Evropská unie není dojná kráva ani stroj na peníze. Těmito slovy vychovával místopředseda Evropské komise Jyrki Katainen dvanáct premiérů ze zemí, které vstoupily do Unie před patnácti lety a od té doby pobírají tučné dotace. Zástupce jediného z členských států mohl s klidem opáčit, ať si tedy Brusel své peníze nechá, protože jeho země tím o nic nepřijde. Premiér Česka to ovšem neřekl, protože on osobně je největším příjemcem dotací v celé Evropské unii.

Prvomájový karambol na summitu nových členských států ve Varšavě ve zkratce vysvětluje, proč v Česku byly oslavy vstupu do Unie tak rozpačité a proč v rámci celé Evropy jsou Češi vůči Bruselu nejvíc rezervovaní. Pro přesnost, v dubnovém Eurobarometru odpovědělo kladně na otázku, jestli je členství v EU dobrá věc, pouze 33 procent Čechů. To je nejméně ze všech, dokonce tři procenta za Italy, deset procent za Brity a 28 procent za evropským průměrem. Pro pořádek je ještě třeba dodat, že jenom patnáct procent Čechů považuje členství v Unii za neštěstí, což je čtvrté nejvyšší číslo. Polovina lidí takové otázky vůbec neřeší.

Tuzemská skepse musí mít nějakou příčinu a je pravda, že důvody se najdou. Jako členský stát Unie zažilo Česko v roce 2008 krizový šok, o sedm let později pár desítek kilometrů od jeho hranic proudily stovky tisíc asijských migrantů do Německa. Zkušenosti Čechů ovšem nebyly o tolik horší než zážitky obyvatel mnoha dalších zemí, ať už jde ekonomickou krizi, nebo konfrontaci s faktem, jak prostupné jsou vnější i vnitřní evropské hranice. Dalo by se uzavřít, že Češi jsou prostě divní, když nevidí v Evropské unii kromě potíží vůbec žádný přínos.

Také proto tuzemští eurooptimisté z akademických a politických kruhů neslavili „návrat do Evropy“ a místo toho začali vysvětlovat, čím je pro nás Unie tak výhodná. Lidovci podali obsáhlý výčet, kde nechyběla celní unie a volný pohyb osob po schengenském prostoru, výměnné pobyty vysokoškoláků v programu Erasmus, dotace na výzkum nebo silnice, příliv investic ze Západu a možnost nakupovat jiné potraviny než z Babišova Agrofertu. Při zhlédnutí takového výčtu kritickým okem obyčejného Čecha je nezpochybnitelnou výhodou cestování po Evropě jenom s občanským průkazem, také není pochyb, že přinejmenším tuzemský export vydělává na celní unii. Vystupovat z Unie je hloupost, ale ani členství není důvodem k jásotu.

Chodovský penězovod

Jiné státy vidí v příslušnosti k EU další výhody. Pro někoho to může být záruka, že patří do jiného civilizačního okruhu než Afrika, Asie nebo Rusko, u nových členských států je rozhodujícím argumentem každoroční balík miliardových dotací v eurech, jak správně připomněl komisař Katainen. Češi ovšem podobně jako východní Němci netrpěli pochybnostmi o tom, že patří do Evropy, spíš jen nechápali historickou anomálii, která před sedmdesáti lety způsobila, že se stali součástí eurasijské despocie. Zahraniční investice jsou v Česku vítány, přesto se prosazuje dobře zdůvodněné podezření, že německým, francouzským a rakouským investorům ani tak nejde o rozvoj zdejší ekonomiky, jako o využití nejkvalifikovanější pracovní síly v postkomunistickém bloku k vlastnímu zisku. Pokud dividendy z Česka překračují zisky cizích firem v Polsku, případně ve všech ostatních státech východu dohromady, tak není třeba slavit příchod nadnárodních kolosů, ale spíš je možné litovat, že příliš málo zdejších podnikatelů dokázalo po pádu komunismu organizovat tuzemskou výrobu a služby. Česko je tradičně bohatou zemí s velkými možnostmi a není jisté, že vstup do Evropské unie přispěl nějak výrazně k tomu, aby se tyto možnosti projevily.

Před vstupem do Unie byla zdejší politická scéna stabilnější než v řadě starých členských států a ani zdaleka nezažila takové karamboly, se kterými se v podobě Vladimíra Mečiara museli vypořádat dokonce bývalí federální partneři ze Slovenska. Pád premiéra Vladimíra Špidly jenom měsíc po vstupu do tehdejší evropské pětadvacítky byl shodou okolností předzvěstí, že také v tuzemské politice nastává čas nestability, která se od té doby jen prohlubuje až někam na moldavskou úroveň.

V tom Evropská unie nepomohla a případ dotací dokonce umožňuje výklad, že Brusel při vší dobré vůli svými intervencemi provoz zdejšího veřejného života a hospodářství komplikuje. V Polsku mohli z bruselské podpory postavit své první dálnice, v Česku se v období nestabilních vlád staly dotace kořistí bezskrupulózních zbohatlíků z privatizace. Nejde jen o Babiše, ale právě on z bruselských peněz financoval vzestup svého Agrofertu a přístup k evropským fondům patřil k hlavním motivacím, proč slovenský miliardář vstoupil do politiky a stal se vládcem Česka.

Při pohledu z odstupu se tím prokazuje nesmyslnost evropských dotací, které stejně jako v časech RVHP míří do největších konglomerátů a posilují vliv jejich manažerů v politice. Lze předpokládat, že to tak v Bruselu nemysleli a že ve skutečnosti chtěli vyrovnat výchozí pozici malých a středních firem v konkurenci gigantů, ovšem Češi si museli všimnout, že mimořádně funkční penězovod z Bruselu do centrály Agrofertu na pražském Chodově nedokáže zastavit eurokomisař Katainen ani žádný jiný z jeho kolegů. Zpráva bruselské protikorupční agentury OLAF poskytla důležité argumenty při stíhání Babiše kvůli dotačnímu podvodu, ovšem každý vidí, že jediný, kdo proti zneužívání evropských dotací dokáže účinně zasáhnout, je tuzemská policie, případně státní zástupci.

Nemá smysl omlouvat současné potíže tím, že nás do nich dostal Brusel, jak někdy horují radikálové typu Tomia Okamury. Z pohledu Česka je lepší být v Evropské unii než nebýt. Na druhé straně nelze popřít, že „příchod Evropy“ do Česka nepřináší vždy a všude vyšší civilizační úroveň.