Tohle je jedna z posledních příležitostí, jak promluvit do boje o Hrad – a jak to případně někomu rozumnému ještě rozmluvit. Pražský hrad, to je objektivně vzato shluk starých ponurých domů na návrší s bachratou kostelní věží uprostřed. Každou půlnoc z ní vylétá hejno netopýrů a saje krev každému, kdo se motá kolem. Nikomu normálnímu by se tam nechtělo bydlet. Obyvatelný byl naposledy za šíleného Rudolfa II., který tam prováděl alchymistické pokusy na myších, které pak zmutovaly. Nyní se tam jejich potomci v podobě obrovských ropuch zjevují a lezou spáčům do postele.

Je známo, že celé 18. a 19. století byl Hrad pustý a sloužil jako hladomorna, mučírna a blázinec. Jediný, kdo v něm vydržel bydlet, byl Ferdinand Dobrotivý, další habsburský lunatik, ale ten díky své vrozené slabomyslnosti nepostřehl, o jak strašidelné prostředí jde.

Osudové rozhodnutí odpůrce monarchie Masaryka použít Hrad k reprezentativním účelům republiky bylo ve skutečnosti zapříčiněno přáním manželky Charlotty, která se bohužel již nacházela ve stavu pokročilé duševní nemoci a z jakéhosi důvodu se domnívala, že jí temné a vlhké komnaty udělají dobře. Chodila pak v domnění, že je bílá paní, za měsíčních nocí po nádvoří a přispívala k hrůzostrašnému koloritu. Masaryk ve skutečnosti na Hradě krutě trpěl revmatismem, musel se stále zabalovat do onucí a ohřívat si klouby plynovými lampami. Jen náhodou přitom Hrad nevyhořel. Pokusy slovinského designéra Jožky Plečnika zlidštit strašlivé prostředí středověké zříceniny dopadly nevalně a omezily se nakonec na několik falických mramorových sloupů, které musely být před zahraničními návštěvami z mravnostních důvodů zakrývány. Jeho největším přínosem tak nakonec byla velká vana v prezidentově pracovně, která však nešla vypustit, takže ji Masaryk použil jen jednou a jezdil se raději sprchovat studenou vodou do hřebčince v Lánech.

Když nastoupil na Hrad Beneš, pojal názor, že bude lepší podepsat Mnichov, čímž by se mohla otázka Hradu vyřešit, však ať se o něj starají Němci. A opravdu, když v březnu 1939 přijel na Hrad Adolf Hitler, byl tak vyděšen, že uvažoval, že se wehrmacht zase z Čech stáhne, protože došel k názoru, že něco takového může mít uprostřed hlavního města jen národ, který je schopen všeho a ničeho se nebojí. Bylo to jedinkrát, kdy Hrad mohl posloužit dobré věci.

Po nástupu komunistů děsuplnost Hradu dosáhla dalšího stupně. Rozkládající se syfilitik Gottwald tam postupně ztrácel tkáň, takže parkety jsou dosud plné nevyčistitelných fleků podezřelého původu. Jeho žena Marta trávila celé dny i noci v hradní kuchyni, kde mezi kuchtíky a kuchařkami hořce plakala do hrnců a vzpomínala, jak to bylo hezké, když sloužila v bordelu, kde se nemusela bát strašidel a šibenic. Gottwaldův nástupce – bodrý Zápotocký – se snažil prostředí zlidštit tím, že si na Hrad zval harmonikáře a karbaníky, kteří si mohli za vítězství v mariáši odnést rokokové hodiny a gobelíny, které se dosud nacházejí v hojném počtu v okolí Zákolan, kde do nich lid balí výslužku za zabijačky. Antonín Novotný si Hrad zprvu oblíbil, protože se celé dny prohlížel v zrcadlech, přičemž se u toho postupně svlékal, dělal lascivní pohyby, gesta, ba provozoval i samohanu, což musel řešit Ústřední výbor KSČ, čímž začalo pražské jaro. Generál Svoboda byl v době nástupu na Hrad již senilní, Hradčanům říkal kóta a stále chtěl odstřelovat Staré Město, o kterém tvrdil, že je to sídlo reakce, takže nechal natahat na Hrad houfnice a jen díky zásahu sovětských dozorců nedošlo k většímu neštěstí. Nakonec musel být převezen do Kateřinek, kde tiše zesnul.

Po něm přichází Augustín Husák, první Slovák na Hradě, který byl však skoro slepý a stále do něčeho narážel, takže se musely z Hradu odnést zbylé cenné předměty a celý se musel vycpat molitanem. Hovoril tomu hradná normalizacia, chtěl, aby se čehúnský kaštiel podobal tomu obracenému štokrleti, co mají v Prešpurku, takže výsledkem bylo, že po sobě zanechal tak hnusné prostředí, že by se tam dnes chodily s úctu kochat zástupy zvrhlých hipsterů ve flanelových košilích.

Bohužel Václav Havel Hrad nezakonzervoval, ale podlehl pokušení pořádat tam mejdany a zvát tam herečky, jejichž pištění se ozývalo temnou hradčanskou nocí, když padaly do hladomorny, odkud je už nešlo dostat ven. O tom, že měl Havel pokleslý vkus, je dobře známo, přesto ho bohužel neměl tak pokleslý, aby se Hrad proměnil v lepší místo. Bořek Šípek se sice snažil, co mohl, ale všude ty skleněné rampouchy rozmístit nedokázal. Když se na Hrad dostavil kazisvět Václav Klaus se svou partou bídáků, první, co udělali, bylo, že Šípkovy ozdoby olámali a navěsili tam své spodní prádlo, které sloužilo jako fábory a ukazovalo cestu. Během deseti Klausových let se Hrad zmenšil a stal se přenosným, takže se skoro vešel do kapsy od saka. Takový skládací Hrad na klíček pak Klaus nosil s sebou a dětinsky se jím chlubil. Když ho předával Zemanovi, oba měli pekelnou radost, že Kreml zůstal v prognostických rukou. Miloš Zeman si na Hrad nechal přivést zátarasy a rozkázal naplnit hradní příkopy hnojem a močůvkou, prý kvůli pocitu domova. Od té doby je na Hradě obrovské množství much a ovádů, jejichž bzukot je slyšet po celé zemi.   

Přesto se každý Čech i Nečech dojme, když onu příšeru nad Vltavou uvidí. Hned slyší fanfáry z Libuše, i když třeba neví, že jsou z Libuše, a představuje si, kolik je tam asi služebnictva. A jaký je tam výhled. To se hned tak každému nepodaří se tam na pět let nakýblovat. To je úplně jiný životní pocit, bydlet někde v mariánském křídle, jít se vysprchovat do Plečnikovy koupelny a pak si třeba ve dvě hodiny v noci cestou ze záchodu jen tak pro radost vlézt do toho Vladislavského sálu, svítit si baterkou na tu gotickou klenbu a říkat si, jo, bydlel jsem kdysi v paneláku, teď bydlím tady, přece jenom můj život za něco stál.

Člověk by to přál každému a tomu, kdo tam už pět let je, vlastně taky, protože to každý pochopí, že se jen tak z Hradu nikomu nechce. Kdo jednou jeho hrůze přivykne, je navždy ztracen. Šílenství je totiž přitažlivé.