Tam, kde hygiena u výskytu koronaviru ve třídě bude moci konstatovat, že všichni byli zarouškovaní, respektive zarespirátorovaní, se na třídu žádná plošná karanténa uvalovat nebude. Fakticky tu vládní orgány školy vybízí k tomu, ať dětem zavedou povinnost mít roušku i během výuky. A pro školy, kde převažuje vůle učit fyzicky i v době covidí, to může být způsob, jak se vyhnout bezprostřednímu kolapsu výuky.

 

Než škola přes počítač je lepší všechno ostatní a při představě kolapsu výuky můžeme po včerejšku cítit jistou úlevu. Až na to, že to nebude žádná úleva pro děti, naopak. Dětem s rouškou po celou dobu výuky, tedy minimálně čtyři hodiny mezi začátkem školy ráno a obědem, během jehož konzumace si ji teprve budou smět sundat, z učení uděláme očistec. A nic na tom nemění skutečnost, že v některých zemích Evropy se toto mučení občánků už praktikuje (pokud je autorovi známo, prvenství aspoň v Evropě si nese německé Severní Porýní – Vestfálsko).

Jaký jiný důvod než celkovou hysterii, z níž není lehké vystoupit, mohou mít roušky za stávajícího stavu vědeckého poznání? Ten říká, že děti novým koronavirem téměř nejsou ohroženy, poněvadž infekci prodělávají s nulovými nebo velmi lehkými příznaky. Jistě, smyslem karantén ve školách je zamezit tomu, aby děti nákazu roznášely mezi dospělými. Ale existují případy a  studie, nikoliv české, z nichž se předběžně a přitom se značnou dávkou jistoty dá vyvodit, že děti koronavirus téměř nepřenášejí na dospělé.

 

Už v dubnu vešel ve známost případ z Francie, kde devítiletý chlapec s nízkou náloží viru, pro jeho věk typickou, kupodivu nenakazil nikoho ze 172 vytrasovaných lidí, kteří se kolem něho v jeho inkubační době vyskytli. Nenakazil ani vlastní dva sourozence.

 

Na německého virologa Christiana Drostena, který zásadně ovlivňuje postup Angely Merkelové v  „pandemii “, se snesla mohutná vědecká kritika za studii, v níž na jaře došel k  závěru, že děti přenášejí nákazu stejně jako dospělí.

 

Nic z toho jako kdyby k tvůrcům české školské politiky nedolehlo nebo jako kdyby je to nezajímalo. Hlas ředitele motolské nemocnice Miloslava Ludvíka, který žádá, aby ÚZIS zjistil, za kolik covidu v České republice „mohou “ děti, je hlas volajícího na poušti. Možná se takový údaj při současné úrovni trasování přesně zjistit nedá, proč se ale nepokusit aspoň o hrubý odhad? Představa dětí, jak sedí ve třídě s víc a víc zapařenou rouškou, dětí, které kolem sebe už nemají kamarády, ale spoustu malých humanoidů, taková představa by všechny zodpovědné osoby měla z jejich zvláštního nedostatku zvídavosti rychle probrat.