Berlín proti realitě mezinárodní politiky

Německý zbrojní export

Berlín proti realitě mezinárodní politiky
Německý zbrojní export

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Nedávno publikované údaje Stockholmského mezinárodního ústavu pro výzkum míru (SIPRI) ukazují, že Německo představuje čtvrtého největšího vývozce zbraní na světě. Navzdory tomu však jeho podíl na trhu už několik let klesá, což znamená potíže nejen pro tamní průmysl, ale i pro zahraniční politiku Berlína. Německo totiž svými kroky značně irituje další evropské státy a v podstatě samo omezuje svůj mezinárodní vliv.

Druhá světová válka zanechala německý zbrojní průmysl v troskách a zpočátku se zdálo, že se vítězné mocnosti nijak nebrání tomu, aby to tak zůstalo. Mezinárodní situace se ovšem prudce měnila, vypukla studená válka a obnovení vojenských kapacit (západního) Německa se jevilo jako logický krok. „Hospodářský zázrak“ v 50. letech tedy zahrnoval také oživení německého zbrojního průmyslu. Na trh se vracely (ne)slavné firmy z éry císařství i třetí říše, například Krupp, Thyssen, Porsche, Henschel, MAN nebo Rheinmetall.

Objevily se také značky zcela nové, třeba výrobce ručních zbraní Heckler & Koch. Do výroby vojenské techniky se pustily rovněž firmy, které měly dřív jinou orientaci, mj. Krauss-Maffei Wegmann, jež se v minulosti zabývala především lokomotivami a autobusy. Německo se poté začalo zapojovat i do mezinárodních zbrojních projektů a začalo opět získávat i pozici na trhu, ačkoli tento proces rozhodně nebyl nijak jednoduchý.

Na rozdíl od USA, SSSR, Velké Británie či Francie totiž Německo zpočátku postrádalo jakési „zaručené“ odběratele, tzn. spojence, satelity či bývalé kolonie, na něž by mohlo spoléhat jako na stále věrné zákazníky. Německé firmy se tak musely prosazovat proti tvrdé konkurenci, jež mohla spoléhat i na politický vliv, kdežto Němci měli nejdříve k dispozici „jen“ kvalitu svých výrobků, ačkoli určité výjimky existovaly i tady.

Dodnes je totiž poměrně málo známý fakt, že tržní cesty pro německé zbraně v některých případech „stavěly“ značně kontroverzní osobnosti, které si budovaly kariéru v nacistické éře. Nejznámější z nich byl velitel speciálních jednotek Otto Skorzeny, jenž německému průmyslu výrazně pomohl zejména v Jižní Americe, respektive u některých vojenských režimů, které chovaly více či méně skryté sympatie k bývalým nadřízeným Skorzenyho. Podobně nalezlo Německo významné odběratele také v několika arabských státech.

Mezi důležité zákazníky Němců se zařadily též evropské země mimo NATO. Šlo například o Španělsko, kde tehdy panoval diktátor Franco, a neutrální státy, mimo jiné Rakousko, Švýcarsko či Švédsko. Následně se přidaly některé africké a asijské země, mezi něž dosti paradoxně patřil i Izrael. Kvůli napravování „historické viny“ za holocaust Německo dosud hradí část hodnoty zbrojních vývozních kontraktů pro židovský stát. Mezi nejdůležitější typy plavidel izraelského námořnictva tak patří německé ponorky třídy Dolphin.

Průzkumy říkají, že kolem dvou třetin Němců má s exportem zbraní větší či menší problém. - Foto: Reuters

Výrobky dvojího použití

Ostatně právě ponorky hodně přispěly k návratu Německa na špičku seznamu vývozců zbraní. Z dalších úspěšných položek lze uvést torpédoborce a fregaty řady MEKO, tanky Leopard či pušky, samopaly a pistole již zmíněné značky Heckler & Koch. Hodně bodují také výrobky tzv. dvojího použití, typicky vojenské varianty automobilů Mercedes-Benz a MAN. Německo se navíc těší mimořádně silné pozici jako subdodavatel.

Řada zemí včetně USA koupila licenci na německý 120mm tankový kanon firmy Rheinmetall a jen stěží lze spočítat typy vozidel a třídy plavidel, k jejichž pohonu slouží dieselové motory značky MTU. Německo si připisuje úspěchy v rámci mezinárodních programů, mezi něž dnes náležejí mj. vrtulníky firmy Airbus Helicopters (dříve Eurocopter) či nadzvukový bojový letoun Eurofighter Typhoon, zatímco v minulosti to byly například známé letouny Alpha Jet a Tornado či systém protiletadlových řízených raket Roland.

Pokud se však v éře studené války akcentovaly především exportní úspěchy, po jejím konci se dostaly na stůl i dost problematické záležitosti. Patřily mezi ně dodávky pro Irák či vývoz zbraní, které sjednocené Německo „zdědilo“ po NDR a které se leckdy exportovaly v rozporu s embargy (mj. do Chorvatska). Musí se však zdůraznit, že Německo v tom nepředstavovalo mezi západními zeměmi žádnou neobvyklou výjimku.

V rámci velmocenské politiky se zkrátka provádějí také věci, kterými se vlády zpravidla příliš nechlubí. Budeme-li se držet oboru zbrojního průmyslu a exportu, lze jmenovat řadu příkladů, kdy tvrdá realita „diktovala“ vývoz západních zbraní do zemí, které rozhodně nelze považovat za vzory z hlediska demokracie či dodržování lidských práv. Mezi evropskými exportéry měla vždy nejvíc pragmatický přístup Francie, jež si udržuje vliv v zemích své někdejší koloniální říše též rozsáhlými dodávkami vojenské techniky.

Na politické a mediální scéně v Německu ale začal pragmatický přístup vzbuzovat nelibost. Kontroverzím okolo exportu zbraní se dříve věnovali především Zelení, tohoto tématu se však poté chopila i SPD (sociální demokracie), která byla v letech 1998–2009 vládní stranou a je jí znovu od roku 2013. Právě od přelomu století lze tedy pozorovat nejprve nepříliš nápadné, ale stále silnější změny v německé zbrojní obchodní politice.

Takřka všechny významnější exportní zakázky směřující mimo země NATO nebo EU se staly předmětem interpelací a diskusí v Bundestagu. Typickým příkladem byl vývoz tanků Leopard 2 a pěchotních obrněnců Marder do Indonésie, který se málem neuskutečnil. Tanky Leopard 2 si v roce 2011 objednala také Saúdská Arábie, ovšem kvůli otázkám lidských práv v této zemi se německá vláda dostala pod velký tlak a kontrakt (který měl údajně zahrnovat možná až 800 vozidel) zrušila, což samozřejmě vyvolalo rozladění.

Na podzim 2018 sáhlo Německo dokonce k úplnému zbrojnímu embargu na Saúdskou Arábii, a to kvůli pokračující intervenci v Jemenu a vraždě novináře Džamála Chášakdžího. Pokud by však někdo čekal, že si šéfové zahraničních zbrojovek začali mnout ruce, jelikož tím vlastně zmizela konkurence, mohl by se ošklivě splést. Dost možná se tak stalo v USA, Rusku a Číně, ale v případě francouzských a britských firem určitě ne.

Silná pozice Německa coby subdodavatele komponentů totiž znamená problémy pro smlouvy, které s pouštní monarchií podepsaly Londýn a Paříž. Bez německých součástí jednoduše nelze vyrobit a udržovat v provozu stíhačky Typhoon či vrtulníky společnosti Airbus. V ohrožení se ocitly i dodávky francouzských válečných lodí. Vlády i zbrojní firmy Velké Británie a Francie pochopitelně nejsou německými kroky nikterak nadšeny, což posléze dostalo absurdní příchuť kvůli „nové kapitole“ spolupráce Paříže a Berlína.

V souvislosti se smlouvou z Cách se totiž hovoří i o tom, že Německo a Francie hodlají (respektive budou muset) „harmonizovat“ svou exportní politiku, ale většina odborníků ihned upozornila, že přístupy obou zemí jsou natolik odlišné, že sjednotit se v podstatě nedají. Jestliže Německo dnes vystupuje jako „mírová velmoc“, která klade na první místo otázku lidských práv, kdežto Francie je „intervenční mocnost“, jež upřednostňuje pragmatickou zahraniční politiku, pak asi těžko vznikne nějaký oboustranně přijatelný kompromis.

Nenápadná krize navíc pokračuje, protože německá vláda v březnu 2019 prodloužila embargo vůči Saúdské Arábii o dalších šest měsíců. Paříž to pochopitelně přijala s nelibostí a začaly se objevovat kuloární spekulace, že by Francie mohla „přehodnotit“ svou účast v programu nové stíhačky FCAS, kterou vyvíjí právě s Německem. Tiše totiž rostou obavy, že by Němci mohli torpédovat exportní potenciál perspektivního letounu.

Nelibost však logicky panuje i v samotném německém zbrojním průmyslu, kde ona „citlivost“ německé politické scény způsobuje vyloženě bizarní situace. Jedna aktuální se týká zbrojovky Rheinmetall, která vyvinula bojové vozidlo pěchoty Lynx, které náleží také mezi kandidáty na nové obrněné vozidlo pro ozbrojené síly Česka či Austrálie. Jeho šance však výrazně snižuje absence provozních zkušeností. Toto vozidlo totiž dosud není zavedeno v žádné armádě, protože firma Rheinmetall jej vyvinula jako ryze soukromou iniciativu.

Objednávka z Kataru

Tolik oficiální tvrzení. V komunitě znalců a fanoušků vojenské techniky se ale již několik měsíců ví, že design Lynx si už před několika lety objednal Katar, který jej pravděpodobně i zaplatil a stane se zřejmě prvním odběratelem. Jeden obrněnec Lynx se již dokonce představil na loňské přehlídce v Kataru, což způsobilo diskusi v Bundestagu. Německá vláda potvrdila, že povolila tuto ukázku, jinak se ovšem pořád opakuje, že Lynx ještě žádného zákazníka nemá, ačkoli to může mít negativní dopad na jeho tržní potenciál.

V německé vládě i u firmy Rheinmetall totiž patrně existují obavy, že veřejné přiznání povahy projektu Lynx by vyvolalo další politické kontroverze, jež by průmysl poškodily. Německo totiž začíná narážet na znepokojení dalších potenciálních zákazníků, kteří se už jednoduše bojí si od Berlína objednávat vojenskou techniku, neboť by se mohlo snadno stát, že zakázka bude z ryze politických důvodů zpožděna, ne-li zcela zrušena.

Na obzoru se navíc rýsuje další „třaskavý“ scénář, avšak tentokrát přímo v Evropě. Maďarsko si totiž v prosinci 2018 objednalo tanky Leopard 2 a samohybné houfnice PzH 2000, což je na první pohled značně překvapivé, když se uváží napětí mezi Berlínem a Orbánovou Budapeští. Podle některých hlasů ale může jít o pokus Maďarska tímto lukrativním kontraktem takříkajíc „zacpat pusu“ kritikům na německé politické scéně.

Jiní experti ovšem tvrdí, že celá záležitost je ještě složitější, protože tady nejde ani tak o vztah Budapešť–Berlín, nýbrž Budapešť–Mnichov. Ona vozidla totiž produkuje firma Krauss-Maffei Wegmann, která sídlí v Bavorsku, kde vládne konzervativní CSU, s níž má maďarský premiér velice těsné vztahy. To vedlo dokonce k divokým spekulacím, že Orbán možná sází na rozpad Německa, ale každopádně lze očekávat, že export 80 obrněnců do „problémového“ Maďarska nevyvolá u německé levice zrovna pozitivní reakce.

Německo by však nějaké velké zakázky potřebovalo, aby zastavilo už třetí rok trvající klesání hodnoty svého zbrojního exportu. Z někdejší třetí pozice za USA a Ruskem se propadlo na čtvrté místo za Francii a pátá Čína není daleko. Svou sílu si uchovávají tradiční exportéři jako Velká Británie a Izrael a expandují i „noví“ producenti jako Jižní Korea a Turecko, a proto by „mírumilovné“ Německo mohlo během několika let klesnout ke dnu první desítky, což by představovalo vskutku tragikomický výsledek.

Nabízí se možná otázka, jak na tento stav hledí německá veřejnost. Průzkumy říkají, že kolem dvou třetin Němců má s exportem zbraní větší či menší problém. Ačkoli lze asi mít (vzhledem k dnešní atmosféře v Německu) pochyby o spolehlivosti takových výzkumů, ono číslo říká, že postoj německých politiků se těší podpoře u voličů, kteří mají koneckonců legitimní, takřka svaté právo žádat od politiků regulování zbrojního exportu.

S každým právem ale souvisí odpovědnost a schopnost nést následky rozhodnutí. Kromě ohrožení zbrojního průmyslu (a tudíž i obranyschopnosti státu) a poškození vztahů se spojenci nastává i zákonitý pokles významu Německa na světové scéně. Transfery vojenské techniky představují dlouhodobě významný a efektivní nástroj politického vlivu, Berlín se jej však v poslední době dobrovolně vzdává v mimořádně naivní představě, že tato idealistická koncepce může zvítězit nad železnými zákonitostmi realistické zahraniční politiky.

30. května 2019