Minulý týden se na facebookovém účtu předsedy ODS Petra Fialy objevila tato slova: „Green Deal je realita. Nemá už smysl spekulovat nad tím, jak by to mohlo být jinak. Teď musíme využít příležitost, jak investicemi do udržitelného rozvoje, obnovitelných zdrojů a cirkulárního hospodářství modernizovat českou ekonomiku a zvýšit kvalitu života.“

Někdo by to mohl označit za poměrně realistický výrok. Evropská komise představila Green Deal neboli Zelenou dohodu pro EU už v roce 2019, ještě v prosinci téhož roku schválili hlavní cíl dohody – uhlíkově neutrální evropskou ekonomiku do roku 2050 – reprezentanti všech členských zemí včetně našeho Andreje Babiše. Asi před měsícem Evropský parlament, Evropská rada a komise konstatovaly shodu nad tzv. klimatickým zákonem pro EU, který ten starší závazek jednak vtěluje do zákona, jednak zpřísňuje etapový cíl. V původním návrhu Komise se pro rok 2030 počítalo se snížením emisí skleníkových plynů oproti roku 1990 o 50, nově už o 55 a možná o 60 procent.

Potud má Petr Fiala (anebo Daniel Beneš, jehož ČEZ minulý víkend oznámil větší důraz na zelené, obnovitelné zdroje s vysvětlením, že nelze přehlížet „společenský i politický tlak na energetiku“) pravdu. Ale takový fatalismus v tak důležité věci není u politika přijatelný.

Čelíme totiž manévru, který chce v našich životech a ve fungování evropských společností přivodit sice nenásilnou, ale všeprostupující revoluci. Už ve startovním návrhu Komise to všechno je (cituji postupně): princip, že „všechny akce a politiky EU musejí napomáhat cílům Evropské zelené dohody“; zavedení emisních povolenek do „nových oborů“, které má „povzbudit změny v chování spotřebitelů a businessu“; u revize směrnice o zdanění energií přejít od jednomyslnosti ke kvalifikované většině; zavést clo na dovoz mimoevropského zboží s vyšší uhlíkovou stopou (carbon border adjustment mechanism); dozor Komise nad klimatickými plány jednotlivých členských států: „Komise zhodnotí ambicióznost těchto plánů a nutnost doplňujících opatření pro případ, že by ambice nebyly dostatečné“; cíl převést nákladní dopravu ze silnic na železnice a řeky, mj. zavedením emisních povolenek pro kamiony; povolenky zavést i do letecké dopravy, zrušit daňové zvýhodnění letů a námořního obchodu a současně zadotovat infrastrukturu pro elektroauta; Komise se nově zamyslí nad silničním mýtem, „Komise navrhne přísnější limity“ pro auta se spalovacím motorem; samozřejmě v návrhu nemůže chybět taxonomie – bankéřské kádrování zdrojů energie na čisté a špinavé. Celý návrh jde chvílemi hodně do detailů, Komise si například vyhrazuje právo mluvit vládám do DPH, to bude vhodný nástroj ke zlevnění bioovoce a biozeleniny. O plejádě institucí a rámcových projektů, skrz něž chce Komise podporovat klimatickou propagandu včetně indoktrinace učitelů, se netřeba rozepisovat.

Logika tohoto tažení, této nové „reality“ je neúprosná: umělé zdražování fosilních paliv, tak aby Evropané jednak méně spotřebovávali, jednak aby přešli na zelené zdroje. Plán je to radikální. Stejného úbytku emisí, jakého státy EU dosáhly od roku 1990 doposud, musejí dosáhnout ještě jednou od nynějška do roku 2030 – trojnásobné zrychlení tempa. Dopady tohoto maoistického snažení na rozpočty českých domácností nikdo seriózně nepočítá, můžeme ale předpokládat, že teplo, elektřina, doprava se nám zdraží dost citelně (jinak by celý Green Deal ani nedával smysl) a že výrazně přibude lidí, pro něž se letenka, dokonce osobní auto opět stanou luxusem. Těm nejchudším stát na základní životní potřeby přispěje (sociální kompenzace v Green Dealu najdeme), škodné budou nižší střední třída a střední třída.

Co se s tím dá dělat? Na první pohled nic. Evropský klimatický zákon, jímž budou vlády členských států vázány, podléhá jen ratifikaci Evropského parlamentu, souhlas národních parlamentů se nepředpokládá. Nicméně velký cíl uhlíkové neutrality se rozpadá na jednotlivé kroky a jednotlivé směrnice Komise a ty budou členské státy muset promítat do svých zákonů. I český parlament ještě přijde ke slovu. Proto ani Green Deal není jednou provždy daná realita. Vyžadovalo by to ovšem velmi sebevědomé poslance.

Na Občanské demokratické straně ležela v tomto ohledu zvláštní odpovědnost. Od Pirátů, STAN, lidovců, TOP 09, natož Babišova hnutí ANO nikdo nečeká, že se vůči klimatickému tažení Komise a europarlamentu vzepřou. ODS jediná měla potenciál z principiálního odporu vůči Green Dealu učinit přijatelný politický názor. Zhruba před patnácti lety, v éře Mirka Topolánka, tato strana z opozice upozornila partnery v EU, že až bude vládnout, odvolá podporu České republiky vznikající evropské ústavě. Že Topolánek svému varování nedostál, je jiný příběh, ale aspoň tehdy připomněl, že žádná mezinárodní dohoda není neodvolatelná (byť zrovna tento obrat citovaný text Komise používá), že i v EU se členský stát může pokusit podmínky svého členství upravit. To by opět vyžadovalo velmi sebevědomou vládu.

V roce 2014 ještě Petru Fialovi sebevědomí nechybělo. Na mimořádném kongresu ODS čerstvý předseda o Bruselu mimo jiné řekl: „Jsou vysoké ceny energií pro domácnosti a podnikatele? Tak stanovíme povinně procenta obnovitelných zdrojů, zakážeme jadernou energii, několikanásobně zdražíme energie a budeme konkurenceschopnější vůči ostatnímu světu, který na takovéto ideologické nesmysly kašle a dělá, co je pro něj výhodné. Přijde vám to logické? Mně tedy ne. Je to proti zdravému rozumu, dokonce mám občas dojem, že politika Evropské unie je už i proti mírně nemocnému rozumu. Chováme se jako blázni, ti si také myslí, že jsou úplně normální.“ Nepíše se to snadno, ale tento druh pravice, který napřed definuje bláznovství, aby se pak k němu v nejdůležitější otázce doby bez jakéhokoliv vysvětlení přidal, nedává už žádný smysl.