Na Vlastu Parkanovou si člověk pamatuje jako na dobrou energií nabitý zjev české politiky. Bylo to ještě v letech, kdy se tam objevovaly osoby, které mluvily normálně, byl za nimi vidět normální život, měly normální životní projevy. Tedy třeba si rády zazpívaly, čímž zároveň daly najevo, že politika není v jejich životě to úplně hlavní a jediné. Šly do ní proto, že jim to šlo – a také jim o něco šlo.

Dnes, když se řekne ideály, je to docela podezřelé, protože je z toho hned ideologie, ale tehdy to znamenalo, že se třeba může něco dobrého udělat s touhle zemí. Možná si to maluju, ale proč by jinak ta veselá paní, na které bylo vidět, že se má v jižních Čechách dobře, do Prahy šla? Kvůli letadlům?

Jak známo, letadla ji zničila – nevím, jestli je to přesné, ale říká se to: život. Tedy ne letadla, ale podezření, nebo spíš obvinění, že když je kupovala, měla je koupit o 818 milionů laciněji. Vlasta Parkanová totiž byla ministryní obrany, což před oněmi jedenácti lety někdo považoval za podivné, ale jiným se to zase líbilo. Že byla dobrá ministryně spravedlnosti, měla lidský přístup k věci, působila poctivě a nezkorumpovatelně a dalo se těžko očekávat, že třeba bude kout pikle s dodavateli nášlapných min a menážních ešusů.

A pak se to stalo. Přišlo obvinění a osočení a strmý pád dolů a léta a léta se vlekoucího vyšetřování a dokazování a vyvracení a soudních stání a posedávání na justičních chodbách. A především neustálého a nekonečného stavu, kdy člověk má pocit, že to nikdy neskončí, snad až skončí život. A s tím také čelení pohledům a veřejnému mínění, které, jak známo, ví, že na všem je pravdy trochu… Stačí, když se vám o takovém nespravedlivém obvinění zdá v noci. Několik dní tu noční můru vláčíte s sebou.

Konstrukce obvinění z nákupu předražených letadel CASA byla založena na něčem, co nešlo jednoduše dokázat, ale ani vyvrátit. V tom byla jeho ďábelská lest a potenciál pro nekonečné soudní mučení. Pokud tomu trochu rozumím, což asi nerozumím, šlo o to, že ministryně měla koupit laciněji něco, co se nikdy neprodávalo nebo se to prodávalo úplně jinak a v jiné podobě. Nikdo nevěděl, kolik letadla ve skutečnosti stojí, protože takové letadlo se nekupuje na sobotním trhu. V tom duchu však vypracovala firma, o které se už tehdy říkalo, že vznikla proto, aby vyrobila obvinění, posudek, jejž opakovaně soudy odmítly, což v našem právním systému neznamená, že tím věc končí.

Ta se táhla devět let, jen málokdo ji už sledoval, jen málokdo se v ní vyznal a málokoho zajímala. Kromě Vlasty Parkanové a jich blízkých. Ti viděli, jak to té veselé paní změnilo život, jak se z energické zpívající právničky stal člověk, který nejspíš hořce lituje, že nezůstal ve svých jižních Čechách, kde mu nic nechybělo. Teď se zdá, že je soudní martyrium Vlasty Parkanové u konce a soud potvrdí svůj předchozí verdikt: Ten zní: Skutek se nestal.

Jenže on se stal, v podobě jiné, než ho prezentovala obžaloba. V podobě jednoho narušeného života, ale možná i velké výstrahy pro každého, kdo by třeba měl tu naivní představu, že do politiky se může jít například proto, že to člověku jde, baví ho to a něčemu se tím dá prospět. Hodné lidi, jako je Vlasta Parkanová, to bezpečně odradí, cyniky a gaunery jen přivede k tomu, že budou mít víc prostoru.