Podobně jako „trial by Twitter“ čili „soudní proces Twitterem“ funguje i „vaccination by Twitter“, „očkování Twitterem“. A případ ruské vakcíny Sputnik, o jejímž užití se nyní v Evropské unii vedou debaty, do vzorce dokonale zapadá. Zastánci i odpůrci mohou hlasitě deklarovat svůj rozhodný postoj, někdy až teatrálním způsobem, aniž by jej příliš zdůvodňovali. Tam, kde by vědec musel zasednout k dokumentaci a pár týdnů ji studovat, má běžný Twittřan vesměs jasno.

Na osobní notu: poněkud se zdráhám napsat tento článek, aby mě nějaký spolek snaživých idiotů nezařadil na seznam Putinových žoldáků, ale přesto zároveň cítím, že jej napsat musím. Nacionalizace a politizace vědy se historicky nikdy nevyplácela, ať byla mezinárodní situace jakákoliv. Čapkova Bílá nemoc to rozebírala už před osmdesáti lety a je škoda, že se její základní myšlenka nevryla lidem více pod kůži.

To, že Rusové by rádi vakcínu Sputnik V využili k získání „kladných bodíků“ u evropského obyvatelstva, je naprosto zjevné. V poslední době šla jejich mezinárodní reputace zásadně dolů, zejména v souvislosti s pronásledováním Alexeje Navalného a s tvrdými zásahy proti demonstrantům, kteří jej podporovali. Logicky se budou snažit ji zase vylepšit a lepší příležitost asi jen tak mít nebudou.

Samozřejmě máme veškeré suverénní právo říci, že vyhlašujeme vakcínové embargo a o jejich látku nemáme zájem proto, aby se s ní nešířil Putinův vliv. Ale toto je přesně ten druh rozhodnutí, který by neměl být přijímán zcela jednoduše a ze dne na den. Protože i tohle je otázka, která může ve zpětném pohledu mít barvu zaschlé krve.

Ke skutečně informovanému rozhodnutí potřebujeme jednu zásadní věc – solidní znalosti. Věda není založena na víře a nevíře, přátelství a nepřátelství, ale na tvrdých datech; právě proto není v konečném důsledku ani americká, ani ruská, ani čínská, ani italská, ale jenom dobrá, nebo špatná. A ruská vědecká obec vyprodukovala za posledních sto let na jedné straně podvodníka Lysenka a jiné průměrné duše, na druhé straně Sacharova, Kolmogorova nebo Kapicu. Pouhý geografický původ sám o sobě nestačí k tomu, abychom dokázali kvalitu či nekvalitu nové vakcíny vědecky posoudit.

Místo toho je nezbytné mít data, data, data. Funguje ta látka? Z kolika procent? Jaké jsou vedlejší účinky a jak často nastávají? Jaká je míra získané imunity proti nově vzniklým mutacím z Británie a Jižní Afriky? Pro kterou skupinu obyvatelstva se hodí nejlépe? Jsou v Evropě volné tovární kapacity pro výrobu v licenčním režimu? Toto všechno je potřeba vědět, nejlépe z nezávislých zdrojů. V případě pochybností o kvalitě stávajících dat je nezbytné to říci férově a nahlas a provést nové pokusy, které přitom nemusejí trvat dlouhé měsíce.

Teprve potom, a ne dříve, se Evropa může skutečně zodpovědně rozhodnout, jaký přístup zaujme k vakcíně z Gamalejova institutu. Do té doby není twitterové drama na místě.

Ale mezitím můžou ti nejvýše postavení politici v Bruselu uvažovat o tom, proč se vůbec do takové situace dostali, když BioNTech, německá firma stojící za úspěchem revoluční mRNA vakcíny, se nachází přímo v srdci Evropské unie. Už od léta loňského roku se z předběžných dat vědělo, že jejich produkt vypadá nadějně. Za to, že jej teď máme relativní nedostatek, nemůžou pikle vnějších nepřátel; to je vlastní gól jako vyšitý.