Pouhých patnáct let stačilo architektu a sochaři Walteru Mariovi Fördererovi (1928–2006), aby na různých místech svého rodného Švýcarska zrealizoval hned sedm avantgardních katolických kostelů – všechny přitom spojuje jednotný architektonický výraz, který odpovídá principům poválečné moderny i liturgické revizi po druhém vatikánském koncilu.

Jen velké věci

„Přepadla mě ihned myšlenka, že by měl nový kostel působit jako masa skály, která se tady nahromadila po sesunu ze štítu vysoké hory,“ nechal se údajně slyšet vlivný švýcarský architekt po první obhlídce pozemku. Inspirace horským masivem se tady přímo nabízí. Jsme totiž ve východošvýcarském Churu, kde údolí řeky Rýn svírají třítisícové vrcholy Alp.

O výstavbě nového římskokatolického svatostánku se v hlavním městě největšího švýcarského kantonu Graubünden rozhodlo na začátku šedesátých let minulého století. O tom, čí návrh na Heiligkreuzkirche (kostel svatého Kříže) zvítězí, rozhodla v roce 1963 soutěž. Vyhrálo ji trio architektů vedené Walterem Mariou Fördererem, jenž svou profesní kariéru začal jako sochař. V polovině padesátých let si ale s kolegou Rolfem Ottou založil vlastní architektonickou kancelář, která se od počátku zaměřila výhradně na architektonické soutěže – pouze tak se totiž mohla dostat k velkým projektům. První úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat; ještě před churským kostelem stihla zrealizovat mimo jiné několik školních komplexů. Tvůrci pokaždé pracovali výhradně s pohledovým betonem, který jim umožňoval zhmotnění vlastních výtvarných názorů.

Jako místo vzniku Heiligkreuzkirche byl vybrán pozemek na okraji Churu v obklopení polí a luk. Osamocenost lokality podtrhla majestátnost avantgardní stavby, která působí, jako by ji architekti vytesali z betonové hmoty. Svůj excentrický náboj ale sakrální stavba neztratila ani v dalších dekádách, kdy se okolní parcely postupně zastavěly převážně rodinnými a bytovými domy. Jde totiž o poměrně rozhlehlý objekt, jehož součástí je kromě samotného kostela také centrum místní farnosti se sálem, mateřskou školou a bytem faráře. Do všech částí se vstupuje přes centrální otevřené nádvoří, odkud se díky svažitému terénu otevírají výhledy na okolní zalesněné hory a skalní masivy – asociace s odlomeným kusem skály vás napadne i bez znalosti výše citovaného architektova záměru.

Masiv z betonu

Ústřední prvek dnes už památkově chráněného kostela nepravidelného půdorysu představuje polygonální věž ukrývající čtveřici zvonů, ze které vystupuje vertikálně zdvojený kříž. Expresivně tvarovaná stavba dokončená roku 1969 ohromí už při pohledu z ulice, čím blíže se k ní ale vydáte, tím intenzivněji můžete vnímat sílu její těžké hmoty, až vás definitivně pohltí dramatická atmosféra polouzavřených zákoutí a průchodů. Můžete si taky všimnout bezpočtu detailů realizovaných s obrovskou pečlivostí, u kterých si uvědomíte, o jak stavebně a technologicky náročnou stavbu muselo jít. Doslova každý centimetr, každý detail (zábradlí schodišť, květináče, rámy obrazů...) totiž architekti pojali jako integrální součást výsledné kompozice – jako by vše vyrůstalo z jednoho vzájemně propojeného celku.

Förderer rafinovaně pracoval také s osvětlením, které má na celkovou atmosféru sakrálních staveb vždy zásadní vliv. Do kostela se vstupuje přes stísněnou a spoře osvětlenou předsíň, aby vás pak doslova omráčila velkolepost hlavního prostoru, do kterého slunce vniká skrz hluboko zasazená malá okna, a modeluje tak nepravidelné betonové kaskády. Prostor uspořádaný do půlkruhu (ovšem bez jediné křivky) odpovídá zásadní revizi liturgie, která se po druhém vatikánském koncilu konaném mezi lety 1962 a 1965 měla víc soustředit na společenství věřících. Namísto klasických chrámových lodí na scénu přicházejí centrálně pojaté prostory s oltářem umístěným ve středu.

I přes své úspěchy a nesporný vliv se ale Förderer na konci sedmdesátých let z architektury nadobro stáhl, protože se chtěl opět plně věnovat sochařství. Jeho kostely ovšem dodnes zůstávají jedněmi z nejavantgardnějších poválečných staveb Švýcarska.