Přes střední Evropu se už několik let valí zateplovací vlna, po níž tady zůstávají domy, ze kterých se staly dunící barevné krabice jako ze hry pro slabomyslné děti.

Chvíli jsem uvažoval nad tím nekorektním a necitlivým přirovnáním, ale je to tak. Zateplování debilizuje podobu našich měst, městeček a vesnic, bere jim ducha, paměť a inteligenci. Zateplené domy vypadají jako člověk po lobotomii, tedy po odstranění větší části mozku. Jsou to takové duté makety: když na ně člověk zaklepe, ozve se dunivý zvuk prázdnoty. Připomínají pacienta, ze kterého se stal po zákroku idiot, kterému vypálili pod záminkou terapie osobnost, temperament, vzpomínky.

Domy staré sto a více let jsou (byly) obvykle hezké, i když byly docela obyčejné, a jak u nás bývá zvykem, málo udržované. Po zateplení jsou jeden jako druhý, uniformní, bez výrazu, bez patiny. Všechno se ztratilo pod nepřirozeně barevnými lepenkovými deskami, které imitují původní tvary domu, z něhož však zmizelo všechno, co ho dělalo něčím jiným než geometrickou škatulí na užívání. Je to, jako kdybyste obalili lidskou tvář do papírové škatule – a aby se neřeklo, tak tam, kde byl obličej, nakreslíte primitivní znaky pro ústa, nos a oči. Z tváře je panák s idiotským ksichtem. Něco, co je imitace tváře. Tak zacházíme s našimi domy a prostorem, v němž žijeme.

Jistě, netýká se to jen České republiky, je to vlna globální, setkáte se s tím skoro po celé Evropě, na jihu samozřejmě méně, na západě také spíš jen v „narušených“ oblastech. Je to typický mor globalizace, který vznikl bůhvíkde, nedivil bych se, kdyby – jako většina hnusných věcí – v Číně. Ale tvrdím, že nejvíc drtí původní architekturu snad u nás.

V České republice (a na Slovensku) je to rozšířené epidemicky, týká se to škol, nemocnic, hotelů, veřejných budov, často i radnic a výstavných domů ve městě. Nejbolestivější pro mě bylo, když jsem teď na cestě jižní Moravou viděl, že to proniklo i do kdysi rázovitých vesnic, kde člověk předpokládal nějakou rezistenci před módními blbostmi. Bohužel i domky z vesnic na Hodonínsku a Břeclavsku jsou už zkrabicovány. Člověk si na ně může zaklepat, stejně jako si zaklepe na čelo, jestli těm lidem stálo za to zničit si „opravou“ a nějakými těmi dotacemi („zelená úsporám“) dům, který byl pěkný, tím, jak byl obyčejný a jak patřil tam, kde stál.

Já vím, mně se to estetizuje, já v tom nebydlím, moje to není, však já to neplatím. Ale napsat to snad možu. Je to hnusné, a pokud se páchá zločin na kráse, pak se někdo ozvat musí. Zateplování má jistě nějaké důvody a má samozřejmě také své příznivce, obhájce a (údajně) dobré úmysly. O těch tady psát nebudu, to si každý umí najít. Je za tím snad nějaký zřetel ekologický, ale ten asi nebude větší než chtivost vykuků, kteří v tom našli dobrý byznys. Tak to chodí: je to o penězích.

Největší strach jde však z toho, že je za tím něco hlubšího: masivní ztráta citu pro jednoduchou krásu a estetického prožívání světa. Jako by nám přestalo (už před mnoha lety) záležet na tom, v čem žijeme, kolem čeho chodíme, kam zalézáme na noc. Ty domy jsou pak duté jako my, my jako ty domy.