komentář

Dvacet let v NATO. Definitivní konec vlhkých snů o Paříži

komentář
Dvacet let v NATO. Definitivní konec vlhkých snů o Paříži

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Úkolem Československé lidové armády bylo dojít během několika dnů do Francie a zastavit se někde na linii Lyon–Besançon. To byla ovšem zcela utopie, neboť by naše vojska měla bez významnější podpory sovětských vojsk nejdříve porazit výborně připravené americké a západoněmecké jednotky v jižní části Spolkové republiky. Pravděpodobně by velká část naší armády byla během několika dnů zlikvidována.

To píše historik studené války Petr Luňák v knize Plánování nemyslitelného, která se zabývá strategickými plány Varšavské smlouvy a NATO ve studené válce. Ta, jak známo, nakonec nikdy nepřerostla v horkou, i když párkrát bylo namále. Vlastně se s tím doposledka nějak počítalo. Generace mužů starších padesáti let byla cvičena na čestnou povinnost stát se kanonfutrem.

Někdo, třeba autor článku, si pamatuje na bláznivé důstojníky, kteří nahlas snili o tom, jak si to užijí, až dobudou Paříž, a není vyloučeno, že to mysleli i trochu vážně. Byla to ostatně jediná možnost, jak se do té Paříže podívat. Šílenost těch představ byla pro jiné o to větší, že plány byly namířeny proti národům, jimž mohl člověk žijící ve východním bloku jen závidět. Jejich svobodu, prosperitu, demokracii. To chránilo NATO. Naši nesvobodu a zaostalost držela Varšavská smlouva. 

Jistěže obě aliance měly své válečné plány. A jak píše Luňák, doktrína obou paktů vycházela z předpokladu, že první útok provede ten druhý. Tady ale podobnost končí. Reagovaly by totiž úplně jinak. Do první poloviny padesátých let Západ předpokládal, že by zastavil útok na Rýnu, po vstupu Spolkové republiky (1955) to byla hned východní hranice západního Německa. To mělo být doplněno strategickým bombardováním protivníkova zázemí s cílem paralyzovat jeho schopnost vést konflikt. Východní strategie byla založena na úplně jiném předpokladu: po napadení Západem – o tom, že Západ má tyto úmysly, vedení nepochybovalo – provést masivní pozemní operaci do západní Evropy s cílem během krátkého času ji ovládnout. Šlo tedy o ryze expanzionistický záměr.To snění o Paříži mělo jaksi reálný základ.

Občas se člověk se setká s představou, a to dokonce i u jinak rozumných lidí, že Varšavská smlouva a NATO byly jen odrazem toho druhého. Že to, jak se chovaly Spojené státy k západní Evropě, bylo v podstatě analogické k tomu, jak se Sovětský svaz choval k Evropě východní. To je nesmysl jak politicky, tak vojensky. Pro Američany byla účast na vojenském paktu v Evropě vlastně zátěží, do které se jim příliš nechtělo a která neměla ani podporu u mnoha politiků, tradičně izolacionistických. První, kdo začal po válce mluvit o možnosti a nutnosti západní alianci vytvořit, nebyli Američané, ale Britové, a dokonce Francouzi. Američané se s tím museli dlouho vypořádávat. Američané se sice účastnili obou světových válek, ale ani po skončení té druhé nebyli ochotni automaticky se zavázat k obraně Evropy, kdyby se opět ocitla v ohrožení. Jednání, která vyústila v roce 1949 v podpis Washingtonské smlouvy, základního dokumentu NATO, v podstatě představovala v americké zahraničněpolitické tradici úplné novum.

Další odlišností je, že NATO nikdy neintervenovalo ve vlastní členské zemi. Varšavská smlouva to udělala několikrát: v roce 1956 v Maďarsku, v roce 1968 u nás a na počátku osmdesátých let se k tomu schylovalo v Polsku. Když se Francie v roce 1966 rozhodla odejít z vojenských struktur Aliance, Spojené státy nevtrhly do Francie, nebyla okupována Paříž a nikdo neunesl prezidenta de Gaulla do Washingtonu a nenutil ho podepsat ponižující dokumenty. NATO prostě z Francie odešlo, a to doslova, protože sídlo Aliance bylo až do roku 1967 v Paříži.

Sovětský svaz naopak své satelity ovládal zcela hegemonisticky a bez výhrad. Jakmile někam Rudá armáda došla, už nedala bagančata zpět a zavládly tam její pořádky – s jedinou výjimkou části Rakouska. Sovětský svaz přitom v roce 1949 nic jako Varšavskou smlouvu nepotřeboval. Měl spojenecké smlouvy s každým ze svých vazalských států a ve většině z nich měl rozmístěná vojska, nebo alespoň tlupy svých poradců. Vznik Varšavské smlouvy v roce 1955 byl typický sovětský trik, jak vyzrát na NATO. Spočíval v licoměrné nabídce, že jakmile Západ rozpustí NATO, socialistické státy rozpustí Varšavskou smlouvu, skončí tak studená válka a všechno bude fajn. Samozřejmě Západ by se zbavil fungující vojenské struktury a pro Východ, tedy pro Sovětský svaz, by to neznamenalo vůbec nic. Područí mělo zůstat na věčné časy a nikdy jinak.

Je to dvacet let od našeho vstupu do NATO a není asi od věci tyto skutečnosti připomínat. Pro některé ty muže, kteří se měli stát potravou pro ruské kanony, to je stále ještě tak trochu zázrak. Počítám se k nim.

12. března 2019