat přednostně. I tato soudní pojistka je v duchu celé operace, při níž parlament poztrácel vůli do „boje s pandemií“ mluvit. Ať riskuje někdo jiný. Pandemický zákon je ve své podstatě zmocňovací zákon. Aby nebylo mýlky, s pandemickým zákonem vzkázal Babiš hejtmanům, že nějaké přísliby jim už ho nezajímají. Už je nebude potřebovat. A už nebude potřebovat ani sněmovnu.

Na přijetí pandemického zákona bylo bůhvíproč vyměřeno 24 hodin. Opozice se v této šibeniční lhůtě na půdorysu, který si nechala vnutit, soustředila na kompenzace pro živnostníky a podnikatele. Tady dosáhla jistého zlepšení, jakkoli žadatelé budou muset zapomenout na náhradu ušlého zisku, kompenzace pro ně se budou vypočítávat „jen“ ze škody. Odvrácenou stranou tohoto úspěchu jsou ostře navýšené tresty – pokuty za nedodržování vládních zákazů, pro jednotlivce až milion, pro firmy čtyři miliony korun. Spodní hranice pro jednotlivce je 30 tisíc korun. Tolik zaplatíte, pokud si na jakémkoli veřejném místě nenasadíte gumový, nezdravý respirátor a narazíte na snaživého policistu. Svědek jednání z řad středopravicové opozice lapidárně říká, že na odpor k sankcím už „nebyla síla“. Je neuvěřitelné, že se tzv. demokratická opozice, která pouhý týden předtím kromě nouzového stavu přesně stejné zpřísňování sankcí ještě odmítla, na tom podílí. Je neuvěřitelné, že proti drastickým pokutám, proti vyhrožování unaveným lidem a zastrašování vzpurných hospodských či vlekařů hlasují pouze extremisté, údajní i skuteční: Trikolora, SPD, část KSČM.

Dva týdny od chvíle, kdy bylo zřejmé, že komunisté už vládě nebudou pomáhat, bylo otevřeno okno příležitosti pro národní kompromis – návrat žáků do škol. I část „otvíračů“ vidí, že situace v nemocnicích není dobrá, i část „zavíračů“ uznává, že na dětech pácháme nevratné škody. Za dva týdny naše politická scéna, její nóbl část, tento velký kompromis do slova a do písmene prokaučovala.