V letní přestávce mezi karanténami se bouřlivě debatovalo o názorech děkana FF UK, historika Michala Pullmanna, na normalizaci a charakter pozdně komunistického režimu u nás. Diskusi otevřel rozhovor v Týdeníku Echo, Pullmann v něm mj. dovozoval, že po roce 1969 klesal ve společnosti význam hlavní tanků a rostl význam sociálního kapitálu, že na rozdíl od disidenta netrápila uklízečku ze Žďáru nad Sázavou nemožnost volně cestovat nebo že pro velkou část veřejnosti byly důležité novomanželské půjčky a přístupnější lékařská péče, nikoli chybějící svoboda slova.

Na opačném názorovém pólu mezi historiky soudobých dějin stojí Ladislav Kudrna, který se svým kolegou z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Františkem Stárkem Čuňasem právě vydává Knihu v barvě krve. Těchto 540 stran textu a unikátních fotografií dokumentuje otevřené násilí, jehož se komunistický stát od roku 1965 (tj. od nástupu „beatové“ hudby a mániček) až do podzimu 1989 dopouštěl vůči příznivcům neoficiální kultury. Některé ze zmapovaných zásahů, například rozehnání koncertu undergroundových skupin v jihočeském Rudolfově (1974), už vešly do veřejného povědomí a popkultury (film Občanský průkaz), jiné, například bitka rockové mládeže s policií ve Kdyni u Domažlic (1977), zůstávají dodnes fakticky neznámé. Podle odhadu autorské dvojice Kudrna–Stárek otevřené násilí na veřejnosti okusilo v ČSSR asi deset tisíc stoupenců neoficiální kultury.

Knize v barvě krve předcházel v létě menší skandál. ÚSTR, Kudrnův a Stárkův zaměstnavatel, podmínil vydání knihy tím, že autoři odstraní předmluvu. Toto řešení navrhl v odborném posudku další historik, bývalý děkan FF UK Michal Stehlík. Kromě Stehlíka, Stárka a Kudrny přišel do Salonu Týdeníku Echo jakoby za „revizionistickou“ generaci českých historiků diskutovat Vítězslav Sommer z Ústavu pro soudobé dějiny AV.

Daniel Kaiser