Tržnice v Gentu

Odvážně s rozumem

Tržnice v Gentu
Odvážně s rozumem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Města napříč Evropou řeší, jakým způsobem se postavit k obnově svých historických center, aby mohla smysluplně fungovat také v podmínkách jedenadvacátého století. Vzhledem k mimořádné památkové hodnotě takových míst často sledujeme přecitlivělou snahu o jejich zachování přesně v takovém stavu, v jakém jsme je zdědili. Případ belgického Gentu ale může být inspirací pro odvážnější kroky, které dokážou nabídnout novou kvalitu.

Diskvalifikovaný vítěz

Dvacáté století se se svým historickým dědictvím zpravidla příliš nepáralo. Hlavní náměstí v samém historickém srdci Gentu, jednom z nejvýznamnějších hospodářských center středověké Evropy, je toho jasným důkazem. Při přípravách na Světovou výstavu v roce 1913 nechalo vedení města zbořit mnoho staveb s cílem uvolnit prostor okolo trojice gotických staveb s dominantními věžemi a tím nabídnout nové průhledy městem. Razantní demolice ovšem pokračovaly i v druhé polovině minulého století, kdy byl srovnán se zemí ještě další blok domů, aby se mohla rozšířit místní radnice. K tomu ovšem nikdy nedošlo, náměstí ale ztrátou své tradiční hustoty přišlo o rušný život a bez jasné vize začalo sloužit víceméně jako parkoviště.

Projekt nové tržnice v historickém jádru schytal ostrou kritiku z mnoha stran. Sebevědomé řešení ale ukazuje pravou hodnotu podobných záměrů. - Foto: Shutterstock

Degradaci celosvětově významného náměstí měla v roce 1996 zastavit architektonická soutěž, ve které se hledala jak celková úprava veřejného prostoru, tak i podoba nového podzemního parkoviště. Mezi přihlášenými návrhy se našel jeden, který se proti tomuto zadání sebevědomě postavil. Podle jeho autorů z místních architektonických studií Robbrecht en Daem architecten a Marie-José Van Hee architecten byl totiž zamýšlený přísun automobilové dopravy do historického centra to poslední, co město potřebuje. Svým uvažováním do jisté míry předběhli dnešní celoevropské úsilí o eliminaci aut ve vnitřních částech měst, tehdy ale u zadavatelů nepochodili a jejich návrh byl podle očekávání ze soutěže vyloučen. Nastartovala se ale debata o správném využití gentského náměstí a hned v následujícím roce místní obyvatelé v referendu podzemní parkoviště zamítli. Projekt na revitalizaci náměstí ustrnul a znovu jej probudila až další soutěž o devět let později – v té už zprvu zamítnutý návrh zvítězil.

Žádný strach

Architekti se ve svém návrhu rozhodli velké otevřené ploše náměstí vrátit ztracené intimnější měřítko a částečně i hustotu zástavby. Náměstí rozdělili do trojice samostatných, ovšem vzájemně propojených ploch nabízejících různé způsoby užívání – bez jediného parkovacího stání. Nejvýraznější (a nejkontroverznější) bod návrhu ale představovala moderní budova tržnice, která se měla začlenit do střeženého historického prostředí po bok významných středověkých památek. Kvůli tomu projekt schytal ostrou kritiku ze stran odborné i laické veřejnosti.

Autoři přistoupili k architektuře tržnice bez přílišného sentimentu ke středověkému dědictví a vdechli jí zcela soudobý výraz. Přestože se nesnažili o bezduchou nápodobu historických staveb, s respektem zohlednili kontext i paměť místa. Tvar stavby odvodili z tradičních forem místní architektury, pro jejich zpracování ale zvolili moderní prostředky. Zdvojenou šikmou střechu ze dřeva prořezává tisíc šest set malých obdélníkových štěrbin, které přivádějí světlo do volného prostoru pod ní. Její plášť pak pokrývají skleněné šindele, které mají hned několik funkcí. Chrání dřevěnou konstrukci před povětrnostními vlivy, jemně reflektují nebe i siluety okolních staveb, přes den rozptylují vnikající světlo a v noci pak budovu proměňují v zářící lucernu. Střechu nadnášejí čtyři betonové nohy, takže lidé mohou tržnicí volně procházet ze všech stran, aniž je stavba jakkoli blokuje. Tyto nohy v sobě navíc integrují ohniště využívané během každoročního vyhlášeného festivalu (můžete si všimnout komínů po obou stranách) a schodiště s výtahem do suterénu, kde vznikly servisní prostory, kavárna i parkoviště jízdních kol. Na ně pak navazuje níže položená plocha se zelení, kde si každý může oddychnout ve stínu stromů.

Projekt je poctivou ukázkou udržitelnosti, na kterou se dnes mnozí odvolávají pouze z marketingových důvodů. Nejde jen o využití přírodních materiálů, ale především o „recyklaci“ zanedbaného prostoru do podoby atraktivního, funkčního a smysluplného místa, které slouží jak místním, tak všem návštěvníkům.

 

28. června 2020