Po zprávě o tom, že čínský realitní mamut Evergrande nedokáže dostát všem svým závazkům, se v investorské komunitě ozval nervózní šepot. Jde jen o dočasné potíže, nebo se jedna z největších čínských firem předlužila natolik, že ji čeká nevyhnutelný pád? A pokud to druhé – což vypadá pravděpodobněji –, kolik dalších realitních firem padne po ní? Ačkoli 300 miliard dolarů dluhů, které Evergrande nashromáždil, nemá v oboru obdoby, pro jeho menší konkurenty může být smrtelně nebezpečné i podstatně nižší zadlužení.

Situace je o to komplikovanější, že podnikatelská činnost kolosu jménem Evergrande se zdaleka neomezuje jen na výstavbu a prodej bytů. Firma v posledních deseti letech značně diverzifikovala své portfolio a provozuje řadu dalších aktivit. Některé z nich nelze jen tak odstavit, například dodávky energií do domácností. Dominový efekt neřízeného krachu by je ale mohl smést stejně, o dalších firmách ani nemluvě. Padne-li obr, důsledky pro myši, které se ve špatnou chvíli ocitly pod ním, bývají drtivé.

Jádro problému se točí kolem skutečnosti, že cihly mají v Číně pomyslnou cenu zlata. Rychle bohatnoucí země postrádá mechanismy, kterými by si její nová střední vrstva mohla trvale ukládat své těžce vydělané peníze. Finanční sektor je ve srovnání se západními zeměmi nedovyvinutý. Úspory domácností tedy disproporčně proudí do nákupu nemovitostí.

Obratní jedinci, kteří dostanou své peníze ven z Číny (vyžaduje to kreativitu, protože Čína odliv kapitálu ze země silně omezuje), způsobili už teď na některých zahraničních trzích realitní bublinu. V kanadském Vancouveru vlastní bohatí Číňané zhruba třetinu všech nemovitostí a výrazně jsou zastoupeni i na realitním trhu v Torontu. Velké přílivy čínských investic ale zaznamenávají široko daleko: Singapur, Spojené státy, Velká Británie, Thajsko nebo Nový Zéland.

Ti Číňané, kteří svoje prostředky ven z Číny nedostanou, musejí nakupovat doma. A to často představuje velmi riskantní aktivitu.

Budovy ze zbytků tofu

Výraz „projekt ze zbytků po výrobě tofu“ vděčí za svoji existenci nečekanému člověku: bývalému čínskému premiérovi Ču Žung-ťimu, který vykonával úřad v letech 1998–2003. Žung-ťi těmito slovy označil nepovedenou stavbu jedné přehrady, ale pojem se brzy rozšířil na veškeré mizerně postavené budovy, na kterých se šetřilo cementem i stavebním dozorem. Katastrofálně se tato úroveň práce projevila zejména při sečuánském zemětřesení roku 2008, kdy se řada takových „tofu budov“ zřítila, včetně škol, ve kterých právě byly děti.

„Tofu stavby“ mohou existovat hlavně proto, že při hladu po nemovitostech, který panuje na čínském trhu, se prodá prakticky cokoli. Všude na světě existuje nějaký trh pro teprve rozestavěné projekty. V Číně se ale takových realit prodá mnoho, někdy ještě v době, kdy existují jen na papíře. Část těchto nákupů je vysloveně spekulativní a kupce ani nezajímá, v jaké kvalitě byt přebere. Dost často jej prodá dál (a dráž) ještě předtím, než je budova dokončena.

V této nafouknuté bublině se ale pohybují i obyčejní lidé, kteří opravdu potřebují někde bydlet. Často jsou to rodiče a prarodiče dětí, které teprve studují. Vzhledem k tomu, že Čína po desítky let praktikovala politiku jednoho dítěte, na budoucí bydlení potomka se skládá ze svých úspor často hned šest lidí. A vzhledem k tomu, že hypoteční trh není v Číně dosud adekvátně rozvinutý, nestojí při transakci mezi rodinou a developerem jako třetí hráč hypoteční banka, která by ve svém vlastním zájmu vynucovala určité standardy jednání. Developer, jako třeba právě Evergrande, si pak při horkosti čínského realitního trhu může nadiktovat téměř libovolné podmínky a drobní investoři tomu nemohou klást odpor.

To ale také znamená, že několik milionů lidí v celé Číně už složilo zálohy na byty, které ještě dlouho hotové nebudou. V případě pádu Evergrandu by o své zálohy přišli; řadu rodin by taková ztráta zruinovala. To je potenciální rezervoár hněvu, který nemůže ignorovat ani totalitní vláda.

Úředníci vs. podnikatelé

Kdekoli dojde ke konfliktu mezi politikou a penězi, vzniká otázka, kdo je vlastně ten mocnější. Různé zásahy čínské vlády v posledních letech mají podle všeho ujistit zbytek světa, že tato otázka v Číně reálně neexistuje a že nezpochybnitelným centrem moci je Strana, proti jejíž vůli se nemůže stát nic. Kapitalisté mají být jen dalším kolečkem v pohonném mechanismu Číny, nikoli snad lidmi, kteří sedí u řídícího pultu.

K vládě jedné strany patří obvykle i snaha řídit ekonomiku – a předseda Si se netají tím, že současný vývoj čínského hospodářství považuje za nezdravý. Zhruba polovinu čínského ekonomického růstu představují právě nafukující se ceny nemovitostí. Ale čínské vedení má svoje pochybnosti i o jiných oblastech podnikání, zejména o digitálních službách. Předseda Si by preferoval, aby Čína zůstala silným průmyslovým výrobcem a udržela co nejvíc na uzdě domácí digitální obry, jejichž starší bratři na druhé straně Tichého oceánu zjevně přerostli americkým politikům přes hlavu. Silně zadlužený developer jako Evergrande, jehož další schopnost brát si úvěry byla omezena novými vládními regulacemi („tři červené linie“), by tak mohl posloužit jako odstrašující příklad pro ostatní.

Hlavní otázkou, kterou přitom v Pekingu budou muset řešit, je to, zda cena za takový odstrašující příklad nebude příliš vysoká. Provázanost Evergrandu se zbytkem ekonomiky je tak velká, že řetězový efekt krachů by mohl být nezastavitelný. Totéž by platilo o prudkém snížení cen nemovitostí, které by téměř jistě následovalo jakýkoli pokus o odprodej rozestavěných bytů. A těch je mnoho: téměř 800 projektů ve dvou stech čínských měst.

V tomto článku vlastně jméno Evergrande padá až příliš často. Ačkoli šenčenský gigant je dobrou vlajkovou lodí problému, krize je ve skutečnosti systémová. Nedá se ani vyloučit, že skutečným hybatelem krize je právě čínská vláda, která se obává ještě většího růstu realitní bubliny a snaží se ji propíchnout včas.

Vlastní a cizí

Většina západních států, dojde-li už na velké insolvence, má snahu přistupovat k cizím i domácím věřitelům co nejpodobněji a neznevýhodňovat cizince u soudů. Z hlediska krátkodobé politiky by samozřejmě bylo výhodnější dát přednost domácím a říci zahraničním investorům, že mají smůlu. Riziko kolotoče odvetných opatření ale vesměs nestojí za to, zejména pak ne menším státům, které nedisponují žádnou hrubou silou a jejich hlavní výhodou na mezinárodní scéně je dobrá pověst budovaná desítky, ba dokonce stovky let. Tu nestojí za to kvůli krátkodobé výhodě pohřbít.

Současné dění kolem Evergrande naznačuje, že Čína by mohla jít jinou cestou. Všichni čínští investoři totiž zatím svoje úroky dostali, kdežto zahraniční dolaroví investoři nikoli. Jsou to právě dolarové závazky, skrze které se Evergrande blíží k oficiálnímu stavu insolvence. (To se ovšem může změnit dřív, než tento článek projde tiskárnou.) Rozhodnou-li se čínské úřady, že závazky vůči cizincům budou odstaveny na vedlejší kolej, na jaderné velmoci s 1,4 miliardy obyvatel si nikdo nic nevezme. V nebezpečí by se mohly ocitnout investice čínských občanů v cizině, ale ty jsou často hrazené z peněz vyvedených do zámoří načerno, v rozporu s čínskými zákony o pohybu kapitálu. Stát a strana by se tedy o takto vzniklé problémy nemusely zajímat: dobře vám tak, měli jste poslouchat.

Největším následkem upřednostnění domácích investorů před zahraničními by tak byly škody na reputaci země. Obrovský čínský trh láká investory vizí možných masivních výdělků a konkrétně do Evergrandu investovaly i velké firmy jako Blackrock a Fidelity, i když ne v takové míře, aby je to existenčně ohrožovalo. Odcizit si firmu velikosti Blackrocku, která spravuje investice v objemu 9,5 bilionu dolarů, by i pro Čínu mohlo být dlouhodobě nevýhodné.

Případná záchrana Evergrandu ze státních peněz v sobě ale skrývá vážné morální riziko do budoucna, i kdyby se omezila jen na domácí občany. Na podobnou záchranu by mohli začít spoléhat i jiní podnikatelé, a nafouknout tak ještě větší a riskantnější bublinu, která už žádnými prostředky sanovat nepůjde. Tento problém už v podobných situacích řešila řada jiných vlád: který podnik je opravdu „too big to fail“?

Dluhová krize kolem Evergrandu nebude mít žádný rychlý vývoj ani rozuzlení. Pro začátek bude potřeba zmapovat, jak finance obří firmy skutečně vypadají; 304 miliard dolarů závazků v cenných papírech je jen jedna část dluhu, který tvoří i dosud neznámé množství neuhrazených faktur, mezd a vybraných záloh na rozestavěné stavby. Zároveň bude potřeba zjistit, jak daleko sahá možná infekce – kolik jiných firem je exponováno natolik, že by se mohly zhroutit, s jakou pravděpodobností a jak rychle.

„Kéž žiješ v zajímavých časech,“ praví prý jedna čínská kletba, která asi ve skutečnosti vůbec neexistuje; první výskyt věty je doložen až mezi britskými diplomaty ve 30. letech 20. století. Nicméně „zajímavé časy“ asi na čínském realitním trhu přece jen nastávají. Zda z nich bude jen místní přeháňka, nebo hurikán, to teprve uvidíme.