Začneme nezdvořile o někom jiném než o autorce knihy: o její hlavní postavě. Život Václava Havla se odehrával z velké části v prostoru ostře nasvíceném různými bodovými reflektory. Bylo na něj vidět víc než na koho jiného, ale byla tam i místa tmavá, neprůhledná. Do určité míry to byl veřejný, odkrytý život. Už dlouhé roky před prezidentstvím pod policejním dozorem, ale i před zraky desítek přátel (Havel by mimořádně družný člověk), pak již stovek známých, spoluspiklenců či tisíců sympatizantů. Byl to život naprosto naplněný událostmi a činnostmi různého druhu, které vedly k tomu, že ať již vědomě, či jaksi spontánně se Havel stal hlavní postavou opozice, což vyústilo v onen prezidentský mirákl konce roku 1989.

Vedle a souběžně s tím však existoval i Havel privátní, na začátku druhé poloviny 80. let čerstvý padesátník, bezdětný intelektuál a umělec s hédonistickou náturou a zároveň velmi komplikovanou povahou, žijící „oficiálně“ v nepříliš funkčním, zato však vzájemně pevném a jaksi nezrušitelném manželství s výjimečnou Olgou. 

Vlastně všechno bylo kolem Havla nějak výjimečné. Výjimečný byl tedy i život řekněme intimní, který byl prožíván se stejnou složitostí a intenzitou, s jakou Havel dělal vlastně všechno ostatní. Tento osobní svět VH již také není zcela neznámý a existuje v různých vydáních. Od těch lidových šprochů, jaký to byl děvkař, až k těm chápavějším, decentnějším, řekněme informovanějším, které pronikly i do některých lepších biografií, i když i v nich zůstalo mnoho zamlčeno nebo nepovězeno, a to z různých důvodů (viz knihu Michaela Žantovského). Tím hlavním však byla skutečnost, že nejdůležitější svědectví držela v rukou žena, která v klíčovém období let 1983 až 1989, respektive až do poloviny 90. let, kdy se vztah definitivně uzavřel, měla k Havlovi nejblíž: Jitka Vodňanská. 

Tato žena, která o „případu“ veřejně nikdy nemluvila, přestože o tajemství se mluvit nedá, a mnoho „se vědělo“ jinak a z jiných zdrojů, vydala nyní, jak se frázovitě říká, své svědectví. Jmenuje se Voda, která hoří a je to kniha o pěti stech stranách. Zdaleka to není jen svědectví o jednom obtížném a dle všeho také hluboce prožívaném vztahu, i když ten nakonec představuje centrální masu tématu, nějakých 250 stran. Ty jsou však zapojeny do horizontu jednoho života, který je představen pochopitelně subjektivně, ale v celistvosti a snad, alespoň na mě to tak působí, s maximální upřímností. Nejsou to v pravém slova smyslu memoáry, i když faktografie je velmi bohatá. Je to spíš rekonstrukce (především citového) života v průběhu času, ale natolik obsažná, že z ní vyplývá i výstižný obraz doby a společnosti, i když samozřejmě jen jejího exkluzivního výseku. Technicky jde o knihu složenou z úryvků deníků, které si Vodňanská vedla od mladého věku, dále z vybraných dopisů nebo jiných soukromých textů od Václava Havla, což je kapitola sama pro sebe, a z nynější reflexe, která byla původně zaznamenána na magnetofon iniciátorem knihy, nakladatelem Viktorem Stoilovem, a následně zásadně autorkou přepracována a dopsána. Důležitou složkou knihy jsou fotografie, z nichž většina vidí veřejnost poprvé, třeba ty z výpravy do slovenských hor v létě 1986. Byla to jejich druhá cesta na Slovensko, ta první, rok předtím, byla provázena policejními manévry a Havel o ní napsal dlouhou zprávu prokurátorovi, která je i v jeho spisech. O té druhé myslím většina lidí, kteří se domnívali, že Havlův život docela znají, dosud nevěděla. Se soustředěným výrazem a v trenýrkách na nich Havel zdolává nějakou skálu. Trpí hypsofobií, strachem z výšek, což oběma došlo právě na této cestě.

Femme fatale z Blatné

Jitka Vodňanská (nar. 1944) je „psychoterapeutka, supervizorka, učitelka psychoterapie, supervize, rodinné terapie a buddhistické meditace vipassana“. To stojí na záložce knihy, která je toho textovým svědectvím. Podstatnou složkou terapie je usilovná snaha dostat se k sobě, najít kořeny a příčiny toho, proč jsme tím, čím jsme. Autorka v úvodních kapitolách věnuje velký prostor své rodinné anamnéze, z níž vychází jako plod mimořádně životodárného spojení předků, paličaté krve jihočeských sedláků od Blatné a originálně mystického sémě zavátého do Čech z předbolševické Ukrajiny, kde se v haličském Lvově narodila její svérázná babička, která se dožila sto čtyř let. Je to zajímavě a důkladně evokovaná rodinná historie dvou principů, racionálního a pudového, jež se pak šťastně a zároveň riskantně sejdou v osobnosti mladé Jitky Schánilcové, která když přišla do Prahy studovat Přírodovědeckou fakultu UK (obor biologie se specializací na antropologii), stává se brzy intelektuální, ale díky svým ženským vlohám i jaksi erotickou femme fatale, což si lze spíše mezi řádky představovat než explicitně číst. Konec šedesátých let prožila dle všeho tak, jak si představujeme, že se dala ve studentské Praze nejlépe prožít, v dostupné imitaci bouřlivých celosvětových sixties obohacené o existenciální zážitek ruské okupace. Vnímavá a různých zážitků lačná Jitka poznává, dokud to jde, Evropu, je tři měsíce na brigádě ve Francii, srpen ji zastihne ve Frankfurtu, ale rozhodne se, že nikdy nebude emigrovat a že její místo je ve vlasti, kde „chce pomáhat druhým“. Přidá ke svému studiu psychologii na Filozofické fakultě UK a do normalizace vstupuje ve vesele frustrované společnosti pražských intelektuálů humanitního typu, především psychologů a psychiatrů, kteří představovali jakousi styčnou či přechodovou zónu k pomalu se formující opozici. 

Z průniku těchto prostředí pocházeli také první dva důležití muži mladé ženy nevelkého vzrůstu, ale evidentně velkého intelektuálního a erotického charismatu: výtvarník a svérázný literát Karel Trinkewitz (1931–2014), kterého po dvou letech vystřídal neméně svérázný a originální člověk, Jan Vodňanský, oba pozdější signatáři Charty 77. S tím druhým vstoupí v březnu 1976 do manželského sňatku, svědky jsou jim Sergej Machonin a Ludvík Vaculík; čili disidentské ghetto (důležitou roli tam hrají chalupy, kam se mnozí protodisidenti přesunuli) je již konstituováno a vede veselý život v ohradě. Ještě před svatbou, v roce 1975, se dvojici podaří podniknout dvouměsíční (!) cestu do Ameriky, kde navštíví Jiřího Voskovce a také Josefa Škvoreckého: jak se jim to podařilo, aniž vzbudili větší zájem StB, se Vodňanská příliš nezmiňuje, ale budiž to detail naznačující, že klec nebyla tehdy ještě dokonale uzavřená. To se promění po Chartě, kterou sice Vodňanská nepodepíše, ale společensky je do jejích sítí zcela integrována. Havla zná zatím jen povrchně, z několika filozofických či psychologických seminářů, kam zašel, lépe zná jeho bratra Ivana, ale všímá si ho a on jistě i jí. Na večírku před Havlovým zatčením 28. května 1979 po ní vyjede, ona to popisuje jako „lehounký romantický krouživý obchvat“. Na fotografii z onoho mejdanu však vidíme, že Havel se k ní má velmi těsně, ona k němu též, zatímco oficiální „těsný přátelský vztah“, Anna Kohoutová, sedí od něho již s distancí. Vzápětí je Havel s jinými členy VONS zatčen a s Jitkou se uvidí až za čtyři roky. Ona se mezitím rozvede s Janem Vodňanským, což lze daleko spíš přičíst „nekompatibilitě“ vztahu než zásahu Václava Havla. Z manželství jí zbude příjmení, malý syn Tomáš – a posléze i dobrý vztah k Janovi, jak mu říká, který přetrval dosud. Když je Havel v dubnu 1983 propuštěn, čeká ho nejen postvězeňský syndrom a Olžino oznámení, že má vztah s Janem Kašparem, ale i Jitka, devětatřicetiletá psycholožka, jíž začíná asi její nejdůležitější životní kapitola, kterou v knize nazve buddhisticky Pomíjivost.

Fůra trámů a jiných materiálů

Je, tedy byl, to samozřejmě vztah problematický. Havel je ženatý a Olga po celou dobu nepřestane být, navenek a asi i vnitřně, zásadní a nepostradatelnou postavou jeho života. Oba, Havel i Olga, žijí v otevřeném vztahu s někým jiným, ale nechtějí se vzdát jeden druhého. Nejspíš toho nejsou schopni, víc on než ona, která mu navrhuje po několika letech rozvod, on nejdřív snad s úlevou přijímá, pak jde vše zase do ztracena. Vodňanská píše, že „nebyla iniciátorkou toho vztahu“, neboť by jí bránila právě Havlova ženatost, ale jakmile k výzvě z jeho strany došlo, nebylo možné ji oslyšet a nebylo možné ze začatého vztahu už odejít. Tak ty důvody a vlastnosti vidí po letech: „Totální přítomnost. Charisma. Pravdivost. Zodpovědnost. Soucit. Fascinující smysl pro humor. Náš společný smysl pro humor…“  Zní to exaltovaně, ale nejspíš to vyjadřuje podstatu toho pouta. To, když secvaklo, stalo se fatalitou. Ona, psychoterapeutka alkoholiků, se sama stane aktérkou obapolné citové závislosti, která se přitom odehrává v prostoru ještě jiné závislosti: Havlově závislosti na Olze a nejspíš i na vlastní představě o své roli, kam se úplně rodinný život, který by nutně, alespoň na začátku, musel vést, nehodí.

Při četbě, ale pak i při vynášení soudů je nutné mít na paměti, že se tato „amorální“ love story odehrává v situaci permanentního policejního tlaku, pravidelných prohlídek a hrozby dalšího zatčení. A odehrává se v situaci, kdy se zaprvé Havel snaží pracovat na literárních dílech, a je pozoruhodné, jak se mu to daří, napíše během těch let své tři nejlepší hry, při rozšifrování velmi osobní, a řadu esejů, a zadruhé, kdy se na něj soustřeďuje největší tlak, aby se postavil do čela opozice. Po celou dobu, ale nejintenzivněji na začátku vztahu, se zabývá možnostmi, jak osobní „status quo“ vyřešit, zda se rozhodnout pro život s ní, k čemuž však nenachází sílu, odhodlání, odvahu. A možná je také mužsky pohodlný. Není to chování člena Rychlých šípů, ale není to ani na moralistní soud, i když ho filistři (například Petr Zídek v LN) vyslovili a jistě ještě vysloví. „Proč vůbec nejsem schopen – aspoň v osobním životě – nějakého výrazného činu, radikálního řezu, velkého citu?“ ptá se, možná teatrálně, v dopisu, který jí pošle v květnu 1984. Je to měsíc po asi nejbolestivějším rozhodnutí jejich vztahu, tedy pro ni nejbolestivějším. Otěhotní, nejprve napíše Olze, které se svěří. Ona navrhne „nepředvídatelné řešení“: komunu ve třech. Vodňanská se přesto rozhoduje jít na potrat, role Václava je v té věci spíš alibistická než hanebná. „Kdybys byla o deset patnáct let mladší obyčejná holka, která bere věci ležérně (dítě sem, dítě tam, hlavně, že ho mám, nikomu ho nedám), pak bych Ti Tvé rozhodnutí asi vymlouval,“ píše v dopise, který ji má snad uklidnit. Je to trapné psaní, zvláště v pasážích, kdy vysvětluje, proč nebude u komise (svým způsobem je ta nechuť pochopitelná): protože mu přivezou na Hrádeček „fůru trámů a jiných materiálů“. Se znalostí Havlovy pedanterie je však taková výmluva „autentická“: nevykrucuje se, nevymlouvá se, přizná se, že mu přivezou trámy. A dopis zakončí kaskádou výzev, z nichž zarazí ta zcela nehavlovská „Ber to sportovně!“ Je to dopis zvláštní necitlivosti, která je jinak u Havla, překypujícího pozorností, netypická, svědčící o zmatku a bezradnosti. Ale je si třeba uvědomit jednu věc: že totiž jen výjimečně hledíme do trapností v tak otevřené podobě a že obvykle muž v takových případech neodchází s vavřínovým věncem vítěze. O půl roku později, v dopise ze srpna 1984, se už ptá, zda budou mít „prcka“, a ubezpečuje, že by „byl rád, kdyby měl být“. „Od dvou let,“ píše a není důvod nevěřit, že to myslí upřímně, by ho „nutil učit se cizím jazykům, jógovat, věnovat se vyšší matematice, provozovat vrcholový sport…“ „Bohužel,“ komentuje to po letech Vodňanská, „už to byl jen můj planý poplach. Svoji šanci jsme promarnili.“

Tah vzhůru a jinam

Vztah pokračoval a dlouhá léta ještě asi neztrácel nic na své intenzitě. Byl to status quo narušovaný z vnějšku, zrychlujícími se dějinami, ale i vnitřními dispozicemi obou aktérů – více pak Havla. On v něm byl zajisté ten, který určoval pravidla, který rozhodoval, kdy se uvidí, kdo bude kdy na Hrádečku, kam se pojede, s kým se setkají. Byl to rozporuplný patriarcha, který na jedné straně setrvával ve svazku s Olgou, které se nejspíš na jedné straně bál (Vodňanská píše, že se mění v okamžiku, kdy se na něj Olga vlídně usměje), ale na druhé straně ji citově potřeboval – jako ale i ona jeho! Zdánlivě v rozporu s tím bylo, že na Vodňanskou žárlil a velmi nelibě nesl, když se někde kolem ní ochomýtl nějaký alternativní mladík. Sám nebyl v žádném případě prost svodů, které ho někdy zavedly do pěkného průšvihu, jak o tom svědčí dlouhý dopis ze září 1985, kde s kafkovským sebezpytem rozebírá důvody, proč se spustil s jakousi ženou, která nyní tvrdí, že s ním čeká dítě – nebylo nakonec jeho. Je to obranná sebeanalýza tak důkladná, až nabývá komických rozměrů, byť tak nebyly míněny. I v tom je ale celý Havel.

Přehlédnout však nelze jednu věc. Vztah s Jitkou Vodňanskou nepochybně naplňoval jednu důležitou Havlovu duchovní potřebu. Totiž potřebu po závislosti i přesahu, který měl svou řekněme citovou či mileneckou podobu, psycholog by možná mluvil o potřebě „animy“, realizované v archetypu ženy, jejíž fyzická i duchovní podoba dokonale vysvítá z toho vrstevnatého autoportrétu, který je předložen touto knihou. Je to podoba ženy fatální i ženy submisivní, oddávající se muži a zároveň ho někam vedoucí a do něčeho zasvěcující. Je to utěšitelka i učitelka, ženský guru a současně služebnice podřizující se jeho tužbám a příkazům, a přitom ho jemnými vlákny svazující a ovládající. Hledá u ní úlevu, klid, srozumění (pro někoho může být překvapením, že další Havlovou životní adresou byl byt na Jižním Městě v Tulipánové ulici) a zároveň goethovské „věčné ženství“, jež nás (tedy muže) „táhne vzhůru“. Ten tah vzhůru byl z hlediska historie nejspíš nezbytný a nebýt jeho, odehrál by se možná s jiným aktérem a jinak. Když byl vykonán, rozvolnily se i důvody jeho trvání. Vazby jednou vzniklé ještě nějakou dobu trvaly, ale již poháněny jinou energií. Z jeho strany to byla vzpomínka, vděčnost, nejspíš i závazek, těžko říct, jestli ještě láska. Ta z její strany vydržela mnohem déle. Něco mi říká, že trvá dosud, i když už v úplně jiné podobě, přeměněná v duchovní cestu. Na ni se Vodňanská vydala už dlouho před Havlem. O tom je ostatně zbytek knihy.   

Jitka Vodňanská: Voda, která hoří. Vydal Torst, Praha 2018. 508 stran.