Výpisky ze zahraničních deníků, časopisů a knih

Jaké to je být druhořadý

Výpisky ze zahraničních deníků, časopisů a knih
Jaké to je být druhořadý

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jedním z témat minulého týdne byl ochuzený pohled na minulost, jakého jsou současná média schopna. A to nejen u nás. V Británii zemřel ve věku 81 let Max Mosley, jehož jeden novinový nekrolog charakterizoval jako dlouholetého funkcionáře mezinárodní automobilové federace FAI a „zastánce ochrany soukromí“. Mosley zastánce ochrany soukromí byl, vedl o to soudní spory s jedním časopisem a pak ve Štrasburku. A o co vedl spor? Časopis v roce 2008 zveřejnil reportáž o jeho privátní sadomasochistické orgii s pěti prostitutkami. Figurovaly v ní mundúry, jaké nosili vězňové nacistických vyhlazovacích táborů, a německé uniformy a mluvilo se při ní německy.

Proč zrovna tato orgie časopis zaujala a proč se všichni účastníci u soudu ohrazovali, že neměla nic, ale vůbec nic společného s nacismem? Protože její protagonista byl synem předválečného vůdce britských fašistů sira Oswalda Mosleyho.

Byla to bezesporu fascinující rodina. Svatba Maxových rodičů se odehrála v roce 1936 v Německu, přímo u Josepha Goebbelse doma a za přítomnosti Adolfa Hitlera. Jeho matka Diana byla jednou ze šesti sester rodinného klanu Mitfordových. Byly to příslušnice britské smetánky a celebrity, příbuzensky spjaté hned se dvěma britskými premiéry, ale taky, řečeno dnešní terminologií, feministické ikony. Každá ze sester něčím vynikla, většinou psaním, a vkládaly se do společenských kauz. Diana a ještě víc její sestra Unity byly nacistky – Unity byla v roce 1938 vyhoštěna z Československa kvůli rozdávání nacistických letáků. Jessica byla naopak komunistka, která psala reportáže z občanské války ve Španělsku.

Mosleyovi patřili k té hrstce Britů, kteří byli za války internováni kvůli svým proněmeckým sympatiím. Diana pak prožila zbytek života ve Francii. Kupodivu nebyla, řečeno dnešní terminologií, deplatformována, přispívala literárními kritikami i do známých britských časopisů. Tiskli ji dál, byť bylo cokoli v jejích textech, co jen zavánělo možným nacismem či antisemitismem, vždy podrobeno kritice.

Taková rodina, takový osud, takový kus dějin, a někdo z toho udělá titulek, jako by zemřel sportovní bafuňář, který prosazoval GDPR.

„EU dokázala tváří v tvář pandemii další husarský kousek. Po úspěchu centrálního zajišťování vakcín…“ Takto uvedl Český rozhlas komentář, který zveřejnil na svých webových stránkách i jako podcast. Je vyšperkován výrazy jako „zázračný seznam“. Rozhlas uvedl, že autor komentáře Karel Barták je bývalý zpravodaj ČTK v Bruselu, ale neuvedl, zda je taky bývalý, anebo ještě aktuální zaměstnanec Evropské komise, takže nevíme, zda jde o projev akulturace, anebo přímo o unijní propagandu.

Každý nezaujatý pohled na data ukáže, že EU je v oblasti vakcinace druhořadou mocností. Nepočítáme-li menší geopolitické solitéry, první jsou USA, Izrael a Británie, druhá EU a pak všichni ostatní. V solidních organizacích se po takových fiaskách zpravidla odehraje „pitva“ – nezávislý tým analyzuje, kde se stala chyba a jak ji neopakovat. Pokud má v EU být jejím výstupem oficiální názor, že šlo vlastně o velký úspěch, znamená to, že Unie své druhořadé postavení přijímá.

Co se vlastně stalo? Ne že by chyběl vědecký potenciál – vakcína Pfizer je německý vynález. Ne že by chyběla schopnost vyrábět – EU je největším vývozcem vakcín. Ale zatímco USA a Británie uplatnily přístup, jež byl kombinací válečné ekonomiky a investování rizikového kapitálu, EU je pojala jako veřejnou zakázku. A zbabrala ji navzdory tomu, že jejím úředníkům radili Deloitte. Teď už je vakcín dost, mj. díky tomu, že šéfka Komise okopírovala Netanjahuův styl a začala si telefonovat se šéfem Pfizeru. Nepřipomíná vám to něco?

EU je u vakcín ke světu v takovém postavení, jako je východní Evropa k západní v EU. Má kapacity – je největším průmyslovým výrobcem. Ale o tom, co se bude vyrábět a co bude výhodné, se rozhoduje jinde, a tam taky zůstane profit. Doma se mezitím uzavírají nevýhodné smlouvy se západními firmami – zas a znova navzdory tomu, že zadávání veřejných zakázek je v centru pozornosti reformátorů.

Tak tohle teď zažila EU.

4. června 2021