O vývoji evropské (i české) ekonomiky za této války hovoříme s Elisabeth Christenovou z vídeňského hospodářského institutu WIFO

Plyn bude až dvakrát dražší

O vývoji evropské (i české) ekonomiky za této války hovoříme s Elisabeth Christenovou z vídeňského hospodářského institutu WIFO
Plyn bude až dvakrát dražší

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ruský vpád na Ukrajinu má a hlavně bude mít i mohutné ekonomické dopady. Nejsou to jen přímé hospodářské škody pro Ukrajinu, ale i sankce uvalené západní Evropou a USA na Rusko (bývalý třetí svět se nepřidal). Aspoň teď vypadá zcela reálně budoucnost, v níž někde mezi Ruskem a EU povede železná opona, tentokrát hospodářská. EU se od Ruska ekonomicky odpoutává, zatímco Rusové uzavírají ad hoc smlouvy na odběr svého plynu a dalších surovin s Indií, Pákistánem, Čínou a dalšími. Ekonomka Elisabeth Christenová je specialistkou na mezinárodní obchod v Rakouském institutu pro ekonomický výzkum WIFO ve Vídni. S ředitelem ústavu Gabrielem Felbermayrem a dalšími ekonomy, především z německého Institutu pro světové hospodářství (IfW) v Kielu, se zabývá dopadem sankcí na hospodářský vývoj Ruska a Evropy.

Co válka na Ukrajině znamená pro světovou a speciálně evropskou ekonomiku?

Bezprostředně to je samozřejmě především růst cen ropy a zemního plynu, takže zdražování dopravy, ale například také pšenice nebo řepky olejky, takže zdražování potravin. Ceny energií rostou už od loňského léta, což bylo dáno oživením po covidu včetně té okolnosti, že předtím během lockdownů ceny padaly. S konfliktem na Ukrajině ceny ještě jednou masivně letí vzhůru. Klíčové pro ekonomiku teď samozřejmě je, jak dlouho sankce potrvají, respektive jak dlouho potrvá konflikt. Podle mě dnes nejhororovější scénář pro světovou ekonomiku představuje stagflace. Tedy inflace bude pokračovat a posilovat a současně přímo kvůli tomuto konfliktu, kvůli celkové nejistotě, kvůli sankcím, embargu na ropu a zadrhávání dodavatelských řetězců zabrzdí hospodářský růst. To je strašák, který se vznáší nad evropskou ekonomikou pro případ vleklé války a sankcí.

Jsou už dnes velké nevratné škody, nebo by se, pokud hypoteticky válka skončí v dohledné době, světové hospodářství rychle vzpamatovalo?

Pokud by se našlo řešení, které Ukrajině umožní existovat jako samostatný demokratický stát v rozumných hranicích, pak budou sankce za nějakou dobu nepochybně odvolány, což by světové ekonomice významně pomohlo. Ale nemyslím, že by tento optimistický scénář byl dvakrát realistický.

Proti Rusku byla zavedena řada obchodních sankcí, většina ruských bank byla odstřihnuta od Swiftu, ruské centrální bance byla zablokována část rezerv... Které opatření zasáhlo podle vás ruskou ekonomiku nejvíc?

V tuto chvíli bezpochyby zamrznutí zahraničních pohledávek jejich centrální banky. Rusko už od anexe Krymu a následujících sankcí mohutně pracovalo na zvýšení odolnosti své ekonomiky vůči sankcím. Z toho důvodu právě zvýšilo měnové rezervy centrální banky na 630 miliard dolarů – oproti roku 2014 téměř na dvojnásobek. Teď, po uvalení sankcí na jejich centrální banku, ruský stát nedosáhne na svá aktiva v zemích, které se k sankcím připojily – především tu jde o pohledávky vůči bankám v Německu, ale i dalších zemích v Evropě. Týká se to asi poloviny měnových rezerv Ruska. Další část, což je dobrá čtvrtina ruských rezerv z oněch 630 miliard dolarů, je ve zlatě, toto zlato leží v ruské centrální bance. Rusové by teď potřebovali zlato proměňovat v likviditu, přičemž je otázka, který stát by za této situace zlato z Ruska nakupoval. Konečně 14 procent státních rezerv drží Rusové v Číně a v jüanech, což jsou rezervy, na které by dosáhnout měli. Celkově je právě tato blokáda měnových rezerv velmi účinná hrozba, a nejen hrozba, už teď i nástroj, jak ruskému státu znemožnit intervencemi udržovat kurz rublu.

Do jaké míry už ruský občan v každodenním životě ty sankce pocítil?

Samozřejmě že pocítil. Reálná ekonomika v Rusku je sankcemi zasažena bezprostředně, hlavně finančními sankcemi. Zmínila jsem kurz rublu, když se propadne kurz měny, padá adekvátně tomu i kupní síla, což ruské obyvatelstvo okamžitě pociťuje při nákupech zboží z dovozu. Nejen luxusního zboží, ale například i léků. Minulý týden rubl devalvoval o 40 procent. Zatím nemáme přesný obraz situace, ale odhaduji, že se importy do Ruska v některých segmentech zdražily až o 70 procent.

Je závislost Ruska na obchodních partnerech v Evropě pořád tak vysoká, jako byla v roce 2014, při prvních sankcích?

Nikoli. Tehdy byly zvolené sankce proti Rusku mnohem zacílenější, omezovaly se na určité druhy zboží. Načež Rusko vyvinulo dost velkou snahu, aby svou závislost na dovozech ze Západu, především z Evropy, snižovalo. Během těch osmi let velmi zintenzivnilo své obchodní vazby s Čínou, ale i s Indií. Kromě toho Rusko zkouší posilovat vlastní výrobu, především v zemědělské produkci. K tomu tak trochu samo sebe donutilo, víte, že na sankce Evropy z roku 2014 odpovědělo Rusko sankcemi na dovoz zemědělských produktů z Evropy. Rok 2013 byl pro rusko-evropskou obchodní výměnu vrchol, EU toho roku vyvezla do Ruska zboží a služby za 115 miliard eur. A v následujícím roce, po Majdanu a po Krymu, se export propadl o 40 procent. Poslední čísla, za rok 2021, udávají export z EU do Ruska za 90 miliard.

A náš import z Ruska?

I ten po Krymu dost poklesl. Zatímco v roce 2013 dělal asi 200 miliard eur, pak masivně klesal. Například v roce 2020 to bylo jen 95 miliard. Loňský růst je kvůli růstu cen plynu, uhlí a ropy poněkud atypický. Dražší energie se nominálně promítají i do čísel zahraničního obchodu, takže loni státy EU z Ruska dovezly zboží za 158 miliard eur.

Je pro Evropskou unii hospodářsky výhodné, co se teď rýsuje, totiž že v podstatě z obchodu s Ruskem odejde?

Vzhledem k nastalé situaci teď ani nelze jinak. Už po roce 2014, kdy, jak jsem říkala, byly sankce Evropy mnohem menší, ztratily obchodní vztahy s Ruskem pro Evropu na významu. Nejen kvůli sankcím samotným, i proto, že v Rusku se prostě zhoršila hospodářská situace. A i kvůli geopolitické nejistotě evropští podnikatelé v Rusku méně investovali. Už po roce 2014 se podnikatelé z ruského trhu částečně stahovali. To se teď bude opakovat ve větší míře. Sankce jsou mnohem širší a hlavně postihují i finanční sektor. Uvažte, že i ty sankce z roku 2014 se plynule prodlužovaly a že trvají ještě po osmi letech. Pokud i ty nové, mohutnější sankce potrvají osm nebo víc let, hospodářské vztahy s Ruskem budou pro Evropu mít skutečně už jen velmi podřadný význam. Ačkoli existuje jistá vzájemná závislost, pro EU nepředstavuje Rusko příliš významný trh. Největší závislost Evropy je pochopitelně na ruských surovinách, v tomto ohledu EU zranitelná je. Odtud i evropské váhání uvalit embargo na ruskou ropu a plyn, to by na Unii ze všech zvažovaných kroků mělo jednoznačně nejtěžší dopady. (Rusko pokrývá 40 procent evropské spotřeby plynu, 55 procent německé a 75 procent české spotřeby – pozn. red.) Ale i tato surovinová závislost se v příštích letech má rychle snižovat. Oficiálním cílem Unie je snížit závislost na ruském plynu o dvě třetiny do konce letošního roku. Kromě toho EU oznámila, že současně urychlí energetickou transformaci, což je v první řadě intenzivnější výstavba obnovitelných zdrojů.

Každý obnovitelný zdroj naši závislost zvyšuje, protože každý obnovitelný zdroj potřebuje stabilní záložní zdroj.

Ano, jen tím záložním zdrojem už nebude ruský plyn. Snažíme se v Evropě diverzifikovat dovoz energií, sázíme na zkapalněný plyn a standardní zemní plyn, ale z jiných států. Ono pokud je součástí Green New Dealu závazek, že už do roku 2030 masivně snížíme spotřebu plynu, Evropa tak jako tak směřuje k tomu, že její závislost na fosilních palivech se bude drasticky snižovat. A tedy i energetická závislost na Rusku.

Až provedeme odvrat od ruského plynu, až budeme víc diverzifikovat dovoz, bude plyn v EU významně dražší, než je dnes?

Určitě. Ta závislost na Rusku nevznikla z nějakých politických důvodů, vznikla působením volného trhu. Zemní plyn z Ruska byl ve srovnání s plynem odjinud, a také s jinými způsoby přepravy plynu, cenově velmi příznivý. Všechen dovoz plynu, který dnes Evropa hledá, například zkapalněný plyn z Ameriky, z Kataru a některých dalších zemí, je vždycky mnohem, mnohem dražší. I proto se po léta žádné alternativy k ruském plynu fakticky nehledaly, když byl tak laciný. Za stávajících okolností je Západ nucen se po nějakých alternativách poohlížet. Ovšem tato diverzifikace bude táhnout ceny prudce vzhůru. Zemní plyn jen od začátku roku zdražil o 25 až 40 procent. Jsou to výkyvy v řádu týdnů a dní, ale ve špičkách to bylo proti ceně na začátku roku až o 70 procent. Ropa zdražila skoro o 40 procent. Prudce zdražují i jiné suroviny – platina, paladium…

Dá se odhadnout, o kolik dražší bude zkapalněný plyn, známý jako LNG, proti ruskému zemnímu plynu?

Předpokládám, že asi dvakrát. I s exportéry zkapalněného plynu se uzavírají dlouhodobé kontrakty, které měly být o něco levnější než okamžité nákupy. Ale Evropa bude teď mít u producentů zkapalněného plynu tendenci přeplácet, aby vůbec nějaký sehnala. Problém je, že pro výrazně větší dovoz zkapalněného plynu nemáme zatím v Evropě dostatečnou infrastrukturu. Není dost terminálů v přístavech, kde by šlo LNG vyložit a odtud rozvážet do dalších zemí. Musejí se stavět transportní kapacity. Ale za rok se to na beton nestihne. Ten plyn se zřejmě bude muset rozvážet říční dopravou, budeme svědky různých netradičních řešení, bude se improvizovat.

Naopak u ropy se lze závislosti zbavit rychleji než u plynu?

Je to tak. Na trhu s ropou je víc hráčů než na trhu s plynem, nalezení alternativních dodavatelů ropy je nepoměrně snazší.

Přejděme k obchodu se zbožím. Jak vysoká jsou dnes cla mezi EU a Ruskem?

Rusko je od roku 2012 členem Světové obchodní organizace WTO, tím pádem má doložku nejvyšších výhod. A celní tarif pro Rusko je v průměru, tedy v průměru všeho zboží a všech zemí EU, na 6,6 procenta.

Předpokládám, že cla mezi EU a Ukrajinou jsou nižší.

Jistě. Ukrajina má s Evropskou unií smlouvu o volném obchodu. Tento model samozřejmě znamená lepší obchodní režim i v porovnání s doložkou nejvyšších výhod v rámci WTO. Drtivá většina cel tu byla zrušena úplně, ze strany EU u 98 procent položek, ze strany Ukrajiny u 99 procent. De facto teď mezi EU a Ukrajinou panuje zóna volného obchodu.

Ukrajinští experti si často stěžovali, že bariéry pro jejich zboží do Evropy i po odbourání cel zůstávají, jen se jim neříká cla, ale evropské standardy a normy.

Ty musí splňovat kterýkoli dovozce na unijní trh, s tím nic nenaděláme.

Vzrostl aspoň od Majdanu obchod Ukrajiny s Unií, nahradil jí výpadky na ruském trhu?

Určitě, do jisté míry. Každá země EU samozřejmě obchoduje s Ukrajinou v jiné intenzitě. Například Rakousko ještě v roce 2015 vyvezlo na Ukrajinu zboží za 330 milionů eur, v roce 2020 už to bylo 530 milionů, a to prosím v roce korony a prvních lockdownů. Dovoz z Ukrajiny do Rakouska za stejnou dobu zesílil ještě víc: z 470 na 830 milionů eur.

V letech 2013–2014 si Ukrajina musela vybrat mezi Eurasijskou ekonomickou unií (Rusko, Bělorusko, Arménie, Kazachstán, Kyrgyzstán – pozn. red.) a Evropskou unií. Dnes už je to jen hypotetická otázka, nicméně Rusové, kteří měli zájem o členství Ukrajiny, předtím Evropské unii nabízeli takzvaný společný hospodářský prostor, v němž by mohli být všichni.

Ano, pod heslem Od Lisabonu po Vladivostok.

Bylo to technicky schůdné?

No... Technicky to samozřejmě možné bylo, EU má uzavřené smlouvy o volném obchodu s různými státy. Nebyl by problém zřídit společnou zónu volného obchodu s Ruskem a Ukrajinou. Ačkoli je pravděpodobné, že jednání o takovém prostoru od Lisabonu po Vladivostok by se v nějaké fázi stejně zadrhla na detailech, pravděpodobnost krachu by nebyla nepodstatná. Při zpětném pohledu si asi můžeme dovolit říci, že mnohému z toho, co se stalo v roce 2014 a co se děje letos, by se dalo zabránit, kdybychom jak Rusko, tak Ukrajinu, každou tu zemi různými způsoby a na různé úrovni, nějak napojili na EU, kdyby se jim v souvislosti s projektem toho velkého hospodářského prostoru podala ruka. Dnešní konflikt nepochybně zčásti koření u chybných rozhodnutí tady. Dnes jsme dospěli na konec jedné etapy, na jejímž počátku před deseti dvanácti lety stál nápad hospodářské unie mezi tím takzvaným eurasijským blokem a námi, a končí to faktickým odstřihnutím.

Který z těch dvou bloků to odstřihnutí zasáhne víc? EU by je mohla lépe vstřebat, na druhou stranu se Rusko dlouhodobě může ještě víc přeorientovat na Čínu.

Tyto sankce a tato izolace, do níž bylo právě vrženo ruské hospodářství, poškodí Rusko mnohem víc než Evropskou unii. Vzájemné závislosti jsou, ale jsou asymetrické. Pro Rusko je EU daleko důležitější vývozní trh než obráceně, to už jsem říkala. S Čínou je to zajímavá věc a Čína tu musí projevit schopnosti provazochodce. I Čína je velmi závislá na vývozu do EU a USA. Proto v současnosti tak balancuje, hledá rovnováhu, zaujímá pokud možno neutrální postoj. V určitých oblastech se snaží být spojencem Ruska, ne ale do takové míry, aby sama riskovala sankce. Ty riskuje v případě, že Rusko bude moci Čínu používat jako okliku kolem západních sankcí.

Jedna věc je pro Čínu význam Evropy a Ameriky jako odbytiště pro její zboží. Druhá věc jsou levnější ruské suroviny, a zase jsme u levnějšího ruského plynu. Když nebude proudit do Evropy, bude proudit mimo jiné do Číny.

Pokud bychom uvalili embargo na ruský plyn, ani Čína by Rusku nedokázala tak rychle kompenzovat ztrátu evropského trhu. I kdyby jen proto, že dnes prakticky není možnost, jak plyn ze Sibiře dopravovat do Číny. Mají mezi sebou jeden plynovod postavený, to ano, a částečně už běží. Ale je to málo a kapacity, které odebírá EU, by stejně tak rychle od Rusů nepobrala. Ani přes moře. Západní rejdařské společnosti nedávno oznámily, že se svými tankery nebudou zajíždět do ruských přístavů a dopravovat ruský plyn do třetích zemí, například právě do Číny. Rusko nemá tolik vlastních lodí, aby případný výpadek v dovozech do Evropy umělo rozvézt do světa.

Bude baltický plynovod Nord Stream II ještě někdy zprovozněn?

Za těchto okolností nikoli. Německo na podzim těsně před spuštěním uložilo k ledu jeho certifikaci. A to nebude trvat jen do skončení bojů, Gazprom certifikát nedostane přinejmenším do chvíle, než se politicky najde trvalé řešení přijatelné pro Ukrajinu, ke kterému se pak Rusko přihlásí. Do té doby je ta roura fakticky mrtvá. Dokonce bych řekla, že Nord Stream II už do provozu nebude uveden nikdy. Podle mě i když se časem zruší sankce vůči Rusku a nějak se obnoví vzájemné vztahy a obchod, poměry v plynařství se mezitím změní tak, že Nord Stream II už se nezapne.

Jak se sankce a to celkové odstřihnutí Evropy od Ruska projeví na evropském i ruském HDP?

Propočítali jsme dopady různých sankcí na celkový HDP: kompletní odpojení od Swiftu, embargo na plyn, embargo na ropu... Kompletní odstřihnutí ruské ekonomiky od Evropské unie by Rusko podle našich propočtů dlouhodobě, řekněme do deseti roků, stálo deset procent ročního HDP. Velmi masivní dopad. Pro Západ, kromě Evropy například i pro Spojené státy, by v takovém případě dlouhodobé sankce znamenaly ztrátu pouhých 0,17 procenta ročního HDP. Je to studie, kterou prezentoval ředitel našeho institutu WIFO Gabriel Felbermayr a kolegové v německém Institutu světové ekonomiky IfW v Kielu. Ztráty Německa by byly 0,4 procenta, České republiky 1,1 procenta HDP. Největší ztráty by utrpěla Litva s 2,5 procenty HDP ročně. Ovšem tyto dlouhodobé kalkulace vycházejí z předpokladu, že se nám podaří zajistit alternativní dovozce energií, že se obchod s Ruskem podaří nahradit obchodem s jinými částmi světa.

Stejně mi ten dopad na Evropu připadá až příliš malý. Když uvážíme, že plyn a další komodity se zdraží o tolik a že dražší energie vždycky vedou ke zdražování všeho dalšího...

Z národohospodářského hlediska bude celá ta transformace energetiky dvousečná: sice utlumí konzumní příležitosti – vyššími cenami a nižšími příjmy, a nejspíš kombinací obojího –, na druhé straně může mít pozitivní efekt na růst HDP: investice do obnovitelných zdrojů stejně jako stavba terminálů na zkapalněný plyn, posilování mezievropských přenosových systémů – plynovody a ropovody i elektrické dráty – i nutné přezbrojení průmyslových podniků. Takže celou tuto energetickou, Ruskem vyprovokovanou krizi můžeme brát i jako podnět pro mnohem rychlejší a mohutnější přestavbu energetického systému v Evropě.