Co přinese rozšíření NATO o Finsko a Švédsko

Severští bojovníci a turečtí obchodníci

Co přinese rozšíření NATO o Finsko a Švédsko
Severští bojovníci a turečtí obchodníci

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Již víc než 100 let historici debatují o příčinách vypuknutí první světové války. Proč se Evropa, jež zažívala bezprecedentní období míru a prosperity, rozhodla jít do zničující industriální války, jež rozvrátila celý kontinent a byla počátkem konce evropské dominance? Tlusté knihy o mnoha stovkách stran obviňují Německo, Rusko, Británii, Francii, Habsburky, analyzují neklid na Balkáně, soupeření v koloniích a nespočet dalších problémů konce 19. století.

Jednou možná budou historici stejně debatovat o příčinách ruské invaze na Ukrajinu. Vladimir Putin se rozhodl rozvrátit světový řád, ohrozit svůj režim a na ruské poměry uspokojivý stav země, aby zahájil špatně promyšlenou a naplánovanou válku. Co ho k tomu vedlo? Zbláznil se? Je to čistě pragmatické rozhodnutí a pokus dobýt slabší zemi? Ideologická válka s cílem sjednotit všechny odnože „ruského národa“ v jednom státě? Nebo se, jak zní časté vysvětlení, Rusko cítilo ohroženo rozšiřováním NATO a rozhodlo se proti tomu zakročit?

Pokud je hlavním důvodem ruské agrese na Ukrajině rozšiřování NATO, Putin se šeredně přepočítal. Důsledkem ruské rozpínavosti je, že dvě tradičně neutrální země se rozhodly změnit staletou politiku a požádat o přijetí do Severoatlantické aliance. Švédsko udržovalo oficiální politiku neutrality od konce napoleonských válek. Finsko po druhé světové válce dokonce bylo polovičním satelitem Sovětského svazu. Bylo mu dovoleno spravovat si vnitřní záležitosti, a dokonce mít demokratický systém, ale za předpokladu, že v zahraniční politice nikdy nepůjde proti Moskvě. Prvním konkrétním důsledkem rusko-ukrajinské války tudíž nejspíš bude, že hranice NATO–Rusko se prodlouží o nějakých 1340 kilometrů.

Rozšíření je vítaná posila pro NATO. Zvlášť Finsko ve vojenském ohledu není žádný otloukánek. S Ruskem má komplikovaný vztah. Mezi lety 1809 a 1917 bylo součástí ruského impéria jako autonomní Finské velkoknížectví. Nikdy se však nepřestalo obávat, že Rusko, respektive Sovětský svaz, se pokusí o jeho znovuzačlenění do říše. V zimní válce na přelomu let 1939 a 1940 byl finský odpor natolik zarputilý, že SSSR se nakonec rozhodl neokupovat celou zemi a spokojil se s menšími územními zisky. Vzpomínka na zimní válku je nejspíš i důvod, proč po konci druhé světové války Sovětskému svazu stačila pouze finlandizace, jak se zvláštnímu statusu Finska ve studené válce říkalo.

Finsko však nikdy nepřestalo vnímat Rusko jako hrozbu. Země má sice jen 5,5 milionu obyvatel, ale díky povinné vojně je v případě války schopná rychle zvýšit počet mužů ve zbrani z 21 tisíc na 280 tisíc. Finsko také v podstatě již splňuje alianční závazek dávat 2 % HDP na obranu. Navíc finská hranice je jen nějakých 150 kilometrů od Petrohradu. Kdyby došlo na nejhorší, možnost ohrozit druhé největší město Ruska se může hodit.

Také švédská neutralita měla jasný protiruský osten. Stockholm se obával, že okaté přičlenění k západnímu bloku by povzbudilo sovětskou paranoii a víc ohrozilo Finsko. Mohlo by se bývalo stát, že Švédsko by s SSSR najednou sousedilo přímo. Veřejně proto země byla přísně neutrální, existovaly však tajné plány na spolupráci s USA a NATO v případě války.

Švédsko by do NATO přispělo hlavně relativně silným námořnictvem. Podobně jako Finsko má povinnou vojenskou službu, ale přestože je zhruba dvakrát lidnatější než Finsko, jeho mobilizovaná armáda je mnohem menší. Bude to i tím, že zatímco Švédsko každý rok povolává zhruba čtyři tisíce branců, Finsko 27 tisíc. Na moři Švédsko Finsko předčí. Finské námořnictvo se skládá hlavně z nejrůznějších člunů a malých lodí. Švédové mají mimo jiné sedm korvet a pět ponorek. Ty se mohou v případném střetnutí hodit.

Se vstupem Švédska a Finska do NATO síla letectva skandinávského křídla Aliance nabobtná na nějakých 250 stíhacích letounů, což už je slušná eskadra. Finsko momentálně vlastní 55 stíhaček F/A-18 Hornet a má objednáno 64 kusů F-35. Švédsko disponuje 71 gripeny a dalších 60 má objednaných.

Švédsko a Finsko jsou především posilou při obraně nejohroženější části Aliance, baltských států. Malé, do začátku devadesátých let součást SSSR a v případě Estonska a Lotyšska s podstatnou ruskou menšinou, se zdají být logickým cílem expanzivní ruské politiky. Švédsko a Finsko leží na druhé straně Baltského moře, a tedy v pozici rychle zasáhnout, takže jejich vstup do NATO by bezpečnost tří postsovětských států posílil.

K tomu připočítejme fakt, že Švédsko a Finsko se již nyní účastní vojenských cvičení se západními spojenci, jsou součástí EU, integrace do struktur NATO by tudíž měla být relativně rychlá. Zapojení Finska a Švédska do Aliance dává politický a vojenský smysl.

Dvě překážky vstupu zůstávají. První, a překvapivě tou menší, je ruský odpor. Na to, že rozšíření Severoatlantické aliance mělo být spouštěčem invaze na Ukrajinu, přestože celý svět věděl, že Kyjev se v dohledné době členem NATO nestane, Moskva přijala oznámení o plánovaném vstupu Finska a Švédska relativně nehystericky. Jistě, byly tu odvetné akce jako třeba vypnutí elektrického proudu z Ruska do Finska a průběžné strašení, například přesunem raket k finské hranici. V pondělí 16. května Vladimir Putin prohlásil, že rozšíření NATO o Finsko a Švédsko nepředstavuje pro Rusko hrozbu. Ministr zahraničí Sergej Lavrov den poté řekl, že expanze toho „příliš nezmění“.

Dá se namítnout, že v případě Ukrajiny jde o jinou situaci. Je to kolébka ruské civilizace a útoky na Rusko byly směřovány tradičně ze západu, ne ze severu. Přesto američtí zástupci „realistické školy“ mezinárodních vztahů setrvale varovali před vstupem Finska a Švédska do NATO s odůvodněním, že to posílí izolaci a podrážděnost Moskvy. Té je to však evidentně jedno. Změna by prý nastala, pokud by NATO umístilo v uvedených zemích vojenská zařízení. Jak Stockholm, tak Helsinky potvrdily, že nic takového neplánují.

Přesto nyní nastává pro obě země nejvíc nebezpečné období. Pokud by nepřítel chtěl zaútočit, má poslední šanci, jelikož Finsko ani Švédsko ještě nejsou chráněny článkem 5 Severoatlantické smlouvy, kdy útok na jednoho člena je považován za útok na všechny. Nebezpečí to však nebude velké. Jednak Británie i USA poskytly oběma zemím bilaterální bezpečnostní záruky, zadruhé nejbojeschopnější ruské jednotky jsou nyní zaseklé někde na Donbase.

Hlavní překážku vstupu Švédska a Finska představuje Turecko. Přijetí nováčků musejí schválit všichni již stávající členové, takže i Ankara má právo veta a vyhrožuje, že ho použije. Nejde o to, že by Turecko bylo nějakým ruským trojským koněm v NATO či mělo nějaké ideologické problémy s rozšiřováním. Pravda je prostá. Turecký prezident Erdoğan je orientální obchodník a svůj souhlas se rozhodl vyhandlovat.

Turecko-ruské vztahy jsou složité. Přímo proti sobě soupeří na Kavkaze. V nedávné druhé válce o Náhorní Karabach Turecko podporovalo Ázerbájdžán, zatímco Rusko Arménii. V roce 2015 Turci sestřelili ruskou stíhačku. V rámci Ukrajiny plní své spojenecké závazky, dodávají Kyjevu klíčové drony Bayraktar, které si vysloužily od Ukrajinců vlasteneckou píseň, a uzavřeli Rusům Bospor a Dardanely. Na druhou stranu dokážou jednat pragmaticky a s Rusy se dohodnout. V roce 2017 od Ruska nakoupili a v roce 2019 obdrželi raketový systém S-400 za 2,5 miliardy dolarů. Američané v odvetě zastavili Turecku dodávku nejmodernějších stíhaček F-35. Čtyři již byly vyrobené, třicet objednaných a Turecko jich plánovalo nakoupit až 100. Opětovné zařazení do programu F-35 může být jednou z podmínek tureckého souhlasu se vstupem Finska a Švédska do NATO.

Dále Turci chtějí zúčtování s Kurdy. Ti představují v Turecku velkou menšinu, snad až 20 %, a od založení moderního státu mají s většinovým obyvatelstvem napjaté vztahy. Strana kurdských pracujících (PKK) vede již několik desetiletí teroristickou kampaň proti Ankaře. Turci tvrdí, že Švédsko a Finsko poskytují členům PKK útočiště, Erdoğan dokonce nazval Švédsko „líhní“ teroristických skupin. Turecko požaduje vydání 30 „teroristů“, kteří se ve skandinávských zemích ukrývají. Problém je, že Erdoğanův režim má tendenci označovat za teroristy i normální politické oponenty. Dále požaduje ukončení sankcí, které Finsko a Švédsko uvalily na Turecko po jeho invazi do syrského Kurdistánu, a také konec podpory pro hnutí Fethullaha Gülena. Tento turecký politik a muslimský klerik byl kdysi Erdoğanovým spojencem, pak se rozešli ve zlém. Erdoğan ho obviňuje z organizace neúspěšného puče v roce 2016, Gülena tudíž Turecko považuje za teroristu a jeho hnutí je zakázané.

To vše jsou závažné rozpory, ale nejsou nepřekonatelné. USA navíc mají vlastní páky proti Erdoğanovi. Turecká ekonomika není v nejlepším stavu, inflace tam v dubnu dosáhla téměř 70 % a podpora Ameriky se může hodit. Příští rok jsou v Turecku volby a došlápnutí si na Kurdy je vždy populární.

Ve dnech 28.–30. června se v Madridu koná summit NATO. V plánu je do té doby oficiálně přizvat Švédsko a Finsko do NATO, aby se summitu již mohly účastnit jako kandidátské země. Ke zlomení tureckého odporu tedy ještě nějaký čas zbývá.