Před časem se v pražském institutu CEVRO odehrála uzavřená debata o budoucnosti pravicové politiky v Česku. Přítomní politici nepředvedli žádný velký výkon. Bylo to trochu šablonovité a školometské. Následnou diskusi pak otevřel jeden z vysoce postavených českých manažerů slovy. „Podívejte se, kam ten svět spěje. Je nejvyšší čas, abyste na tu agresivní ofenzivu progresivní levice, která se stále více extremizuje a rozkládá tradiční hodnoty rodinou počínaje, reagovali. Nechci se dožít toho, že obranu převezmou ti, kdo na mě jednou spáchají pogrom.“

Byla to reakce na to, jak postupně na progresivistickou agendu v Evropě naskakují strany, které mají přímo v názvu křesťanská nebo konzervativní. Německá CDU má dnes v programu radikálně ekologistická témata a migrační politiku otevřených hranic, kterou v této zemi před pár desítkami let zastávali jen radikální Zelení. Když po referendu o brexitu rezignoval britský konzervativní premiér David Cameron, v bilančním rozhovoru označil za největší politický úspěch prosazení svazků homosexuálů. To je konzervativní a křesťanská politika 21 století.

Voliči umírněného pravého středu se přirozeně cítí opuštěni. CDU a toryové rezignovali na obhajobu svých hodnot a zájmů. Přirozeně hledají jinde. A tak největší kontingent europoslanců dodává do Evropského parlamentu (spolu s CDU, která výrazně oslabila) Brexit Party Nigela Farage. Konzervativci skončili ve volbách až čtvrtí. Alternativa pro Německo získala 11 procent hlasů. Strany pravého a levého středu ztratily poprvé v historii v Evropském parlamentu většinu. Posílili radikálové. Z obou dvou stran.

V médiích si ale většinou čtete jen o těch pravicových. Extrémní levici se říká liberálové. Je to jednoduché. Mezi novináři mají zpravidla víc voličů, než je průměr celé společnosti. A tak je média podporují a vytváří dojem, že se společnost extremizuje výhradně zprava. Jenže to je jen půlka pravdy. Akce a tlak z jedné strany vyvolávají protiakci z druhé. Extrémy na obou stranách sílí. Střed slábne.

Volby do Evropského parlamentu to jasně ukázaly. Hodně se píše o vítězství italské Ligy Mattea Salviniho nebo Marine Le Penové. Za tím ale zapadá, jak výrazně posílila radikální levice, která se ve většině evropských zemí skrývá ve stranách zelených. Jak tehdy, pokud jde o progresivistickou agendu v bioetických otázkách typu genderu a homosexuálních svazků, radikální ekologickou agendu typu zákazů spalovacích motorů a jádra, tak v extrémních útocích na vlastnictví. Němečtí Zelení teď aktuálně v Berlíně tlačí na vyvlastnění bytů soukromých vlastníků.

Právě zelení jsou jedním z vítězů voleb do Evropského parlamentu. Tvrdě ideologické strany, kterým se donedávna výrazněji dařilo jen v Německu a Skandinávii, posílily v zemích, kde zelený extrém nemá tradici. Ve Francii byli s 13 procenty třetí nejsilnější stranou. V Německu získali 20,4 procenta. Skoro o pět procent porazili demokraty, dlouhé roky zvyklé na výsledky začínající trojkou. V Lucembursku dosáhli 18,9 procenta. V Británii 16,2, ve Finsku 16, v Belgii 15,3, v Irsku 15, v Rakousku 14 procent. Deník Referendum jásá pod titulkem Zelené tsunami. „Asi nejblíže k celoevropskému trendu má posílení zelených stran, kterým se stále více daří prosazovat téma globálních změn klimatu. Bezpochyby nejvíce se bude mluvit o německých Zelených, kteří předběhli sociální demokraty a vůbec poprvé se stali druhou nejsilnější stranou v zemi. Pozoruhodné je ale i třetí místo v podstatě zcela neznámých Zelených ve Francii, kteří za sebou nechali tradiční pravici i levici a protestní hnutí Jeana-Luca Mélenchona, shodné umístění v Rakousku nebo v Irsku či zdvojnásobení hlasů v Nizozemsku.

V Portugalsku se pak nová zelená strana vyšplhala na pět procent hlasů, což nedokázaly zachytit žádné předvolební průzkumy. Za skvělými výsledky stáli ve všech případech mladí voliči, mezi nimiž zelené strany v mnoha případech končily s přehledem na prvním místě.“

Zelení posílili o 17 poslanců. Celkově jich budou mít 69. Dosavadní koalice lidovců a socialistů nemá dost hlasů, a bude hledat třetího partnera. Zatím není jasné, jak přesně se jednotlivé frakce poskládají. Kam půjde třeba francouzský prezident Emmanuel Macron nebo zda Viktor Orbán zůstane u lidovců. V určitých scénářích může být potřeba i extrémních zelených hlasů. Ti si s radikálností sobě vlastní nechají za svou podporu zaplatit zakomponováním svých radikálních nápadů do agendy Evropské komise.

Na extrémní návrhy bude zase z druhého extrému reagovat druhá strana, jako jsme to viděli u žlutých vest ve Francii, když se Emmanuel Macron chtěl zavděčit radikálním zeleným náladám a zdražit ekologickou daň.

Atmosféra v Evropě se v souboji těchto dvou extrémů bude vyhrocovat, tak jak jsme to viděli loni na podzim ve Francii. Země Evropské unie víc než kdy jindy potřebují zleva i zprava lídry, kteří získají důvěru mlčících většin a seberou moc radikálům z obou stran.