Bezpečnostní zpráva pro americkou armádu

Válka a klima

Bezpečnostní zpráva pro americkou armádu
Válka a klima

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Nedávno byla zveřejněna padesátistránková zpráva Army War College s názvem „Význam klimatické změny pro americkou armádu“. V současné době o klimatu slýcháme hodně protichůdných zpráv, takže nebude na škodu připomenout některé závěry této studie. Můžeme přitom vycházet z toho, že každá armáda potřebuje peníze, takže se snaží na rizika spíš upozorňovat, tedy volit spíš horší scénáře, ale nemůže to zase – zejména v americkém klimaskeptickém prostředí – přehnat. Rovněž se o kolektivu amerických důstojníků, kteří studii sestavovali, nedá říct, že jde o ekologické aktivisty. Právě naopak – podávání zkreslených zpráv může být v jejich případě trestné.

Studie působí jako vážný pokus definovat bezpečnostní rizika plynoucí z klimatických změn. Neřeší přitom příčiny klimatických změn ani míru lidského zavinění, ale soustřeďuje se na to, aby armáda změny ustála, a to jak v pouštních oblastech s nedostatkem vody, tak i v roztávající Arktidě, kde Rusové budují nové vojenské základny. Uvědomuje si, že má-li mít armáda kvalitní lidi, tak musí být veřejností pozitivně vnímána, což dnes znamená pracovat i na svém environmentálně přátelském obrazu. Armáda nejsou jen zbraně, ale hlavně lidé.

První případ – Bangladéš

Představte si úplně rovnou krajinu v deltě Gangy, kterou protéká 230 větších a 160 menších řek. Na území o velikosti pětiny Francie přitom žije 160 milionů lidí. Voda stoupá nejenom následkem zvyšování mořské hladiny, ale ještě důležitější je – jako ostatně všude v přímořských oblastech – kombinace růstu hladiny, vysokého přílivu a silné bouře. Tyto katastrofické přílivové události se odehrávaly i v minulosti téměř bez vlivu člověka. V Anglii i Německu vedly k opouštění pobřežních sídel, v Asii mnohokrát způsobily humanitární katastrofy. Současný rozměr potenciální krize je však nesrovnatelný, protože v těchto obvykle úrodných oblastech dnes žijí desítky milionů lidí a půda klesá následkem nadměrného čerpání vody. To vede ke snížení reliéfu i k průnikům mořské vody a zasolování zemědělských půd. Typickými problémovými oblastmi jsou rovněž delta Nilu v Egyptě, delta Mekongu ve Vietnamu, pobřežní část Indu v Pákistánu a v Evropě například benátská laguna.

Zatopené Benátky 17. listopadu 2019. - Foto: Reuters

Situace zvedající se hladiny moře a klesající pevniny je rozehrána tím způsobem, že by bylo zapotřebí přemístit několik desítek či později několik stovek milionů lidí na výše položená místa, která už prostě nejsou. Z hlediska americké vojenské doktríny je ještě důležitější, že Čína, Indie i Pákistán jsou jaderné velmoci na jednom kusu přelidněné a „potápějící“ se pevniny. Muslimský Bangladéš je přitom historicky vzato důsledkem války mezi Indií a Pákistánem. Konflikt jej zrodil a provází dodnes. Výstižnou analogií je situace v Sýrii, kde před válkou žilo 22 milionů lidí a z toho pět milionů lidí uteklo před násilím a vyhladověním. Nicméně i tato mnohem menší událost vedla k zapojení Íránu a Turecka do vlekoucího se konfliktu a několikrát způsobila náročný kontakt amerických a ruských vojsk na bojové linii. Přitom příčinou arabského jara bylo kromě desítky let kumulovaných politických problémů rovněž sucho, které přivedlo do nepřipravených měst kolem dvou milionů vnitřních běženců. A to se bavíme jenom o jedné oblasti, zatímco ve světě žije těsně u moře 600 milionů lidí.

Ponorka US Navy třídy Virginia. - Foto: Reuters

Druhý případ – Arktida

Otepluje se téměř celý svět, ale Arktida se otepluje dvakrát až třikrát rychleji. Tající mořský led otevírá i pro běžné lodě nové obchodní trasy a možná ložiska plynu či nafty. Cesta z Číny do Rotterdamu přes Suez trvá 30 dní a za průjezd pobřežními vodami jednotlivých států se musí platit. Stejná cesta přes Arktidu trvá 23 dní a na poplatcích je podstatně levnější. Severní trasa bude přitom sjízdná asi polovinu roku. Odhaduje se, že v Arktidě leží asi čtvrtina zatím neobjevených zásob uhlovodíků – z toho asi 20 % v amerických vodách. Mezinárodní hranice však nejsou jednoznačné a opakovaně se o ně vedou spory. Přímé třecí plochy neexistují mezi Ruskem a USA, ale Amerika se může octnout v situaci, kdy bude bránit některého ze svých spojenců. Rusko má v Arktidě velkou a v podstatě jedinou šanci, jak rozšířit své impérium. Arktida je poslední místo na světě, kam se ještě dá expandovat. Současné ruské plány počítají s vybudováním 16 přístavů pro velké lodě, 13 letišť a 10 nových základen protivzdušné obrany. Rusové přitom v poslední době vyvinuli nízko letící raketové systémy KH-101/102 a SSC-8, které jsou schopné nést jaderné zbraně a víceméně se vyhnout dnešním radarům. Průměrná mocnost arktického ledu je jenom kolem dvou metrů, takže v oblasti může velmi rychle docházet k nepředvídaným změnám.

Třetí případ – voda, potraviny a nemoci

I kdyby lidé necestovali a bakterie se nevozily levnými aerolinkami, silnější větrné proudění stejně zanáší nemoci daleko za jejich bývalé hranice. V roce 2015 bylo zaznamenáno tři sta milionů případů malárie, která u 640 tisíc lidí končila smrtí. V některých částech USA se počet onemocnění přenášených vzduchem zvýšil během několika let na dvojnásobek. V současné době má americký voják sloužící v tropech šanci 10–50 %, že dostane malárii. Přitom část tropů bude nejenom teplejší, ale i vlhčí, což komárům prospívá.

Za deset let bude třetina světové populace žít v sušších oblastech s nerovnoměrnými srážkami. Neočekávají se přitom nějaké velké mezinárodní konflikty, ale spíš „občanské války“ o vodu, které mohou danou zemi destabilizovat. S otázkou vody úzce souvisí otázka potravin. Zjednodušeně řečeno: potravinová bezpečnost má tři složky – jak potraviny vypěstovat, jak je rozdělit a jak zajistit, aby tento systém byl dlouhodobě stabilní. Studie upozorňuje na něco sice samozřejmého, nutného opakovat i pro české podmínky. Nejvyšší potravinovou bezpečnost mají ty státy, které se mohou spolehnout na své vlastní potraviny.

V USA vydávají lidé na potraviny jen 6,4 % svých příjmů, zatímco v chudých zemích, jako je Pákistán či Nigérie, kolem 40 %. Kdyby cena potravin vzrostla na dvojnásobek, tak si toho část Ameriky ani nemusí pořádně všimnout, zatímco i menší zdražení potravin či odbourání státních dotací v zemích, jako je Súdán, Egypt, Venezuela, a dalších státech vede k dlouhodobým nepokojům. Když při potravinové krizi v letech 2007–2008 došlo ke zdražení obilovin, vypukly nepokoje v 61 státech dovážejících potraviny. Máloco je tak dobře předpověditelné jako to, že když potraviny zdraží neúměrně k příjmům, lidé vyjdou do ulic. Přitom 95 % populačního růstu se odehrává v zemích s nízkou potravinovou bezpečností. Studie popisuje budoucí svět jako něco, k čemu v historii neznáme žádné analogie, protože i zemědělství se výrazně posunulo k novým postupům, typům osiva či chemizaci, která sice zajišťuje vysoké výnosy, ale nemáme ozkoušeno, jak tyto plodiny budou reagovat na změny počasí či nové škůdce.

Potravinová bezpečnost má tři složky – jak potraviny vypěstovat, jak je rozdělit a jak zajistit, aby tento systém byl dlouhodobě stabilní. - Foto: Reuters

Čtvrtý případ – infrastruktura

Hurikán Michael z roku 2018 byl nejvlhčí ze všech zaznamenaných hurikánů. V dolním povodí Mississippi lidé zažili jen za posledních osm let povodně o výši stoleté, dvousetleté, dokonce i pětisetleté vody! Ve státě Maryland byly za pouhé dva roky pozorovány dvě tisícileté povodně. Nikdo přitom nevěří, že má na další tisíciletí povodňově vystaráno. Zhruba 80 % amerických exportů a importů potravin prochází přístavy, které typicky jako německý Hamburk leží blízko u moře, ale na velké řece, a proto jsou stále zranitelnější bouřemi přinášejícími více vláhy z teplého oceánu. Počasí nám může dovolit vypěstovat obilí či vytěžit ropu, ale nemusí nám dovolit dopravu na místo určení. Ještě složitější je situace u americké přenosové soustavy, kde většina prvků jako transformátory jsou 25–40 let staré a málo odolné vůči silnému větru, kybernetickým útokům či elektromagnetickým pulzům. Z hlediska národní bezpečnosti blackout znamená, že lidé se ocitnou bez spojení, potravin a vody a že nebudou moci utéct na bezpečnější místa, protože se nepodaří čerpat benzin a naftu.

Bezpečnostní zpráva o resilienci americké přenosové soustavy identifikovala 16 hlavních uzlů, jejichž posílení by přišlo na dvě miliardy dolarů, zatímco zabezpečení celé sítě by si vyžádalo nejméně desetkrát vyšší náklady. Navíc se ukázalo, že některé z kroků, které posílily distribuci elektřiny, oslabily systém z hlediska možných kyberútoků. Kdyby teroristé zaútočili například na naftové potrubí, tak se největší škody dají opravit za několik hodin a do tří dnů je možný plný provoz. Pokud však jsou vyřazeny velké přečerpávací stanice, rozvodovny a složitější transformátory, tak se většina těchto drahých, na „míru šitých“ zařízení teprve musí někde v cizině objednat a náhrada je možná zhruba s ročním zpožděním. V USA je v nějakém druhu provozu 99 reaktorů, ale z toho jich 60 leží v klimaticky zranitelných místech, takže některé z nich jako Sant Lucie na Floridě musejí být během hurikánové sezony vypínány. To vede k přetěžování okolních sítí.

Hra symbolů a proměna světa

V roce 2011 se klimatických změn obávala jen polovina Američanů, dnes to jsou dvě třetiny a tento počet roste. Mladí lidé se změn bojí ještě víc, protože to budou oni, kdo zdědí tento svět. Studie ukazuje na význam symbolů, které vytvářejí ve společnosti nějaký výrazný impulz změny, aniž by nutně musely být zakotveny v realitě hmotného světa. Patří k nim například hnutí proroka Mohameda či evropského protestantství. Mnoho skupin, které zpočátku nechtěly mít nic společného s „establishmentem“, jej nakonec změnilo k nepoznání. Angličtí puritáni zakládali Ameriku jako náboženský projekt. Podobně i americká občanská válka nečekaně vytvořila národ, který udával tempo celému 20. století.

Nové společnosti nejsou vytvářeny vědeckými fakty, ale mocnými symboly, které jsou schopné dotknout se kolektivního cítění. Autoři studie upozorňují, že americká armáda je z ekologického hlediska „katastrofou“, což může způsobit, že nadaní mladí lidé už do ní nebudou chtít vstupovat. Armáda tak může mít ty nejlepší zbraně, ale pokud začne prohrávat ve válce symbolů, přijde o dobré opraváře, piloty i generály. V České republice pozorujeme, že to je problém celé státní správy. Armády na celém světě dnes stojí na rozcestí, kdy musí nově promyslet své role. Nepřátel je víc a občas není jasné, kdo to je. Podobně roste i šíře domácích rizik, kde by armáda měla pomáhat. Už to nejsou jenom povodně, ale blackouty či epidemie. Budoucí válku si třeba můžeme představit tak, že jaderný výbuch v ionosféře, což by dnes Severní Korea možná už zvládla, vyřadí část komunikačních satelitů a hackerský útok podporovaný umělou inteligencí způsobí odstávky elektráren. Stát se zhroutí, aniž do hry vůbec vstoupí jakákoli armáda. Tanky nevyjedou, protože nebude kam. Žádný voják nezemře, protože cílem bude civilní obyvatelstvo. Být malý a nezajímavý jako Česká republika může být za této situace spíš výhodou.

Zdroj: United States Army War College: Implications of Climate Change for the U.S. Army. 52 stran, 2019, open source.

1. prosince 2019