Už řecký dramatik Aischylos si všiml, že první obětí každé války je pravda. Německý kancléř Bismarck ono antické poznání se svým typickým cynickým nadhledem a brilantním pozorovacím talentem rozšířil a okořenil: „Nikdy se tolik nelže jako za války, před volbami a po lovu.“ Svět se věru moc nemění.

Ale pokud pro tuto chvíli necháme stranou oběti nejstrašnější (ty na životech, zdraví a lidské důstojnosti), je bohužel hned druhou obětí každého ozbrojeného konfliktu ekonomika a veřejné finance. To je smutné zejména pro vyspělý svět, který už v průběhu covidové krize dosáhl veřejného dluhu srovnatelného s koncem druhé světové války. Nyní přišla válka skutečná, možná existenciální, a finančně je Západ vyčerpanější než před dvěma lety; Česko patří v tomto ohledu k těm horším.

Jaké tedy mohou být další ekonomické důsledky ukrajinského konfliktu? Zkusme vytipovat pár větších trendů, které boj o Ukrajinu přinese, zesílí či naopak oslabí. Některé je asi trochu snadnější odhadnout než jiné.

1. Válka nikdy nepomáhá globalizaci, mezinárodnímu obchodu a rozšiřování celosvětové dělby práce. Naopak. Pokud už v době covidu prožívala řada lidí existenciální otřes z hluboké propojenosti a nekonečné míry vzájemné závislosti jednotlivých ekonomik a zemí na druhých, válka ho jen prohloubí. Trendem bude víc „lokalizace“, víc spoléhání na sebe sama a bohužel i víc falešné víry, že být oddělený od ostatních znamená bonus bezpečí a odolnosti. Inu, pak by Severní Korea s konceptem soběstačnosti ču-čche byla místem nejšťastnějším.

Právě globalizace umožnila nejen bezprecedentní růst bohatství na celém světě, ale také vytěsnila do sféry sci-fi představu, že lokální neúroda znamená lokální hladomor. Méně globalizace znamená chudší, dražší a často lokálními šoky krutě zasažený život. Přesto jsou nejlepší dny globalizace za námi, protože ani dělba práce nemůže ignorovat duševní úzkost z faktu, že rozšířením obchodní spolupráce s Čínou či Ruskem se tyto země nestaly víc západními, ale jen bohatšími, a tím pádem nebezpečnějšími autoritářskými režimy.

Probuzené mohutné síly lokalizace na Západě bude nutné dobře hlídat a držet v mezích. I proto, že tlak uzavřít se má často podobu úvahy nikoli geopolitické, ale čistě politické a lokální. Zatarasit hranice či dveře, které jsou vidět a jsou blízko, je snazší než radikálně změnit třeba pravidla Světové obchodní organizace (WTO). V Evropě, území plném hranic, je na to dobré myslet obzvlášť.

2. Ovšem přirozenou reakcí na šok je také snaha udržet věci aspoň chvíli tak, jak běžely dosud, i přes dramatickou změnu okolností. Lze očekávat další zhoršení veřejných rozpočtů ve vyspělém světě, rozvolňování rozpočtových pravidel a brzd, další várky panevropského dluhu (pamatujete, historicky první celoevropský dluh na obnovu po covidu měl být poslední – jistě) a celkově větší finanční nekázeň. V době konfliktu se každá ekonomika musí rozhodnout, čeho chce víc, zda obrany, anebo stávajícího blahobytu.

Zdroje jsou z definice omezené. Ekonomové tomu okřídleně říkají dilema „zbraně, nebo máslo“. To bude v krátkém období nejspíš vyřešeno ve státech blahobytu tak, že je možné mít víc obojího. Víc peněz na obranu a bezpečnost, víc na integraci uprchlíků a také víc na ochranu peněženek všech obyvatel před hospodářskými důsledky konfliktu. Vše bude na dluh, tedy obětováním dalšího kusu budoucnosti ve prospěch přítomnosti. Koneckonců bravura politika spočívá i ve schopnosti slíbit věci, které se vzájemně vylučují, a působit přitom důvěryhodně. Budou tedy vznikat nejrůznější kompenzační programy, cenové inženýrství, moratoria, snižování daní a zvyšování sociálních polštářů – vše logicky odůvodněno důsledky války. Ještě to ale nebude válečná ekonomika přidělování, kvót, rekvírování a nařízené výroby, v ní se naopak daně zvyšují. Ještě stále budeme mít pocit, že ke každé ekonomice existuje jedna další „kompenzační“, která ji může zachránit. Už to známe z posledních dvou let.

3. Pro centrální banky to bude potíž, protože snaha mít máslo i zbraně bude aspoň krátkodobě přifukovat inflaci, ne ji brzdit. Navíc nabídkové inflační tendence se budou posilovat jako po dávno zapomenutých ropných šocích a mohou se stát perzistentní. Stagflace se pak vrátí do našeho slovníku. Když budou chtít politici dodat voličům dostatek „másla“, ceny nebudou mít důvod klesat. Pokud ho nedodají, bude díky poklesu reálných příjmů stagnovat nebo klesat hospodářství. Skvělá volba. V každém případě tyto změny ale mohou též vyžadovat rychlou schopnost reakce měnově-politického kurzu z brzdění na neutrál či přidávání plynu. Centrální banky, které promeškaly příležitost k normalizaci měnové politiky jako ECB, budou ve své setrvačnosti pokračovat a budou dál řízeny inflací oběma směry, než by ji samy řídily. Pokud jsem se loni domníval, že ochranou před nastupujícími inflačními tlaky ve světě mohou být akční a nezávislé centrální banky, možná jsem byl moc optimistický. Žádná válka stabilitě cen a nízké inflaci nepřispívá. Naopak.
4. Geografii nelze uniknout, takže stále platí, že kdo je geograficky blíž konfliktu, je zasažen víc. Proto po útoku na Ukrajinu oslabily měny střední a východní Evropy, také euro k dolaru, ale i švédská koruna. Pikantně ta norská oslabila ještě víc než švédská, jakkoli je jaksi geograficky Norsko dál od Ruska – ale má s ním na severu přímou hranici a je v NATO. Měnově ale neoslabí role dolaru, spíš dál posílí. Západ je heterogenní z hlediska velikosti. Má Ameriku jako jednu hegemonickou ekonomickou a vojenskou mocnost a pak už jen řadu menších. Při možném globálním střetu civilizačních okruhů bude osud dolaru ukazovat na osud celé západní civilizace. Devizová hodnota v čínské měně nebyla plnohodnotnou rezervou nikdy. (Rezervy máte v zemích, které jsou na tom z hlediska práva, vymahatelnosti a civilizačních zvyklostí stejně jako vy, nebo lépe. A s nimiž nebudete válčit). Po sankcích proti Rusku jí už renminbi nebude zcela určitě.

Některé další trendy ale nemusejí být tak jednoznačné.

5. Německé rychlé probuzení z letitého pacifismu – pro jeho sousedy možná až příliš rychlé, protože Němci v historii buď militarizovali příliš málo, nebo příliš mnoho – a z chybné sázky na ruský plyn jako přechodový zdroj v rámci celé transformace energetiky je pozoruhodné. Ale kromě větší poptávky po vojenském materiálu v Evropě není jasné, jaký bude mít konečný dopad. Protože pro celou transformaci k bezuhlíkové ekonomice ještě neexistuje stabilní technologie fungující jako plnohodnotná záloha fosilních zdrojů, bude to opravdu znamenat širokou rehabilitaci jádra? Přijde dezintegrace evropského energetického trhu? Vznikne superrychlý tlak na vývoj alternativních technologií? Zpomalí se či zastaví boj s uhlíkem? Ještě nevíme. Jen je jisté, že lokalizace a uzavírání ekonomik spolu s tlakem na digitalizaci povedou ke stále větší závislosti všech na stabilních a nepřerušovaných dodávkách elektrické energie v situaci, kdy její cena poroste či bude nestabilní. Podniky v oblasti energetiky – nejen výrobci, ale i distributoři – budou pod mnohem větším tlakem států a mnohem víc náchylné být přeměněny na podniky „národního zájmu“. Snad to vědí.
6. Není zatím vůbec jasné, zda ke stejnému vystřízlivění, jaké zažilo po ukrajinském útoku ve vztahu k Rusku Německo, dojde i v podobném vztahu Velké Británie k Číně. Británie, která svou politikou ve vztahu ke světu začala dávat najevo, že se vlastně cítí malá, a s výjimkou moralizujících klimatických cílů jí začala chybět agenda velmoci, začala připomínat Rakousko anglosaského světa. To pro nás anglofily bylo obzvlášť bolestivé poznání. Mimořádný vztah k Číně měl a má historické důvody, ale je otázka, zda i zde nepřijde koperníkovský obrat. To by byl zajímavý posun na celosvětové šachovnici.
7. A tím jsme u otázky, která samozřejmě už týdny trápí geopolitické stratégy všude na světě: zda tento konflikt a jeho výsledky posílí, nebo oslabí Čínu a její teritoriální i globální ambice. Necítím se být expertem na tuto oblast, takže jen laicky dodám, že asi řadě z nás dochází, že v Kyjevě se mimo jiné bojuje i o Tchaj-pej. Rozdíl mezi Tchaj-wanem a Čínou je nápadně podobný rozdílu mezi Ukrajinou a Ruskem. Jednoduše, v obou těch menších zemích nevíme dopředu, kdo se tam stane prezidentem či prezidentkou. U těch větších víme. I proto jsou řadě z nás ty menší bližší. A lidé celého světa, pokud mohou, dávají nohama a peněženkami najevo, že důvěřují víc zemím, v nichž nejsou výsledky voleb známy předem. Ukrajinský konflikt nejspíš posílí liberální demokracii v tom, že si řada lidí uvědomí, jak je příjemné žít v zemi, kde žádný jediný člověk nemůže udělat cokoli. Otázka je, jestli to uvědomění povede k větší ochotě ten svůj civilizační okruh v dlouhém období bránit a ubránit. To zůstane otevřenou otázkou bez ohledu na konkrétní výsledek bojů na samotném ukrajinském území.

Autor, bývalý viceguvernér České národní banky, je členem Národní rozpočtové rady. Přednáší na Vysoké škole ekonomické v Praze a na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.