V jednom z meandrů Vltavy na trati Praha–Drážďany založil v roce 1872 Pražský spolek železných hutí výrobní areál Drátovny a Šroubárny. Z jedné strany je obklopen skalnatými útvary nad řekou, z druhé městečkem s barokním kostelem Libčice nad Vltavou. Libčický industriální park v následujících letech patřil k významným strojírenským centrům naší země. Do poloviny 90. let podnik zaměstnával přes 1600 lidí, tedy polovinu obyvatelstva Libčic. Okolo roku 1995 se však počet zaměstnanců snížil na šedesát a podnik začal rychle chátrat, což se projevilo i v životě obce.

Zastupitelstvo města hledalo způsob, jak zachránit půvabnou industriální architekturu. Jeden ze zastupitelů pozval na konzultaci architekta Patrika Hoffmana. Ten se do místa zamiloval a navrhl plán uměleckoprůmyslového areálu, kde by se žilo i pracovalo a zároveň by plnil i rekreační funkce. Pro projekt sehnal investora, který se ale bohužel nedohodl s majitelem areálu. Navíc přišla ekonomická krize, a tak se Patrik Hoffman rozhodl rozjet sám iniciační projekt v podobě rekonstrukce Uhelného mlýna. Realizace bodovala v mnoha prestižních architektonických soutěžích.

Když jsem v roce 2013 místo navštívila, byla jsem uchvácena. Přesto však vyprávění o pokračování projektu znělo jako neuskutečnitelný sen. Nevěřila jsem, že se do neutěšeného industriálního areálu podaří přilákat další nadšence či návštěvníky výstav. Ale podařilo se. Obdiv k industriálu se stal součástí mainstreamu a příklady míst, jako jsou Líbeznice či pražský Karlín, Holešovice nebo Vršovice, ukázaly, že mezi izolovanou umělou satelitní výstavbou a centrem města ještě leží pás opomíjené pražské periferie. V Uhelném mlýně dnes funguje galerie Arto.to, které se daří začleňovat do života obce a na vernisáže se sem jezdí bez problémů i zdaleka, neboť linky předměstských vlaků byly posíleny.

Na konci minulého roku byla dokončena rekonstrukce sousedního objektu Kotelny. Jde o fascinující chrámový prostor s ikonickým komínem opásaným vodojemem. Patrik Hoffman pro rehabilitaci stavby zvolil stejnou strategii jako v případě Uhelného mlýna. Očištěné cihelné zdi v exteriéru i interiéru jsou záplatovány cihlami ze zbořeného přístavku. V restauraci uvnitř objektu jsou nahrubo omítnuté stěny. Veškeré původní prvky jsou vystaveny na odiv – původní dřevěný krov a kovové vazníky, nové hliníkové výplně oken a dveří jsou vsazeny za původní ocelové rámy. Toalety, technologie a další vestavby mají podobu vložených, vizuálně i konstrukčně nezávislých boxů.

Magický systém kouřovodu v suterénu byl zatím jen vyčištěn a prosvětlen skleněnými okny v podlaze. Kotelna se skládá ze dvou částí. Starší severní část s dřevěným krovem byla postavena kolem roku 1880. V důsledku dynamického rozvoje byla kolem roku 1924 rozšířena o novou a vyšší jižní část. Dnes patří severní část restauraci a v jižní části vznikl velkolepý prostor pro pořádání společenských akcí. Fotografové Jakub Skokan a Martin Tůma, vystupující pod jménem BoysPlayNice, přerod Kotelny zdokumentovali pozoruhodným způsobem. Popisují prostor stavby od prvního dojmu s průčelím objektu po jeho skrytá zákoutí. Sledují citlivé momenty konfrontace starého a nového, výměnu materiálů a jednotlivých prvků stavby. Odkazují se k manželům Becherovým, kteří v 70. letech 20. století dokumentovali opuštěné industriální objekty v Německu. Místa se silným geniem loci bez momentálního využití. Jejich fotografie pomohly definovat důležitost míst v kulturním dědictví země.

V Libčicích prochází proměnou celý areál. V blízkosti obou zrekonstruovaných objektů vznikly jasně definované mlatové cesty doplněné zelení. V opuštěných výrobních halách dnes najdeme například výrobu sportovních člunů nebo kvalitního autorského nábytku. Momentálně areál láká k návštěvě skrze výstavu Petry Novákové Ondreičkové Centrum v periferii v galerii Art.to v Uhelném mlýně. Autorka představuje kartonové objekty, obrazy z prořezávané lepenky, zjednodušené záznamy nekonkrétních architektur, segmenty z blízka i z odstupu nahlížených vyprázdněných a opuštěných sídelních struktur.