Vnímat ruský vpád na Ukrajinu už teď jako vojensky rozhodnutou věc, neodvratně směřující k porážce armády agresora, je, obávám se, dost předčasné. Invazní jednotky ale nepochybně postupují pomaleji, než předpokládaly (na mnohých částech fronty se ani o postupu nedá moc mluvit), dostávají se do výrazně větších potíží, než se čekalo.

Podle specialistů se tak děje z mnoha důvodů – špatná organizace zásobování, špatné vybavení, nemotivované vojsko. A také způsob velení. Zatímco ruská armáda ve všem čeká na povel shora, ukrajinské jednotky bojují často v menších skupinách, kde velitelé na nižších stupních mají větší stupeň autonomie a dokážou toho využívat. V té ztuhlé struktuře ruského velení je možné vidět obraz ruské moci vůbec.

Dnes na vrcholu té pyramidy stojí Vladimir Putin, navěky tam ale být nemůže. Optimističtěji založení pozorovatelé vykreslují následující vývoj: sankce způsobí značné zchudnutí ruského obyvatelstvo, které sice v současnosti většinově stojí za Putinem, ale v posledních letech si zvyklo na určitý standard. Lidé bídu ponesou těžce, podobně jako i část ruské „věrchušky“, která přichází o své jachty a vily na Azurovém pobřeží, nastane nějaká společenská shoda, která si vynutí změnu, na vrcholu pyramidy dojde k výměně. Kéž by.

Překážkou pro naplnění tohoto scénáře je ovšem to, že líčí ruskou společnost jako v podstatě obdobnou té západní, kde lidé mohou jednat autonomně, kde nějakou vyšší míru autonomie a také politickou moc člověku zajišťuje i majetek, kde se už od středověku může stát bohatý velmož nezávislým na moci krále a třeba mu i konkurovat. Ve světě pyramidy moci je ale taková autonomie daleko slabší, existuje-li vůbec. Sebebohatší oligarcha je plně závislý na státní moci a dobře to ví, v carském Rusku třeba devatenáctého století to nebylo jiné.

Známý analytik Kamil Galeev (a nejenom on) ale upozorňuje, že k nějakému podobnému úspěšnému lidovému vystoupení v ruské historii nikdy nedošlo. Jistě, ta mocenská pyramida zažila různé otřesy, také v důsledku neúspěšných válek třeba po konfliktu s Japonskem v roce 1905, k pádu sovětského zřízení zase výrazně přispělo lehkovážné a krvavé tažení do Afghánistánu. Nevycházely ale z toho mytizovaného ruského lidu, byly střetem mezi stávající vrcholnou elitou a dravými a ambiciózními příslušníky.

I bolševická revoluce byla dílem malé organizované a bezohledné skupiny lidí, kteří dokázali dostat pod kontrolu celou zemi. Skutečná mocenská elita je v Putinově Rusku podle Galeeva v bezpečnostním aparátu, z nějž prezident vzešel a po celou dobu se o něj opíral (na rozdíl třeba od armády). Nějaké skutečná vnitřní hrozba pro Putina může vzejít především z jeho řad.

Nedávno se také objevily zprávy, že ukrajinská bezpečnostní služba předpokládá brzký převrat v Rusku, do jehož čela by se v jeho důsledku měl dostat šéf FSB Bortnikov. Dá se v tom však vidět spíš snaha zasít na dálku rozkol do řad nepřátel. Kdyby se takové vystoupení proti Putinovi skutečně chystalo a ukrajinské úřady o něm věděly, předpokládám, že by jen v tichosti držely palce. A především – hypotetickým odstraněním prezidenta nic nekončí, vše teprve začíná. Kdo by chtěl Putina odstranit, potřeboval by také realistický plán, jak se nejenom udržet naživu, ale také jak dostat stát pod kontrolu. O tom, jak válka na Ukrajině dopadne, se, myslím, bude rozhodovat na bojišti, není pravděpodobné, že by konflikt vbrzku skončil kvůli změně ve vedení agresora. Samozřejmě bych se velice rád mýlil.