KOMENTÁŘ

Krucifix dolů, Marx nahoru

KOMENTÁŘ
Krucifix dolů, Marx nahoru

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

O trevírském vyvolávání duchů se toho v českých médiích napsalo dost. Filipiky pro a proti, v jejichž rámci se uctívání Marxe stalo novou západoevropskou hodnotou, pro niž bychom měli mít minimálně pochopení, nebo naopak dalším symptomem rozkladu západní civilizace, urgujícím nezbytnost překreslení mentálních map – co je Západ a Postzápad, co je levice a pravice. Nakonec, kdyby byl Jean-Claude Juncker socialista, pobouřilo by nás to o něco méně, než když je křesťanský demokrat. Od levičáka člověk jaksi vstřícnější postoj k Marxovi očekává, tak je to správně.

To překvapení je projevem zaostalosti, protože dnes nehraje roli postoj k míře zdanění, spíše ke kulturním otázkám. Tam se láme chleba, z dávných socialistů a feministek mohou být ultrapravičáci, pokud věří, že pohlaví je biologicky podmíněno nebo že v jejich zemích je opravdu problém násilí s „migračním pozadím“, a naopak nominální křesťanští demokraté mohou odhalovat sochy Marxe a v honbě za mocí odhazovat svou agendu jako staré harampádí, bránící koalicím se socialisty a zelenými. Na toto rozdělení si v postkomunistické Evropě začínáme teprve zvykat.

Proto nám i nadále zní absurdně, že Marxův jmenovec, mnichovský arcibiskup Reinhard Marx, staví verbální slavobrány pro otce komunismu a zároveň ostře kritizuje vyvěšení křížů v Bavorsku. V našich starých mapách katolický biskup vítá kříže a kritizuje Marxe, který náboženství ocejchoval jako opium lidstva a svým odpůrcům, mezi něž zajisté patřilo duchovenstvo, sliboval „žádný slitování“, což jeho následovníci vyplnili do puntíku. Dnes Marx kardinál tvrdí, že práce Marxe filozofa položila základy sociální nauky církve, protože devatenáct století si na chudé v církvi nikdo ani nevzpomněl, dále Marx kardinál nezastírá, že ho hluboce ovlivnil Komunistický manifest („značně impozantní“), a přiznává mu pravdu, pokud jde o kritiku kapitalismu. 

Palba Marxe kardinála se neobrátila vůči předsedovi Evropské komise a německým politikům, kteří mu přijeli dělat stafáž, nýbrž proti konzervativcům z CSU, kteří v Bavorsku konečně uhráli nějaké to „symbolické vítězství“. Symbolické doslova, protože od 1. června mají ve všech bavorských úřadech viset kříže jako symbol křesťanského dědictví a bavorské kulturní identity. Odpor socialistů a Zelených se dal očekávat, ale v ničem si nezadal s vyjádřením Marxe kardinála. Kříž podle něj přináší jen „rozdělení, neklid, animozitu“. Kardinál pro samé nadšení z Manifestu zapomněl na Matouše („Nemyslete si, že jsem přišel na zem přinést pokoj. Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč.“) Mimochodem, většina Bavorů si kříže přeje, proti se vyslovilo jen 38 procent oslovených.

Marx si za svou kritiku vysloužil poměrně ostrá slova nuncia (tj. vatikánského velvyslance) v Rakousku Petera Zurbriggena: „Jako nuncius a zástupce Svatého otce jsem znechucen a stydím se, že když se v sousední zemi mají věšet kříže, přicházejí s kritikou právě biskupové a kněží. To je hanba!“ A dále: „Tahle náboženská korektnost mi jde na nervy.“ U Marxe kardinála jde o setrvalou politiku. Nuncius připomněl, že si už v minulosti při návštěvě Jeruzaléma raději schoval náprsní kříž, aby neurazil přítomné muslimy, a jako protiklad zmínil francouzského kardinála Jeana-Louise Taurana, který jel vyjednávat do Saúdské Arábie o stavbě kostela, aniž by pektorál sundal.

Ve středu přišla zpráva, že Dominik Duka zůstává ve funkci pražského arcibiskupa, k tomu jej vyzval papež František, v reakci na kardinálův rezignační dopis. Není to překvapivé hned z několika důvodů. Zaprvé je jím samotná Dukova osobnost, která nepožívá velkých výstředností; snášenlivá a tolerantní v původním slova smyslu (tedy: strpět to či ono). Dukova vstřícnost k představitelům státní moci vychází ze stejného povahové rysu jako shovívavost vůči některým kněžským osobnostem, které na arcibiskupovi nenechají niť suchou, ačkoliv jsou k němu vázáni poslušností.  

Zadruhé, zatímco dva předešlí papežové chovali k České republice, potažmo k Československu, srdečné vztahy, Františkovi jsme docela volní. Zatřetí, pokusy vykreslit pražského arcibiskupa jako ultrakonzervativce byly dílem dětinským představ o církvi, v níž vládne všeobjímající pohled na svět, pro nějž není nic problematické, kromě trvání na neměnných dogmatech. Ať je Dominik Duka jakýkoliv, naplňuje všeobecné představy, a to i představy odpůrců katolické církve, o arcibiskupovi mnohem více než jeho mnichovský kolega. Jak ostatně před časem pravil jistý italský soudruh: „Abychom papeže mohli kritizovat, musí zůstat katolíkem!“