Už o tom není pochyb. Češi se po čtvrtstoletí obracejí zády k Evropě a jejich pohled se obrací na východ, zpátky do časů slovanské vzájemnosti. Národním kořenům v nedohledných východních stepích neutečeš. Tato úvaha jde snadno zdůvodnit prohlubující se skepsí vůči Evropské unii i její společné měně, která nemá v EU obdoby, a také sympatiemi široké populace k okázale proruskému, a dokonce pročínskému prezidentovi, který je favoritem i nadcházejících lednových voleb. Raději nemluvě o spekulacích, že také české volby rozhodla ve prospěch bývalého komunisty dezinformace proruského webu Aeronet o lithiu.

Jako u řady úvah vycházejících z nepřímých důkazů – i tato úvaha je chybná. Připomněl to v pondělí průzkum agentury CVVM, podle kterého chová nějaké sympatie k Rusku pětina Čechů, k Číně pouze patnáct procent. U tradičně nejsympatičtějších Slováků to je 83 procent, Švédsko, Rakousko, Velká Británie a Norsko jsou sympatické dvěma třetinám dotázaných. Všechno je, jako bylo vždycky, i když úplně naopak, než si myslí ti, kdo mají obavy ze zhoubného vlivu ruské propagandy.

Národ, který věří sobě

Zbývá ovšem vysvětlit, proč se v posledních letech snižuje důvěra k Evropské unii. I na to dává průzkum CVVM odpověď. V posledním roce poklesly sympatie k úplně všem státům s výjimkou již připomenutých Švédska, Británie a Norska, překvapivě také Japonska a Izraele. U některých zemí klesá obliba už třetím rokem, nejvíc u Francouzů, Němců a Italů, kteří mohou být oprávněně považováni za protagonisty EU, a totéž platí i pro Spojené státy.

Mírný obrat od západu směrem k východu skutečně nastal v roce 2015 během uprchlické krize, kdy oproti vyšší skepsi vůči západu začala opravdu růst důvěra k Rusku, Číně a taky polským a maďarským partnerům z Visegrádu. Byl to však jen dočasný výkyv. Lidé zkusili hledat oporu jinde, záhy toho však nechali. Také u čtyř zmíněných zemí je důvěra hluboko pod úrovní časů, kdy se ještě v novinách nepsalo o uprchlické krizi. Ve srovnání s dneškem vzbuzovaly Čína a Rusko menší antipatii naposledy v devadesátých letech minulého století a nepřekročily úroveň zemí jako Indie nebo Ukrajina. Méně oblíbené jsou jen země s muslimskou většinou obyvatelstva. Češi zůstávají součástí západu, uzavírají se však do sebe proti všemu cizímu.

Prorok nesmyslu a další prezidentští kandidáti

Na odpověď proto čeká otázka, jaká nejistota se to vlastně uvnitř společnosti prohlubuje. Byla vyvolána uprchlickou vlnou roku 2015, o tom není sporu. Letos však přerostla v jakousi široce sdílenou averzi vůči všemu cizímu, která se najednou stává jedním z rozměrů každodenního života. Může to souviset s tím, že už třetí volby po sobě není většina lidí spokojena, jak dopadly, tedy s tím, že neexistuje pozitivní perspektiva dalšího vývoje. Ano, už bylo líp.

Přesto ze zkušenosti plyne, že takto povrchní nespokojenost může přejít sama od sebe. Mohou k tomu přispět i prezidentské volby, i když to od nich – jsme v Česku – málokdo čeká. Pozoruhodná je v tom role současného šéfa státu Miloše Zemana, který neustále provokuje svou příchylností k všeobecně neoblíbenému Rusku a Číně. Nutně tím nemusí ztrácet, pokud jeho sympatie k Putinovi a čínským komunistům dostatečně naštvou tu pražskou kavárnu a nafoukané intelektuály, kteří nám vládnou. Pocit zhnusení ze světa okolo ostatně tradičně ventilujeme vzýváním východních národů, přinejmenším od dob Egona Bondyho, který si v nejtemnějších dobách normalizace přál, „aby zítra k snídani už k nám přišli Číňani“. Může se však stát, že při všeobecné averzi k cizině vezmou lidé Zemanovy rusofilní výlevy vážně, naštvou se a zvolí někoho, kdo jim namísto nesmyslu aspoň ukáže reálnou perspektivu.