„Můj cíl je prostý. Chci, aby Itálie byla veliká a respektovaná a budila strach.“ Autorem výroku byl samozřejmě Benito Mussolini, ale klidně ho mohli pronést jiní vůdcové, kteří měli pocit, že se jejich zemím nedostává tolik respektu, jak by si zasloužily.

U správně vychovaných a uvědomělých lidí takový výrok budí nepochopení, neboť přece na strachu není nic hezkého a mnohem lepší je vycházet s každým po dobrém. Ale to je častý omyl těch hodných lidí. U obyvatelstva zemí, jejichž velikost není podle jejich názoru respektována, budí naopak taková ambice nadšení a plné pochopení. Jak napsala nobelistka Světlana Alexejevičová, pro postsovětského občana byla nejhorší potupa, že se ho již na světě přestali bát: Rus bude klidně chodit v roztrhané košili, ale bude ho hřát pocit, že se ho celý svět bojí. Putin přišel kdysi s tímto programem, navíc dal Rusům ještě možnost pořídit si novou košili. Většina Rusů to naprosto oceňuje.

Italové měli čisté svědomí. Nesdíleli možná všechny duceho velikášské představy, ale v podstatě mu dávali za pravdu. Africké tažení bylo provedeno rychle a účelně, a přestože šlo o zcela nerovnoměrného soupeře, nikdo nechtěl ducemu upřít jeho triumf.

Ten největší úspěch však zažíval doma. Důsledkem agrese v Etiopii byl nebývalý duch národní jednoty, jejž zplodila – píše Hibbert ve své klasické knize, která poprvé vyšla v roce 1962. Tento duch jednoty byl nejsladší Mussoliniho odměnou a byl satisfakcí za všechno, co o své politice od liberálních kritiků slyšel. Zahraniční pozorovatelé museli přiznat, že v Itálii vládne nadšení a jednomyslnost. Staré dámy věnovaly své šperky, aby pomohly zaplatit válku, mladí muži se nabízeli, že položí své životy při náletech na britské loďstvo. Válku podpořili i četní bývalí liberálové, z exilu se vraceli někteří Mussoliniho kritici. Jeho popularita dostoupila nových výšin.

Ta politika se jmenovala fašismus, což tehdy ještě nebylo tak sprosté slovo, jakým je dnes. Mělo svůj docela přesný význam, což ale neznamená, že se některé jeho prvky neopakují stále. K jeho základním projevům patřila stálá mobilizace národa formou trvalého udržování válečného stavu. Mussolini věřil, že příprava na válku je nutná pro morální utužení národa a že nic tak neprospěje národnímu tělu a duchu jako jednou za čas obětovat pár tisíc hrdinných padlých na oltář národní velikosti.

Asi není špatné počítat s tím, že někdo takhle uvažuje a že se třeba právě Mussolinim trochu v tomhle inspiruje. A že válka je velká droga, když zrovna neteče krev z vás. Ale to platí nejen pro fašisty.