Člověk, který padá z desátého patra, si při průletu kolem pátého říká: „Zatím dobrý.“ Zmíněný vtip zdá se platí i pro popis současné ekonomické situace.

Minulý pátek přišly dvě nepříjemné zprávy, které propůjčily probíhajícímu ekonomickému zpomalování novou kvalitu. Podle první z nich poklesl ve čtvrtém čtvrtletí 2019 výkon průmyslu meziročně o dvě a půl procenta. Důsledkem byl fakt, že růst hrubého domácího produktu (HDP) pokračuje dolů jako na skluzavce, tentokrát na úroveň 1,7 procenta s vyhlídkou, že to lepší nebude nejméně v dalších dvou čtvrtletích.

Druhá zpráva překvapila ještě víc. Málokdo počítal s tím, že inflace může skočit na 3,6 procenta meziročně. Stejně jako v případě průmyslového zpomalení jsme něco podobného zažili naposledy v roce 2012, kdy se do země vrátila krize. Ovšem tentokrát přicházejí špatná čísla po období prosperity, a tak namísto krize ekonomika jenom zpomaluje. Nadále zůstáváme v prostoru abstraktních čísel, kterých se nikdo nebojí, a většinu expertů dokonce ani nevzrušuje úvaha o tom, že se bilance průmyslu, HDP i růstu cen mění k horšímu už nejméně půl roku. Padáme přece teprve kolem pátého patra, a než přijde léto, tak se vývoj s největší pravděpodobností obrátí. Co jiného také říci.

Kletba umělé zaměstnanosti

Nemá smysl podléhat dojmu nezadržitelného úpadku. Na druhé straně se nestačí uklidňovat tím, že se potíže vyřeší tak nějak automaticky samy. Současný vývoj má totiž jeden originální rozměr. Pokud ekonomika zpomaluje a zároveň rostou ceny, pak to musí mít něco společného s tzv. stagflací.

Tento krizový jev byl popsán v sedmdesátých letech minulého století a mimo jiné signalizoval, že státní intervence nemusí ekonomice vždycky pomáhat. Vláda se obvykle snaží udržet míru nezaměstnanosti pod její přirozenou úrovní, tím napomáhá růstu cen, v důsledku snižuje hospodářský výkon země, a brání tak celé ekonomice v zotavení.

Česká republika zatím nenaplnila definici stagflace, která předpokládá, že ekonomika klesá nebo stagnuje. Namístě je však obava, že verbování stále nových a nových zaměstnanců do státních služeb může mít negativní efekt. Pro zdejší hospodářství se stává další hrozbou vedle recese německého průmyslu a dopadů epidemie koronaviru.

Rozpočtová brzda 2021

V tomto případě už nejde o teoretickou hrozbu, ale o praktické varování pro ministry, kteří právě teď domlouvají základní obrysy rozpočtu pro volební rok 2021. Rychlejší růst platů vinou nízké nezaměstnanosti se stal hlavní příčinou rychlého růstu cen. Tento fakt si vynucuje rychlejší valorizaci důchodů, která se i bez mimořádných přídavků od populistické vlády bude v příštím roce pohybovat na 800–900 korunách měsíčně. V příštím roce si proto stejně jako letos vyžádá zvýšení výdajů o 35 miliard. Zároveň ovšem ekonomika zpomalí a podle současných prognóz vyroste výběr daní napřesrok jen o nějakých 50–60 miliard.

Peníze na důchody se sehnat musí, ale o to hůř se budou hledat na ostatní priority rozpočtu. První vlaštovkou nastávajících škrtů má být omezení armádního rozpočtu, na řadě jsou sociální dávky, investice do dálnic, nemluvě o zvyšování platů státních zaměstnanců včetně učitelů. Domyšleno do důsledků, z ekonomiky přicházejí první signály poukazující na to, že už definitivně přestal fungovat program oživení ekonomiky zvýšením vládních výdajů. S tímto programem přišla v roce 2013 současná vládní garnitura a spolu s ním také může odejít do dějin.