Slovní intervence a očekávání hýbají měnami často víc než konkrétní rozhodnutí. Přesně takový příběh se teď odehrává kolem ruského rublu. Od začátku ruského útoku na Ukrajinu 24. února se zeměmi Evropské unie šířily obavy, kdy Kreml pod vlivem sankcí v odvetě vypne dodávky plynu a ropy. Členské země se naopak dohadují, jestli by se ony samy aktivně měly odstřihnout od ruských surovin a zpřísnit tím ruskou izolaci. Platbami za suroviny totiž fakticky Putinovi financují válku. Jsou to téměř jediné příjmy v cizích měnách, které Rusko má. Vývoz ropy a plynu tvoří 70 procent celkového ruského exportu. A 80 procent z něj míří do zemí Evropské unie. Řada z nich je na ruském plynu závislá. V různé míře.

Od začátku ruské invaze do pondělí 4. dubna, kdy odcházelo toto číslo Týdeníku Echo do tiskárny, zaplatily země Evropské unie Moskvě za plyn, ropu a uhlí 18,89 miliardy eur (472 miliard korun). Největší položkou tohoto účtu je plyn za 9,36 miliardy eur (234 miliard korun).

Je to past vzájemné závislosti, ze které se oběma závislým těžko odchází. Rusové si nemohou dovolit přijít o poslední přísun eur a dolarů. Zastavit proudění do Evropy navíc není jednoduché. Těžební zařízení se nedají libovolně vypínat a zapínat a Rusko neumí technicky dodat plyn, který by neposlalo do Evropy, jiným zákazníkům. Chybějí plynovody, terminály, zásobníky. Stavba je na roky. Ani Evropa si ale neumí v řádu dní najít náhradní dodavatele plynu. A zásobníky má po zimě přinejmenším poloprázdné. My v nich máme plyn na 24 dní. Ministr dopravy Martin Kupka přiznal, že navzdory krizi vláda v posledním měsíci do rezerv plyn nenakoupila. Připadal jí příliš drahý. Německo má zásobníky ještě prázdnější. Evropská unie se před třemi týdny dohodla na summitu, že by si členské země měly držet v zásobnících plyn pokrývající spotřebu země na 90 dní. Když sledujeme rozhodnutí české vlády, která ani po této dohodě nenakupovala, vypadá to na klasickou summitovou deklaraci místo skutečné vůle jednat.

Na evropské poměry přitom patříme k zemím hodně silně závislým na ruských surovinách. Silněji než často citované Německo. Loni jsme podle statistik Eurostatu za plyn, ropu a uhlí zaplatili Rusku 9,71 miliardy eur (242 miliard korun). Němci do Moskvy poslali 40,6 miliardy eur (1015 miliard korun). Země s osmkrát víc obyvateli platila čtyřikrát víc než my. Dá se tedy říct, že na těchto třech surovinách jsme v přepočtu na obyvatele dvakrát závislejší než Němci. A jedni z nejzávislejších v Evropské unii vůbec. Italové zaplatili za ruská paliva dohromady 18,4 miliardy eur. Dvakrát víc než my. Mají ale šestkrát víc obyvatel. V přepočtu na jednoho občana jsme třikrát závislejší. Vůbec největším evropským zákazníkem v přepočtu na obyvatele jsou Nizozemci. Ti za ropu, plyn a uhlí poslali do Moskvy 32,7 miliardy eur. Mají stejný počet obyvatel jako Česko, ale jejich energetické účty s Rusy jsou víc než třikrát vyšší. Na rozdíl od nás ale v nizozemských obchodech dominuje ropa. Za ni Nizozemci zaplatili 29,5 miliardy eur. Za plyn jen 2,1 miliardy eur. My 5,6 miliardy.

Kartu závislosti Vladimir Putin rozehrál ve čtvrtek 30. března, kdy ohlásil, že od dubna bude plyn a ropu prodávat za rubly. Evropští lídři včetně německého kancléře Olafa Scholze to odmítli jako vydírání, které je v rozporu se smlouvami. Řekli, že dál budou platit v dolarech a eurech. Prvního dubna navzdory Putinovu dekretu plyn do Evropy dál proudil. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov to začal hrát do ztracena slovy, že za plyn odebraný teď se platí až koncem dubna nebo začátkem května. A do té doby prý bude jasněji. Moc to nedává smysl. Když mi obchodní partner říká, že nezaplatí podle podmínek, které žádám, stěží mu pošlu zboží.

Celá ta rošáda za rublizaci obchodu funguje jen jako zvyšování kurzu rublu. Ten se po těchto hrátkách dostal na stejnou úroveň jako před válkou. Investoři očekávají masivní poptávku po rublech na nákup energií. A Rusko může levněji nakupovat spotřební zboží, které po pádu měny po zahájení sankcí prudce zdražilo.