Minulý týden se opět ocitl na scéně nezvedený syn amerického prezidenta Hunter Biden. Deník New York Times přinesl zpravodajství shrnující postup probíhajícího federálního vyšetřování mladého Bidena pro možné daňové úniky, podvody a neregistrovaný lobbing. Ale tím, co zaujalo mediální scénu nejvíc, nebyl sám Hunter, ale pár slov ve zprávě: to, že využívala e-mailů, „jež New York Times získaly z cache laptopu, který Biden nechal v opravně ve státě Delaware“. Autenticitu e-mailů „dosvědčili lidé se znalostí vyšetřování a oněch e-mailů“.

Co je na tom pozoruhodné? To, že zprávu založenou na těchto e-mailech zveřejnil konkurenční New York Post již v říjnu 2020 a Timesy se ji tehdy snažily znevěrohodnit. E-maily jsou prý neověřené, Postu je podstrčili republikáni, kterým je podstrčil bůhvíkdo, a někteří reportéři v Postu se prý pod zprávu, na které spolupracovali, odmítli podepsat. To všechno Timesy zajímalo víc, než co prováděl syn Joea Bidena. Jejich zpravodajství se četlo skoro jako tisková prohlášení Huntera Bidena a Bidenovy prezidentské kampaně – až na to, že když je člověk četl pozorně, všiml si, že Hunter autenticitu e-mailů ani to, že ztratil laptop, výslovně nepopřel.

A co bylo ještě důležitější, sociální sítě Facebook a Twitter zablokovaly šíření této zprávy a Twitter zablokoval i účet New York Post. Chabým odůvodněním jako by se ty firmy ani příliš nesnažily zakrýt, že právě udělaly to, co vždy tvrdily, že zásadně nehodlají dělat – využily svého vlivu na informační prostor ve prospěch jednoho kandidáta ve volbách.

Zakladatel a tehdy ještě šéf Twitteru Jack Dorsey vzápětí veřejně uznal, že to byla chyba, a účet Postu byl posléze odblokován. Tehdejší ředitel amerických rozvědek John Ratcliffe vydal prohlášení, že nic nenasvědčuje tomu, že by e-maily byly hacknuté či podvržené. Byl to sice Trumpem jmenovaný člověk, ale většinu jeho podřízených tvoří kariérní zaměstnanci, a tak si nemůže dovolit moc lhát.

Ale i Timesy už v prosinci 2020 přišly se zprávou, že laptop existuje a je v držení FBI. Co se změnilo mezi říjnem a prosincem? Joe Biden byl zvolen prezidentem.

Z tehdejší kampaně proti New York Post stojí za zvláštní připomenutí jedna událost. Týden před volbami byl zveřejněn otevřený dopis, v němž více než 50 bývalých rozvědných profesionálů tvrdí, že zveřejnění e-mailů „má všechny klasické znaky ruské informační operace“. Důkazy sice nemají, ale „naše zkušenost nás vede k silnému podezření, že ruská vláda sehrála v tomto případě významnou roli“. A pak uvádějí, s jakými ruskými cíli a praxí by taková operace byla „v souladu“.

Toto tvrzení, pod něž se podepsalo mimo jiné pět bývalých ředitelů CIA, bylo, zdvořile řečeno, naprostý omyl. Stejně jako 90 procent toho, co řada signatářů předchozí čtyři roky veřejně tvrdila ohledně celého tzv. ruského spiknutí. Nicméně bylo využito k potlačení svobody projevu v zájmu jedné politické strany. Když teď některé hlasy v Americe odmítaly uvěřit vládním varováním před ruským útokem na Ukrajinu anebo zůstávají skeptické k mainstreamovému zpravodajství o tamních bojích, jednou z příčin je, že jim ho přinášejí právě takoví rozvědní experti.

Nejdůležitější zemí EU je zřejmě ta, která není jejím členem – Velká Británie. Aspoň pro některá evropská média a politiky, kteří jsou tamním děním nezřízeně posedlí. Naposledy je rozčílilo, že Boris Johnson dal v jednom projevu dohromady ukrajinský boj za svobodu a brexit. Asi nebylo šťastné ponechávat otevřený prostor interpretaci, že Brusel rovná se Kreml, ale neukazuje taková interpretace spíš freudistickou projekci těch, kdo po ní sahají? Ukrajinci dali najevo, že nechtějí být součástí „russkogo mira“, a musejí čelit pomlouvačné kampani Moskvy, tak jako byl v očích eurofilů každý, kdo hlasoval pro brexit, polofašistický primitiv.

Všichni nějak strašně rychle zapomněli na ty lednové mapy ukazující, jak britská letadla zásobující Ukrajinu zbraněmi oblétávají Německo. Na to, kdo byl ukrajinským spojencem a kdo až do poslední chvíle de facto spojencem Putinovým, není tak snadné zapomenout.