Miliony a miliony uživatelů si minulý týden pouštěly trailer na novou sezonu velice populárního seriálu Stranger Things. Taky ho mám rád – trochu horor, trochu retro, ale především dobře udělaný amalgám motivů filmů a knížek osmdesátých let, který potěší nostalgika a strhne i mnoho mladších a „nezasvěcených“. Tříminutová upoutávka také ukazovala jednu z hlavních postav, jak strádá v gulagu někde na ruském Dálném východě, ztrápení vězňové se tam plouží sněhem, jsou předhazováni nějakému nadlidskému zlu, v jednom z nich ale stále hoří plamínek odporu… Jasně, popkultura, ale v kontextu ruského vpádu na Ukrajinu získávají podobné obrazy nějakou jinou sílu.

Nepochybně tak přitom nebyly zamýšleny, Stranger Things jsou „osmdesátkové“ retro a studená válka, ruská hrozba je pro amerického tvůrce i jeho publikum taky retro, stejně jako osmdesátkové písničky, Žhářka Stephena Kinga další díla, z nichž seriál čerpá. Jenomže dějiny mají sklon změnit věci, o nichž se člověk domnívá, že dávno minuly, v cosi nebezpečně aktuálního.

Známý ruský opozičník a někdejší mistr světa v šachu Garry Kasparov vydal novou knihu, jmenuje se Přichází zima, popisuje v ní Putinův režim jako vážnou hrozbu pro svobodu a demokracii ve světě. Na Twitteru se Kasparov svěřil s tím, že jeho vydavatelství mělo s tím názvem problémy, a ne kvůli tomu, že odkazuje k populární fantasy sérii Hra o trůny. Ten název mu přišel příliš „studenoválečnický“, panikářský. Doba všech těch „mrazů z Kremlu“ už přece dávno minula. Dneska by Kasparov jistě podobnou kritiku neslyšel. V přednášce v rámci tzv. TED Talks taky hořce zažertoval, že jeho příští kniha se bude jmenovat Zima je tady s podtitulem Já vám to říkal. Je to trpká satisfakce, protože někdy by se člověk radši mýlil. Přívlastek „studenoválečnický“ byl v západní veřejné debatě používán jako forma výsměchu nebo kritiky, jím označení lidé byli vnímáni jako beznadějně uvázlí v minulosti, bojovníci v dávno skončených válkách, „strašení Moskvou“ bylo vnímáno jako projev zpozdilosti, neschopnosti registrovat ty pověstné nové výzvy. A najednou je všechno jinak. Jeden by spolu s Kasparovem taky rád zařval do světa: Já vám to říkal! Akorát že by to bylo k ničemu a v kontextu probíhající války by to mohlo být i nemístné a sebestředné.

Ta potřeba opožděné satisfakce byla znát z debat a výměn na sociálních sítích potom, co ministryně obrany Jana Černochová promluvila o tom, že by v Česku ráda viděla americkou základnu (její slova se velice rychle ukázala jako poněkud odpoutaná od reality). Najednou jako kdyby se vrátily vzrušené výměny názorů z let 2007–2009, kdy se v Česku „bojovalo“ o americký radar, proti němuž povstala jednotná fronta komunistů, konspirátorů, angažovaných filmařů, pokrokové levice, sociální demokracie, představitelů prazvláštních politických stran, místních samospráv a taky místních rusofilů nebo rovnou postav přímo na Moskvu navázaných. A ta fronta byla vítězná. Radar sice „zařízla“ administrativa prezidenta Obamy, bitvu o veřejné mínění ale odpůrci radaru vyhráli. Některé intelektuální výkony, jež v tom boji předvedli, by nepochybně stály za zvěčnění. Dnes může to dávné „strašení Moskvou“ působit jako výraz o hodně realističtějšího pohledu na věc, než měli „antiradaristé“. Taky bych si rád od tehdejších „vítězů“ vyslechl něco ve smyslu: Měli jste tenkrát spíš pravdu. Je to ale marná naděje, taky proto, že lidé jejich typu jsou velmi zdatní v racionalizacích vlastních selhání, jejich připravenost stylizovat se do role oběti štvanice je vysoká, umění strategického zapomínání si osvojili dokonale. A navíc – je to už patnáct let, argumentovat tak „dávnými“ událostmi ve světě schopném udržet pozornost cirka patnáct minut je snaha odsouzená k porážce, nebo aspoň k nepovšimnutí. Já vám to říkal! může si člověk ulevit, tím se vyčerpávají možnosti pozdní satisfakce. Tíživost zpráv, které přicházejí, to ale nijak neumenší a jistotu neomylnosti ohledně věcí příštích mu to taky nepřinese. Nebo by aspoň přinést nemělo.