Bývalý senátor a univerzitní profesor „se cítí nadějeplně“ (na to je taková ikonka) a emeritní členka Ústavního soudu tu zprávu lajkuje. Přidávají se mnozí další uživatelé sociální sítě. Co je tak potěšilo? Farmář a pěstitel oliv Cédric Herrou pomohl převést přes italsko-francouzské hranice více než dvě stě súdánských a eritrejských běženců, ubytovával je v opuštěných halách, věnoval se jim celé týdny, obstarával jim šatstvo a dával jídlo. Dělal to zcela nezištně, dobrovolně, s touhou jim pomoci. Byl za to odsouzen ke čtyřem měsícům nepodmíněně: víc by tomu asi slušel trest podmíněný.

Před pár dny se však za farmáře postavil francouzský Ústavní soud – a to způsobilo to uspokojení. Soud totiž v rozsudku připomněl, že heslem Francie je „svoboda, rovnost, bratrství“, z čehož vyplývá právo pomáhat druhým z humánních a nezištných důvodů, což ten dobrý muž dělal. Je tedy bez viny, osvobozen a nejspíš je mu tím naznačeno, že může v pomáhání běžencům přecházet hranice z Itálie do Francie pokračovat. A s ním všichni, kteří chtějí též jednat v souladu s tím ušlechtilým heslem – které mimochodem poprvé použil iniciátor masového vraždění Robespierre a do francouzské ústavy se dostalo sto let po revoluci spíš náhodou. Fakt je, že se krásně vyjímá na radnicích, ale nikdy nebylo jasné, co přesně to vlastně znamená a jak jdou ty tři věci dohromady.

Jejich spojení do jednoho celku je totiž nonsens. Svoboda se neslučuje s rovností, té lze dosáhnout jen násilím a omezením té svobody, a bratrství je natolik fiktivní pojem, že je lepší s ním příliš nemávat a nebrat ho moc vážně. Lidé si reálně rovni nejsou ani náhodou, rovni si jsou jedině před zákonem, a to ještě jen tehdy, když ty zákony platí pro občany v jedné zemi, případně v nějakém vyšším celku, který se na tom dohodne: může to být EU, ale nesmí to být pod diktátem.

Člověk má jistě právo, ba povinnost pomáhat lidem v nouzi, ale ta nouze nejspíš nebyla tím důvodem, proč se ti lidé chtěli dostat přes italské hranice do Francie. A je otázka, je-li projevem bratrství převádění lidí z jedné bezpečné země do druhé a naplňování jejich představ, v jaké zemi by se chtěli usadit. Ve většině případů se ostatně nechtějí usadit ani v té Francii, ale směřují dál, do Británie, kde už mají mnozí příbuzné, případně do Německa, jež zrušilo hranice už před pěti lety a zakázalo si určovat, kdo v té zemi má právo žít a brát sociální dávky: de facto všichni mimo EU.

Představa, že člověk má morální závazky ke všem lidem na světě bez rozdílu, tedy že nemá rozlišovat mezi lidmi blízkými a vzdálenými, je chybná a pomýlená. Jednoduše proto, že tím vytváří nárok, aby se pomáhalo všem, což nikdy nelze. Zato to v mnohých vytvoří představu, že na tu pomoc mají právo. Výsledkem nemůže být nic jiného, než že pomoc nepřijde těm, kteří ji opravdu potřebují. A ta pomoc nespočívá v tom, že se přesunou pomocí podobných idealistů, jako je ten dobrý Cédric, do bohatých částí Evropy. I když si to tam – i tady – mnozí myslí: a cítí se u toho bůhvíproč „nadějeplně“.