KOMENTÁŘ DANIELA KAISERA

Slon v ukrajinské místnosti

KOMENTÁŘ DANIELA KAISERA
Slon v ukrajinské místnosti

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Před zítřejším třetím kolem jednání Kyjev–Moskva se svět dozvěděl, s čím do nich ruská strana půjde. V pondělí mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov formuloval tři body: 1) uznání příslušnosti Krymu k Rusku, 2) uznání odtržených „lidových republik“ v Luhansku a Doněcku, konečně 3) neutralita vepsaná do ukrajinské ústavy. V České republice, zdá se alespoň autorovi komentáře, většina hlasů tento ruský katalog pro jednání hodnotí jako vynucené přiznání slabosti.

Vladimir Putin přece při oznámení své „speciální vojenské operace“, jak říká svojí válce, vytyčil dva zásadní cíle: „demilitarizaci“ Ukrajiny, což se významně překrývá s Peskovovým bodem 3, a ještě „denacifikaci“ – což Ukrajinci objektivně musejí považovat za požadavek, aby se Kremlu podřídili i ve své vnitřní politice.

Takový protektorát by nepochybně byl zásadním zdrojem neklidu v Evropě, loutkový režim nemůže doufat v lidovou podporu. Na Ukrajině polonacisté, respektive extrémní nacionalisté jsou, jejich dobrovolnické bataliony byly začleněny do pravidelné armády, jeden z jejich lídrů (Dmytro Jaroš) se loni na podzim stal poradcem generálního štábu armády. Jejich vliv však zjevně není určující, a i kdyby, Rusko nemá právo pořádat v cizí zemi vojenské hony na skinheady a vynucovat si hate free zónu. Takže oproti Putinově projevu bezprostředně před zahájením války to oslabení požadavků je.

Proč ale přehlížíme, že v tom hlavním, požadavku vojenské neutrality Ukrajiny, Peskov jen opakuje ruskou linii, kterou Putin nastolil vehementně nejpozději v roce 2007? Tehdy na bezpečnostní konferenci Wehrkunde uprostřed vyčítavého projevu, v němž si stěžoval na konfrontační kurz Ameriky, mj. řekl: „NATO rozmístilo jednotky prvního sledu na našich hranicích, zatím jsme na tyto akce nereagovali.“ Důraz byl na slově zatím. Že členství Ukrajiny a Gruzie v NATO považuje za hrozbu, opakuje Kreml od té doby při každé příležitosti. Ještě když si loni na podzim Rusové vybudovali výhružnou kulisu soustředěním vojska kolem hranic s Ukrajinou a svůj katalog pro jednání s USA vystupňovali až k nereálnému požadavku odstranit tu malou vojenskou infrastrukturu, kterou NATO v postkomunistických členských zemích (nikoli v České republice) disponuje, bylo pořád jasné, že při vyjednávání by šlo Rusům o neutralitu Ukrajiny.

Joe Biden letos 19. ledna v této ústřední věci pouze odpověděl: „Pravděpodobnost, že Ukrajina vstoupí do NATO v blízké budoucnosti, není příliš vysoká.“ Závěry bukurešťského summitu Aliance z roku 2008, že obě jmenované postsovětské republiky jednou členství dosáhnou, každý následující summit svědomitě zopakoval. A Rusové zase opakovali, že vůbec možnost infrastruktury NATO na svých hranicích pro ně nepřichází do úvahy.

V ideálním světě platí, že suverénní stát musí mít právo žádat o členství v jakékoli mezinárodní organizaci. V reálném světě, v němž bohužel musíme žít, je pravděpodobné, že pokud má zůstat Ukrajina celá (bez Krymu, ten Rusové nevrátí, avšak možná s autonomním Donbasem), pokud se nemá rozpadnout na Západní a Východní břeh Dněpru, tak prostě v NATO nebude. Donedávna bylo oficiální linií Aliance, že nepřijímá zájemce, kteří mají nevyřešený spor se sousedem nebo uvnitř. Než abychom to sobě a prezidentu Zelenskému přiznali, utíkají se někteří válečníci, kteří ze Západu vedou distanční válku, k představám o Afghánistánu 2.0: Rusové obsadí Ukrajinu a násilně na ní budou udržovat své panství, legitimní vláda se odebere do exilu a na východě Evropy bude chvílemi doutnat, chvílemi hořet konflikt. I tak brilantní mozek, jakým je anglický konzervativec Daniel Hannan, před několika dny v Daily Telegraphu natěšeně psal, že pak budou „teroristické útoky na ruské půdě nevyhnutelné“. Afghánistán, kde se Spojeným státům v 80. letech (podporou islamistů) dařilo oslabovat Sověty, připomněla jako možný scénář pro Ukrajinu v televizi MSNBC také Hillary Clintonová.

Jsou dnes tři možnosti: buď Rusko vykrvácí ještě teď, během regulérních bojů, sankce ho srazí do kolen – a s jeho asertivitou je na dlouho konec. Nebo bude evropský Afghánistán. Nebo Ukrajinci přistoupí na neutralitu (pro členství v NATO na Ukrajině snad v žádném průzkumu nikdy nebyla většina, je to představa prozápadních politiků) a Rusové aspoň budou mít představu, že Západ bude při příštím ruském vpádu Ukrajině všemožně pomáhat. Pokud se první možnost nenaplní, je ten třetí nekonečně lepší než druhý. Včera ostatně možnost neutrality připustil i ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.

Ovšem v nějaké chvíli bychom se nevyhnuli ústřední otázce: Musely zemřít tisíce lidí, musela se Evropa ocitnout na hraně světové války, potřebovala zle zkoušená světová ekonomika další ránu? Stálo nám to za tento perfektní důkaz, že Putin je bezohledný člověk? Ta otázka má jistou platnost dokonce i tehdy, když Putin prohraje a třeba skončí. Bude, vlastně už je snaha tu otázku urážkami o ruských trollech a agentech Kremlu nepřipustit.