Esej Vladimira Putina O historické jednotě Rusů a Ukrajinců z loňského července je zřejmě jedním ze základních dokumentů k pochopení ruské invaze na Ukrajinu. Jde o položení ideologických základů k válce. V článku Putin (tedy pokud to opravdu psal on, a ne nějaký jeho poskok) podává svoji interpretaci ruských dějin, aby dospěl k závěru, že Rusové, Ukrajinci a Bělorusové vždy tvořili jeden národ. Snaha Ukrajinců o vymanění se z tohoto národa je nepřirozená. Výzva k násilnému sjednocení sice v eseji nezazní, ale válka o podrobení Ukrajiny je jeho logickým důsledkem.

Ke konci Putin píše: „Jsem přesvědčen, že skutečná suverenita Ukrajiny je možná pouze v partnerství s Ruskem.“ Podle Putina toto partnerství sahá až k počátkům ruského státu. „Rusové, Ukrajinci a Bělorusové jsou potomky staré Rusi, která byla největším státem v Evropě. Slovanské a jiné kmeny na rozsáhlém území – od Ladožska, Novgorodu a Pskova až po Kyjev a Černigov – spojoval jeden jazyk (který dnes označujeme jako staroruštinu), hospodářské vazby, vláda knížat z dynastie Rurikovců a – po pokřtění Rusi – pravoslavná víra. Duchovní volba, kterou učinil svatý Vladimír, jenž byl zároveň knížetem novgorodským i velkoknížetem kyjevským, dodnes do značné míry určuje naši spřízněnost,“ domnívá se Putin. Jenže z tohoto výkladu vzniku ruského státu mu vypadla jedna důležitá skupina pravých zakladatelů staré Rusi a budovatelů ruské identity. Ti, kdo založili první ruský stát, byli nájezdníci ze severu, Vikingové.

Založení ruského státu popisuje Pověst dávných let, jedna z nejstarších kronik, sepsaná na začátku 12. století (česky poprvé roku 1867 jako Nestorův Letopis ruský v překladu Karla Jaromíra Erbena). Podle jejího autora, mnicha Nestora, se slovanské kmeny spojily a vyhnaly za moře Varjagy, kteří od nich vybírali daně. Záhy však země propadla do anarchie a válek. Slované se tedy někdy kolem roku 860 rozhodli pozvat Varjagy zpátky. Vyslyšeli je tři bratři se svými rody, dva mladší, známí jako Sineus a Truvor, rychle mizí ze scény, nejstarší Rurik se však usídlil v Novgorodu a stal se uznávaným vládcem celé oblasti. Jeho potomci pak přesunuli své sídlo do Kyjeva, čímž vznikla Kyjevská Rus, první ruský stát. Rurik a jeho následovníci pocházeli z etnika Rus, kmene švédských Vikingů. Jejich jméno má nejspíš základ v staronorském slově róa, což znamená veslovat. Stručně řečeno, Rusové = veslaři. Že termín Rusové původně označoval Švédy, je dodnes vidět ve finském jméně pro Švédsko: Ruotsi má evidentně stejný základ. Estonsky se Švédsko řekne Rootsi.

Tento výklad, tedy že Rusko založili Vikingové, byl však vždy problematický. Rusům se ze zřejmých důvodů nelíbilo, že by jejich stát založili cizáci ze severu. Zvlášť urážlivé jim přišelo, že si nebyli schopni vládnout sami, proto bylo nutné pozvat management zvenčí. Spor získal na významu za druhé světové války. Nacisté to brali jako potvrzení o nadřazení nordické rasy nad slovanskou. Adolf Hitler prohlásil, že „pokud by jiné národy, počínaje Vikingy, nevnesly do ruského lidstva nějaké základy organizace, Rusové by stále žili jako králíci“. V reakci na to se sovětská archeologie a historiografie snažily teorii o vikinském základu Ruska všemožně vyvrátit. Podle alternativních teorií se název Rus odvíjí od ukrajinské řeky Ros, francouzského města Rodez, německého ostrova Rujána nebo starého íránského kmene Roxolani. Prostě rozhodně nejde o Vikingy.

V menším tento spor zažily i české země. V roce 1928 ukrajinský archeolog Ivan Borkovský na Pražském hradě objevil hrob bojovníka z 10. století. Zjevně šlo o člena tehdejší elity, možná člena knížecí družiny, a vybavení hrobu napovídalo tomu, že to byl nejspíš Viking, i když tato interpretace byla zprvu ignorována. Po nacistické okupaci se jí však zmocnili Němci. Těm nedělalo problém spojit Vikingy, Skandinávce a Germány do jedné skupiny. Přítomnost Vikinga na Pražském hradě pro ně byla jasným důkazem dlouhodobé germánské přítomnosti a možná i nadvlády. Po válce se z Vikinga stal zase slovanský válečník. Teprve v roce 2017 výsledky testů pozůstatků prokázaly, že válečník nebyl zdejší, pocházel ze severu, nejspíš z Dánska. Teorie o Vikingovi tím získala na síle.

Rovněž nejde o jediného Vikinga českých dějin. Družiníci Drahomíry, které pověřila zavražděním svaté Ludmily, Tunna a Gommon, nesou možná vikinská jména. Ale také mohlo jít o Franky.

Spor o vikinský původ starých Rusů začal být znovu aktuální kvůli válce na Ukrajině. Po původním počátku konfliktu v roce 2014 Ukrajinci začali používat vikinské runy a znaky na svých vojenských nášivkách, stříhat se po vikinském způsobu. Velitel ukrajinských obránců doněckého letiště v roce 2014 měl volací znak Askold. Pokud Rusové tvrdí, že Ukrajinci by měli s nimi splynout v jenom velkém slovanském národě, asi není divu, že ti reagují zvýrazňováním vikinského základu Ukrajiny.

Právě historii Vikingů nejen na východě zkoumá kniha norské archeoložky Cat Jarmanové River Kings (Králové řek), která se loni dočkala v Británii nadšených recenzí a deník The Times ji prohlásil knihou roku. Jarmanová vedla vykopávky v Británii i na Ukrajině, má tedy dostatek zkušeností k popsání historie těchto seveřanů od Grónska po Bagdád. Kniha však není standardní historií Vikingů. Jarmanová na základě artefaktů z vykopávek popisuje, co víme o jejich společnosti, životě, válčení a městech.

Její příběh začíná ve Velké Británii na vykopávkách u městečka Repton. Také Británie byla hluboce poznamenána severskými nájezdníky. Na západě se věk Vikingů tradičně datuje dvěma událostmi z anglických dějin. První je vyplenění kláštera Lindisfarne v roce 793. I když to není první známý nájezd Vikingů v Anglii, rozhodně je nejznámější a tehdejší obyvatele Anglie šokoval svou brutalitou. Nájezdy neustaly dalších 270 let. Ke kvalitativní změně došlo v roce 865, kdy se v Anglii vylodilo obří vikinské vojsko známé jako Velká pohanská armáda. Jejím cílem nebyl nájezd a rabování, ale dobytí celé Anglie. Postupně vyvrátila všechna anglosaská království až na Wessex. Král Alfréd Veliký porazil Vikingy u Edingtonu v roce 878 a následně si s nimi Anglii rozdělil. Jihozápad připadl Wessexu, severovýchod Vikingům. Zábor seveřanů je znám jako Danelaw, tedy místo, kde platí zákony Dánů.

Během svého tažení Vikingové zimovali u Reptonu, kde o víc než tisíc let později Jarmanová v jednom hrobě objevila korálek z karneolu, drahokamu, který musel přijít opravdu z daleka, možná až z Indie. To vedlo archeoložku k myšlence, že východní a západní expanze Vikingů, tradičně považované za souběžné, ale oddělené události, jsou propojeny víc, než se vědci domnívali.

Proč se Vikingové rozhodli někdy v polovině 8. století terorizovat celou Evropu od Španělka po Ural, není známo. Teorie jsou různé. Možná to byl následek populační exploze, kdy neúrodná Skandinávie už nedokázala tolik lidí uživit. Možná praxe polygamie znamenala, že muži, kteří zůstali „na ocet“, se vydali hledat manželky jinam. Nebo naopak potřeba ženu vyplatit její rodině zapříčinila hledání bohatství. Není vyloučeno ani to, že Vikingy vyhnal na cesty prostě hlad po stříbře, hlavním platidle. Mohlo jít i o důsledek vyvinutí vikinské lodě, technologického zázraku raného středověku, umožňujícího překonat otevřené moře, ale i plavit se po řekách do hlubokého vnitrozemí. Každopádně Vikingové vyrazili na cesty, podle tradičního výkladu Švédové do dnešního Ruska, Dánové a Norové do západní Evropy.

Každý směr měl trochu jiný cíl. Západní křesťanská Evropa byla relativně hustě osídlena, s mnoha většími městy, bohatými kláštery, opevněními a podobně. Tam Vikingové tedy hlavně plenili a rabovali. Pohanská řídce osídlená východní Evropa tyto výdobytky postrádala. Stala se hlavně tranzitním územím, kudy se Vikingové dostávali do byzantské říše a islámského světa.

Prvním větším vikinským sídlem v dnešním Rusku byla Staraja Ladoga, kterou seveřané znali jako Aldeigjuborg. Nastěhovali se tam kolem roku 750. Staraja Ladoga leží blízko ústí řeky Volchov, tedy u vstupu do obřího systému ruských řek. Vikingům nedělalo problém přetáhnout své lodě přes pevninu, aby pronikli k dalším povodím. Volchovem se dostali na Ilmeňské jezero, kde se pak mohli rozhodnout pro cestu Volhou do Kaspického moře a dále do islámského světa, vikinští kupci v Bagdádu nebyli výjimkou. Rovněž jsou doložené vikinské nájezdy v Kaspickém moři včetně útoku na dnešní Ázerbájdžán. Nebo přetáhli lodě k Dněpru, který je zavedl do Černého moře a následně do Konstantinopole, již Vikingové znali jako Miklagard, Velké město.

Vikingové bažili hlavně po stříbře. Islámské stříbrné dirhamy se staly žádaným platidlem a lze je nalézt po celé Skandinávii, Británii a všude, kde se Vikingové objevili. Výměnou nabízeli hlavně kožešiny a otroky. Název pro otroka v angličtině (slave) a dalších jazycích je přímo odvozen od pojmenování Slovanů (Slavs). Není těžké si domyslet, kde Vikingové své otroky získávali.

Je možné, že intenzita obchodu na východě přímo ovlivňovala politické dění na západě. Athelstan, vnuk Alfréda Velikého, v roce 927 dokončil tažení proti Vikingům, když dobyl království York. Poprvé snad od Římanů se celá Anglie ocitla pod vládou jediné autority a Athelstan je dnes považován za prvního krále Anglie. Sílů Vikingů mohlo oslabit objevení stříbrných dolů v Asii. To přesměrovalo největší dobrodruhy mezi nimi východním směrem. Když ke konci století byly tyto doly vyčerpány, tak zase stoupá intenzita vikinských útoků, nejspíš proto, že dobrodruzi a nejlepší válečníci se začínají přeorientovávat znovu na západ. V roce 1016 se dánskému princi Knutovi dokonce podařilo dobýt celou Anglii a stát se králem. Dánská dynastie vydržela na trůně do roku 1042, kdy se vrátila dynastie z Wessexu.

Tím se dostáváme k datu, které tradičně vikinskou éru uzavírá. Dne 25. září 1066 anglický král Harold Godwinson odrazil poslední vážný pokus Vikingů dobýt Anglii a u Stamford Bridge rozdrtil armádu vedenou norským králem Haraldem Hardradou.

Harald Hardrada je důkazem propojenosti Vikingů na východě a na západě. Když mu bylo patnáct let, v roce 1030 bojoval v armádě svého bratra Olafa ve snaze získat zpět norský trůn, o který ho dříve připravil výše zmíněný Knut. Olaf padl a Harald utekl do exilu. Vydal se na východ, což samo o sobě dokazuje, že to byly oblasti, které Vikingové dobře znali a kde mohl najít spojence. Působil jako vojevůdce na dvoře kyjevského knížete, pak se vydal do Konstantinopole, kde se stal velitelem varjažské gardy, elitního byzantského oddílu sloužícího jako osobní stráž císaře tvořená převážně z Vikingů. Po patnácti letech v cizině se vrátil do Norska, získal trůn a pokusil se dobýt Anglii.

Takovéto příběhy, stejně jako bezpočet skandinávských hrobů, obydlí a dalších pamětihodností, svědčí o tom, že dnešní Rusko, Ukrajina a Bělorusko byly obývány Vikingy.

Jak v reálu založení vikinského státu v dnešním Rusku a na Ukrajině probíhalo? Vikingové při svém obchodu s Byzancí a chalífátem potřebovali řadu záchytných stanic, překladišť a pevností. Ty vznikaly na strategických místech. Města jako Novgorod (Holmgard), Smolensk, Kyjev a nespočet dalších byla Vikingy buď přímo založena, nebo obsazena. V těchto městech vytvořili vládnoucí vrstvu. Jarmanová popisuje vykopávky v ukrajinském Vypozivu, kde v „podhradí“ nalezla důkazy, že tam bydleli Slované, zatímco v pevnosti nad osadou byly skandinávské objekty. Vikinská elita začala od okolí vybírat výpalné, jež časem přerostlo v normální daně. Tyto záchytné body se přetvořily v panství a státy. Z byzantských a islámských zdrojů vyplývá, že někdy kolem roku 860 vzniká jeden centrální stát. Tedy zhruba v době, kdy se měl ujmout vlády Rurik.

Není pochyb, že Rurikovci byli severského původu, všichni měli severská jména. Rurik je nejspíš zkomolenina Roderika. Po něm vládl Oleg (Helgi), který dobyl Kyjev, odkud vyhnal jiné Vikingy, Askolda a Dira. Po Olegovi se ujal trůnu Igor (Ingvarr) a po jeho vraždě vládla jako regentka jeho žena Olga (Helga). Její syn Svjatoslav je první vládce Kyjevské Rusi s jasně slovanským jménem. Někteří jeho poradci ale mají ještě skandinávská jména, například Asmund a Sveinald. Nicméně evidentně se vikinská identita pomalu začala vytrácet. Po Svjatoslavovi vládl další panovník se jménem nejspíš severským: Vladimir (Waldemar) Veliký. Ten v roce 988 konvertoval k pravoslaví. Právě o něm mluví Putin. Někdy tehdy se vytrácejí vikinské kořeny ruských panovníků. Z ruských Vikingů se stali ruští Slované, podobně jako Dánové v Anglii se poangličtili a Vikingové usazení v Normandii se pofrancouzštili. Válku na Ukrajině rozhodnou jejich potomci.