Minulý týden Spojené státy americké oznámily, že odstupují od takzvané íránské dohody. Donald Trump tím splnil další ze svých předvolebních slibů. Jeho kritici ihned spustili lavinu odsudků, doprovázenou strašením, jakou katastrofu může rozhodnutí způsobit. Znovu ovšem míří mimo terč. Dohoda je totiž od počátku špatná, a bude-li naplněna v původním znění, lze se právem obávat, že za deset, maximálně patnáct let se Írán stane ještě větší hrozbou, než je teď.

V dohodě, kterou v roce 2015 s Teheránem podepsalo šest velmocí (USA, Velká Británie, Francie, Rusko, Čína a Německo) a kterou její architekti prodávali jako „historickou“, se Írán zavázal omezit svůj jaderný program výměnou za zrušení sankcí. Íránský nukleární program se opírá o zásoby uranu, dvě zařízení na jeho obohacování, jeden těžkovodní reaktor na výrobu plutonia a arzenál balistických raket, které slouží jako zbraňové nosiče. Bezpečnostní komunita se v roce 2015 shodovala, že Írán disponuje uranovými zásobami, které stačí k výrobě několika desítek bomb, a že v případě dokončení výstavby všech zařízení a nastartování produkce je Teherán schopen vyrobit první bombu během tří měsíců. To byl deklarovaný důvod, proč svět usiloval o dohodu.

Absence omezení balistických raket

Co v dohodě Írán slíbil? Zavázal se jedno zařízení na obohacování uranu přeměnit ve výzkumné centrum (podzemní továrna Fardo), zatímco v druhém zařízení (Natanz), které zůstane v provozu, slíbil snížit počet centrifug na čtvrtinu. Pokud jde o těžkovodní reaktor v Araku, slíbil zmrazit produkci plutonia. Všechny tyto závazky mají platit jen do roku 2026. Zároveň se zavázal snížit zásoby uranové rudy na 300 kg s tím, že zbytek (cca 9 tun) bude odvezen do Ruska a až do roku 2031 nesmí být objem zásob zvýšen. Obhájci dohody uváděli, že díky těmto opatřením se doba, kterou by Írán potřeboval k výrobě prvních jaderných bomb, prodlouží ze tří měsíců na jeden rok (pokud od ní Írán odstoupí nebo vyprší její platnost). Inspekční režim má na starosti Mezinárodní agentura pro atomovou energii. Balistické rakety v dohodě omezeny nejsou, naopak v roce 2023 má skončit embargo na import součástí k jejich vývoji a výrobě.

Co za to Írán získal? V lednu 2016 byla zrušena většina sankcí. Írán mohl začít nakupovat vyspělé technologie, volně prodávat ropu a využívat všech výhod v globálním obchodním a platebního styku. Íránu byla také uvolněna zmražená aktiva ve výši 100 miliard amerických dolarů. V roce 2020 má skončit zbrojní embargo a tři roky nato se uvolní režim nákupu balistických raket.

Právě absence omezení balistických raket byla společně se slabým inspekčním režimem od počátku předmětem kritiky a pochybností. Podle dohody může Írán pozdržet inspekci o 24 dní, což je dostatečný čas k tomu, aby mohl zakrýt aktivity, které jsou v rozporu s jeho závazky. Izrael a sunnitští rivalové Íránu (Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Egypt) však především poukazovali na to, že dohoda povede k zásadnímu narušení rovnováhy sil na Blízkém východě. Írán díky zrušení sankcí ekonomicky i mocensky posílí, v jaderném výzkumu bude v klidu pokračovat, vyzbrojí se raketami, a až dohoda za deset nebo patnáct let přestane platit, bude pro něj hračkou stát se plnohodnotnou nukleární mocností. Poslední vývoj na Blízkém východě, zejména mohutné vojenské angažmá Íránu v konfliktech od Iráku přes Sýrii až po Jemen, dávají těmto obavám za pravdu. Írán má našlápnuto, aby se stal regionálním hegemonem.

To je i důvod, proč se Trump rozhodl od dohody odstoupit. Nejde o to, že by ji Írán neplnil, ale o to, že dohoda je pro něj výhodnější. Je typickým příkladem obamovské politiky iluzí a slabosti (podobně jako známý „reset“ ve vztahu k Rusku nebo „pacifický pivot“ ve vztahu k Číně), z níž si američtí rivalové dělali legraci. John Bolton, Trumpův poradce pro národní bezpečnost, to minulý týden řekl jasně: „Dohoda Íránu umožňuje – i když ji bude plnit –, aby zlepšoval své jaderné schopnosti.“ USA proto oznámily, že v příštích třech až šesti měsících obnoví sankce. Chtějí tím vytvořit tlak i časový prostor, aby Teherán přistoupil na dohodu jinou, která, jak uvedl Trump, povede k „reálnému a trvalému řešení“. Myslí tím zhruba totéž, co požadoval po Severní Koreji – tedy úplné jaderné odzbrojení.

Evropská kritika

Největší kritiku sklízí Trumpovo rozhodnutí v Evropě. Emmanuel Macron i Angela Merkelová neúspěšně lobbovali ve Washingtonu. Není divu, neboť Evropská unie, zejména šéfová její „zahraniční politiky“ Federica Mogheriniová, do dohody investovala velký politický kapitál. Evropanům jde ovšem nejen o prestiž, ale hlavně o byznys. Pro Německo a Itálii je Írán tradičním odbytištěm a zrušení sankcí bylo lákavé. Například Itálie začátkem roku otevřela v Teheránu úvěrovou linku ve výši 5 mld. eur k financování investic. Na velký objem zakázek se těšil Airbus. Jenže možnosti Evropanů, jak stávající dohodu udržet, jsou slabé. Americké sankce budou mít extrateritoriální působnost a dotknou se i evropských firem, které budou v Íránu obchodovat. Pokud si tyto firmy budou muset vybrat, raději z něj vycouvají, než aby čelily sankcím v USA. A pokud jde o EU jako celek, ta teď především usiluje o to, aby na ni nedopadla americká cla na ocel, hliník nebo dokonce automobily, a proto se nakonec do střetu s USA nepustí. Americký trh je pro Německo, Británii i Francii důležitější než ten íránský.

Otázkou zůstává, jak zareaguje Írán. Krach dohody může přispět k jeho vnitropolitické destabilizaci. Za dohodou stála teheránská vláda, která představuje umírněnější verzi režimu, zatímco konzervativní klerikálové ji kritizovali, byť z opačných pozic. Nicméně karty, se kterými Teherán vůči USA hraje, nejsou silné. Ekonomická situace v zemi je špatná, íránská měna rial je vůči dolaru na historickém minimu. Není proto vyloučené, že časem, až se uklidní rozbouřené vody, začne Teherán jednat o revizi dohody. Bez Američanů, kteří mají klíč ke globálním finančním trhům, pro něj udržování dnešní dohody nedává smysl. Budoucnost je otevřená. Nevíme, zda Trump uspěje, ale jedno se zdá zřejmé. S bastardy, kteří vládnou v Pchjongjangu nebo Teheránu, nemá cenu jednat v obamovských „bílých rukavičkách“. Příběh proměny severokorejského vůdce, kterou sledujeme v přímém přenosu, ukazuje, že trumpovský „kovbojský klobouk“ je efektivnější nástroj k diplomatickému řešení problémů v těchto světových končinách.