Kdo jsou nejbližší spolupracovníci ruského prezidenta

Všichni Putinovi muži

Kdo jsou nejbližší spolupracovníci ruského prezidenta
Všichni Putinovi muži

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jedním z mála zábavných důsledků války na Ukrajině je hon na jachty ruských miliardářů. Tyto obří plující paláce jsou zabavovány po celé Evropě. Ruští boháči mohou jen se slzami v očích sledovat, jak jsou jim jejich oblíbené hračky obstavovány, jelikož jejich prezident se rozhodl pro nevyprovokovanou agresivní válku. Nazývat tyto muže oligarchy, jak je v médiích běžné, je však lehce zavádějící. Oligarcha je člen oligarchie čili „vlády hrstky“. Jenže dnešní ruští oligarchové ničemu nevládnou. V 90. letech byl jejich vliv nepochybný. Když se ale k moci dostal Vladimir Putin, oligarchii rozmetal. Tehdy nejbohatší Rus Michail Chodorkovskij strávil deset let za mřížemi. Boris Berezovskij odešel do exilu v Británii, kde v roce 2013 zemřel oběšením. Koroner nechal svůj verdikt otevřený, to znamená, že nevyloučil cizí zavinění.

Další oligarchové prodali státu zpět své podíly ve výnosných společnostech. Putin s nimi uzavřel nepsanou dohodu. Mohou hromadit bohatství, ale nesmějí se míchat do politiky. Novými vládci Ruska se stali takzvaní silovici, lidé pocházející ze „silových“ organizací, nejčastěji z tajných služeb, ale i armády a policie. Zhusta jde o Putinovy staré známé z let, kdy byl důstojníkem KGB.

Rusko v dnešní době řídí dva druhy lidí. Prvním jsou technokraté. Ti mají na starosti normální provoz státu. Jsou však bez vlivu na jeho směřování, na geopolitickou strategii a velkou politiku. Typickým představitelem technokratů je Elvira Nabiullinová, předsedkyně ruské centrální banky. Evidentně inteligentní žena a uznávaná ekonomka se momentálně snaží o nemožné, zabránit pod náporem západních sankcí zhroucení ruské ekonomiky. Na událostech, které ji do této situace dostaly, se však nepodílela.

O plánech napadnout Ukrajinu prý kromě Putina věděli pouze dva lidé: náčelník generálního štábu Valerij Gerasimov a ministr obrany Sergej Šojgu. Sám Gerasimov možná překvapivě patří spíš k technokratům, není členem nejužšího okruhu Putinových spolupracovníků.

Na Západě Gerasimova doprovází pověst vojenského intelektuála, tvůrce konceptu hybridní války. „Gerasimovova doktrína“ je údajný plán hybridními hrozbami rozvrátit Západ. Pojem „Gerasimovova doktrína“ však vymyslel britský politolog, novinář a znalec Ruska Mark Galeotti. V roce 2013 Gerasimov přednesl projev na vojenské konferenci. Galeotti překlad se svými poznámkami zveřejnil na svém blogu s titulkem Gerasimovova doktrína a ruská nelineární válka. Tím se doktrína dostala do světa. Jenže Galeotti upozorňuje, že řeč nebyla představením nové doktríny a Gerasimovem popisovaný koncept hybridní války nebyl plánem na střet se Západem. Když Gerasimov mluvil o „stírání hranic mezi válečným a mírovým stavem“, v němž „vzrostla role nevojenských prostředků k dosažení politických a strategických cílů, které v mnoha případech svou účinností předčí sílu zbraní“, výslovně se zabýval tím, co považoval za nový západní způsob vedení války. Gerasimov narážel na zkušenosti arabského jara a barevných revolucí, za kterými Rusové viděli hybridní útok Západu. Jde o zajímavý odraz myšlení části západních elit, které naopak za vším „špatným“, co se v posledních letech stalo, vidí ruské hybridní snahy.

Sibiřská svačina. Ministr obrany Sergej Kužugetovič Šojgu a prezident Vladimir Vladimirovič Putin. - Foto: Profimedia

Podle Galeottiho je Gerasimov kompetentní velitel, ne však přelomový vojenský myslitel. Invaze na Ukrajinu nenese jeho rukopis. Vojenská poučka praví, že útočník musí mít nad obráncem převahu tři ku jedné, pokud má být úspěšný. Gerasimov dospěl k závěru, že minimální převaha nutná k zaručenému vítězství je šest ku jedné. Jenže Rusové na Ukrajině nemají ani onu tradiční převahu tři na jednoho. Ruskou armádu budoval pro potřeby aktivní obrany. V podstatě šlo o zdokonalení tradičního ruského způsobu vedení války, tedy vtáhnout nepřítele hluboko do svého území, tam ho obklíčit a zničit, jak se to podařilo za Napoleona a Hitlera. Nekompetentně vedená agresivní válka Gerasimovovi neodpovídá. Nejspíš prostě dostal rozkaz od Putina.

To Šojgu je již tradiční silovik. Od ostatních se liší tím, že je jediný, kdo má kořeny ještě v předputinovských dobách. Narodil se v roce 1955 a po otci je tuvinského původu. Tuvinci jsou jedni z původních obyvatelů Sibiře a svou vizáží a způsobem života mají blíž k Čingischánovi než k Puškinovi. Tuvinská republika byla připojena k ruské říši teprve v roce 1911. Šojguova matka byla Ukrajinka. Původně stavbař se v roce 1991 stal hlavou „sboru záchranářů“, který úspěšně přetvořil v polovojenskou jednotku s uniformami a zbraněmi. Následně se stal ministrem pro mimořádné situace, ty řešil přes dvacet let. Předvedl velký politický um a hladce přešel z Jelcinovy administrativy do té Putinovy. Jako ministr pro mimořádné události byl nesmírně populární, při katastrofách řídil na místě záchranné operace. K Putinovi se vždy choval úslužně, až podlézavě. Využil společnou lásku k lovu a dobrodružstvím a sloužil jako Putinova osobní cestovka při výpravách za zážitky v ruské divočině. Michail Zygar, autor knihy Všichni muži Kremlu, popisuje, že celkem běžně po sibiřských lesích běhal Putin se Šojguem a za nimi ochranka i s kufříkem na odpálení jaderných hlavic.

Šojgu je také organizátorem Putinových akčních fotografií. Byl to on, kdo přesvědčil prezidenta, aby se nechal vyfotografovat při rybaření nahý do půl těla. Asi nejslavnější Putinův snímek, na koni a rovněž bez trika, také vzešel ze Šojguovy hlavy. V roce 2012 se nakrátko stal guvernérem Moskevské oblasti, pak ministrem obrany. Ač nikdy nesloužil v armádě, dostal hodnost generála. I když se v roce 2014 stavěl skepticky k obsazení Krymu, nakonec byl za operaci odpovědný on.

Neméně důležitou veřejnou tváří Ruska je ministr zahraničí Sergej Lavrov. Původně chtěl být fyzikem, na nátlak rodiny však nastoupil na MGIMO a stal se kariérním diplomatem. Ministerstvo zahraničí vede od roku 2004. Od roku 2014 nemá na nic vliv. O rozhodnutí obsadit Krym vůbec nebyl informován. Očekává se od něho, že Putinova rozhodnutí bude později vysvětlovat na mezinárodní scéně. Jeho role se vlastně příliš neliší od mluvčího Kremlu Dmitrije Peskova. Lavrov prý Putina už několikrát žádal o povolení odejít do penze, zatím ho nedostal.

Mnohem větší vliv na Putinovu zahraniční politiku měl Vladislav Surkov. Po otci Čečenec, prý, jak sám tvrdí, příbuzný vůdce čečenských separatistů Džochara Dudajeva. Patřil k nejmladším členům Putinova nejbližšího okruhu. Do jeho týmu se dostal v roce 1999 jako zástupce šéfa kabinetu prezidenta. Zpočátku měl na starosti mediální komunikaci. Posléze se stal tvůrcem konceptu „suverénní demokracie“, kdy v Rusku byla povolena existence nejrůznějších opozičních skupin – za předpokladu, že neohrožují Putinovu moc. Byl organizátorem rošády, při níž se Putin a Medveděv vyměnili na pozicích premiéra a prezidenta. Děsil se, že „barevná revoluce“ zasáhne i Rusko. Jeho „suverénní demokracie“ tomu měla zabránit. Když po Putinově návratu do Kremlu vypukly protesty, Surkovova hvězda začala rychle padat. Zachránila ho ukrajinská revoluce. Byl vyslán do Kyjeva na pomoc prezidentu Janukovyčovi. Ukrajinci tvrdí, že to byl Surkov, kdo dal rozkaz sniperům střílet do demonstrujících na Majdanu. Janukovyč však prchl a Surkov selhal. Očekával vyhazov. Když se ale dostal na sankční seznam, místo toho byl pověřen řízením separatistických republik. Ať už byl veřejnou tváří Luhansku a Doněcku kdokoli, opravdovým vládcem Donbasu byl do roku 2020 Surkov, kdy byl konečně vyhozen.

Jachta Solaris ruského miliardáře Romana Abramoviče - Foto: Profimedia

Mezi nejděsivější siloviky patří Nikolaj Patrušev. Ultrajestřáb přesvědčený, že USA nechtějí, aby Rusko existovalo. S Putinem se prý zná z KGB od 70. let. Stal se šéfem FSB po Putinovi. Nejspíš vydal rozkaz k zabití Alexandra Litviněnka v Londýně. Na rozdíl od Šojgua byl nadšeným podporovatelem invaze na Krym. Adoruje dlouholetého šéfa KGB a pozdějšího generálního tajemníka ÚV KSSS Jurije Andropova. Tvrdil, že podle Madeleine Albrightové „Dálný východ ani Sibiř nepatří Rusku“, což zjistil od jakési jasnovidky, která Albrightové v transu přečetla myšlenky. Od roku 2008 je tajemníkem Rady bezpečnosti Ruska.

Za lídra siloviků a Putinovu pravou ruku je však považován Igor Sečin. Přezdívá se mu Darth Vader. Vystudovaný lingvista, umí francouzsky a portugalsky. Působil jako vojenský tlumočník v Mosambiku v době kubánské intervence. S Putinem se zná dlouho. V 90. letech, když byl Putin místostarostou Petrohradu, mu Sečin dělal asistenta. Ostatní ho podceňovali. Mysleli si, že je prostý podržtaška a ostřič tužek. Pro Putina se však stal nepostradatelným. Nemilosrdný workoholik si udržoval přehled nad fungováním prezidentské kanceláře. Ví, kde jsou „pohřbená těla“, jak říkají Angličané. V případě Sečina ale nemusí jít o metaforu. Zorganizoval pád Chodorkovského. V roce 2004 se stal předsedou představenstva Rosněfti. Od té doby je v podstatě pánem ruského ropného průmyslu. Miluje pomerančový džus a minibusy, je znám svou železnou vůlí. Prý se sám vyléčil z rakoviny.

Nicméně v posledních pár letech Sečin možná o svůj status druhého muže Ruska přišel. Putin se během covidu izoloval na své venkovské rezidenci. Nikdo k němu nesměl bez předchozí karantény. Společnost mu dělal Jurij Kovalčuk. Bývalý špičkový fyzik, nyní šéf a největší podílník Rossija bank, přezdívá se mu Putinův soukromý bankéř. Podle Zygara je to však zároveň ideolog posedlý pravoslavným mysticismem, protiamerickými konspiračními teoriemi a hédonismem. Od léta 2020 s Putinem u Valdajského jezera spřádají plány, jak učinit „Rusko znovu velikým“. Kovalčuk také prý kdysi vysvětlil, proč Putinovi neříká špatné zprávy. „Když mu řeknu, co nechce slyšet, přijdu o přístup k němu. Proč bych to dělal?”

Všichni silovici jsou nesmírně bohatí. Jměním konkurují původním oligarchům. Nejvyšší hodnotou je však právě přístup k Putinovi. Jsou na novodobém carovi závislí. Pokud se všichni chovají jako Kovalčuk a odmítají Putinovi říkat nepříjemné pravdy, pak dosavadní výsledky ruské invaze nepřekvapují.