„Kdo nikdy nezalitoval konce Sovětského svazu, nemá srdce. Kdo jej chce vzkřísit, nemá mozek.“ Tak pravil v únoru 2000 v New York Times tehdy-ještě-nikoliv prezident Ruské federace, Vladimir Putin. Éra Borise Jelcina právě končila a prezidentské volby, které určí jeho nástupce, se měly konat o měsíc později. Snad tak chtěl Putin uklidnit světové veřejné mínění, znejistělé odchodem prvního demokraticky zvoleného ruského prezidenta ze scény. První mírové předávání moci v čerstvých demokraciích je totiž vždycky zatěžkávací zkouškou nových institucí.

Ironií osudu mluvil Putin také o svém budoucím já, které je (možná) opravdu postiženo nějakým neurologickým onemocněním. Se symbolickým kříšením Sovětského svazu začal ovšem už v roce 2000, a to náhradou tehdejší ruské hymny za bývalou hymnu sovětskou. Obklopil se také početnou komunitou siloviků, bývalých či současných příslušníků policie, tajných složek a armády, většinou dost starých na to, aby jejich kariéra začala ještě za SSSR. Nepodařilo-li se mu tehdy vzkřísit Sovětský svaz institucionálně, jeho duch v Kremlu nepochybně posílil.

Historie prý má tendenci se opakovat – a podruhé jako fraška. Tragická fraška, ale přece jen fraška: protože nový sovětský stát nemá ani zdaleka takové šance dlouhodobě přežít, jako měl ten starý. Stojí proti němu koalice národů, která je dohromady asi 30× bohatší než on sám a podstatně technicky rozvinutější. Nikdo mu nedaruje hromady vybavení jako za druhé světové války, kdy do Murmansku připlouval z Ameriky jeden konvoj naložený technikou za druhým. Dokonce i pragmatičtější autoritářské státy jako Čína si od něj udržují opatrný odstup.

Další parametr, ve kterém Sovětský svaz vstal z mrtvých, je masivní dysfunkčnost, která zasahuje i jeho ozbrojené složky. Mnozí čtenáři určitě četli knihu sovětského zběha Viktora Suvorova (vl. jm. Rezun) „Můj život v sovětské armádě“: nekonečný proud historek o korupci, neschopnosti, protekci, podvodech, rozkrádání a „drzém čele navenek“, které dokázalo do zbytku světa prodat Rudou armádu jako funkční, bojeschopnou a mocnou sílu. Když se roku 1968 chystá invaze do Československa, vysloví autor knihy pochybnosti o tom, že reálné schopnosti sovětských sil na takovou akci stačí, zejména zapojí-li se do obrany napadeného státu Západ. „Půjdeme do toho čistě nadrzo, jako vždycky!“ odpovídá mu starší kolega.

Skeptický čtenář by knihu mohl označit za nepříliš povedený způsob, jak západnímu publiku prodat hrubé stereotypy a zalichotit jeho egu. Jenže průběh současné invaze na Ukrajinu ukazuje, že onen tradiční šlendrián nikam nezmizel. Princip „čistě nadrzo“, na rozdíl od roku 1968, tentokrát nezafungoval a skutečná ruská armáda se v boji příliš nevyznamenává. Zastaralé vybavení, špatná komunikace, granáty, které nevybuchují, auta s popraskanými pneumatikami, tanky uvázlé v bahně, neustále rostoucí seznam zabitých generálů a plukovníků: přesně to, co by člověk čekal od bývalé sovětské armády popsané v Rezunově knize. I v tomto ohledu je tedy Sovětský svaz zase mezi námi.

Jenže válka je tvrdý test vlastních schopností. Těch skutečných, ne těch jen předstíraných na pravidelných přehlídkách. A vzkříšený Sovětský svaz nevypadá, že by byl s to uhrát v ní aspoň nerozhodný výsledek. To znamená budoucí porážku – a nejspíš i opakování posledního dějství sovětských dějin, kterým byl pád celé říše.