Nechte kteréhokoli západního politika nebo korporátního mluvčího volně mluvit na libovolné téma a můžete se spolehnout, že nejpozději do pěti minut vypustí z úst slova „jednadvacáté století“. Ne jako prostý časový údaj, nýbrž jako popis kvality. To, o co usilujeme, ať už je to cokoliv, musí být vhodné „pro jednadvacáté století“ a naopak to, co někdo jiný dělá špatně, je špatné v tom, že to „nepatří do jednadvacátého století“. Je to podobné, jako se rétoricky používá „Evropa“ či „EU“ – ač je jedno charakteristika časová a druhé prostorová, obojí znamená fakticky totéž.

Taková typická promluva může znít: „Zákony, které otevřou cestu pro inovace, technologie, efektivní správu, lepší zdravotnictví, kvalitnější vzdělávání, o národní bezpečnosti nemluvě, zkrátka zákony pro 21. století, nemůžeme vyrábět šest nebo deset let.“ Pochází náhodou z knihy úřadujícího premiéra, ale podobné výroky bychom našli určitě u pěti posledních premiérů, jejich ministrů, poradců i poslanců.

Naopak ruská anexe Krymu a útok na Ukrajinu jsou nepřijatelné proto, že nepatří do jednadvacátého století. „Jednadvacáté století nepřipouští, abychom nečinně přihlíželi tomu, jak jsou v Evropě překreslovány hranice hlavní pušky,“ řekl prezident Obama a jeho ministr zahraničí John Kerry to zase označil za „chování z devatenáctého století v jednadvacátém století“.

Jako by běh času obecně nebo zvlášť století s pořadovým číslem 21 vytvářely určité nároky, poskytovaly návody a takříkajíc makaly za nás. Ne že by tato numerologie neměla svou logiku. Historie samozřejmě k něčemu směřuje v marxistickém pojetí, nevyhnutelně – kolo dějin nelze otočit zpět. V západní Evropě je vlivnější nekomunistický pohled sociologa T. H. Marshalla, „V pojetí Marshallově se moderní civilizační proces odehrál jako postupné prosazování nejprve občanských (18. století), politických (19. století) a nakonec sociálních práv. Naše již končící 20. století odstranilo třídní rozdíly v tom smyslu, jak se tento pojem používal pro minulé společnosti“ – takto to v 90. letech popsal Jiří Kabele. V okruhu Baracka Obamy byl velmi populární citát Martina Luthera Kinga, že „oblouk morálního vesmíru je dlouhý, ale naklání se ke spravedlnosti“ (ke kterému se King inspiroval u abolicionisty z 19. století Theodora Parkera). Což nám připomíná, že představa, že historie někam směřuje, nemusí být nutně marxistická. A ten pohled jistě dává smysl ve světě technologie, kde něco jako měřitelný a ustavičný pokrok nepochybně existuje. Proč by Mooreův zákon, podle něhož se výkonnost mikroprocesorů zdvojnásobuje každé dva roky, nemohl platit i pro společnost? Dítě či autista se tak může zeptat. A jistý bzukot kolem jednadvacátého století je z marketingového hlediska na začátku milénia pochopitelný, protože 2000 je prostě takové kulaté číslo.

Ale co když vývoj lidské společnosti prostě nikam nesměřuje? Co když nás samotný pohled do kalendáře nevybaví o nic spolehlivějším porozuměním dějinným pohybům než pohled kamkoli jinam? Anebo co když dějiny někam směřují, ale jinam, než si myslíme?

Co třeba sledovat, jaké události jsou typické pro dnešní dobu a můžou se odehrát jen v ní? A pak se na to podívat a zkusit říct, co to jednadvacáté století znamená?

První zpráva: Včera údajně doběhl termín pro podání nabídek do tendru vypsaného saúdskoarabskou vládou, jehož předmětem je vybudování kanálu podél celé hranice s Katarem. Poté, co se Saúdové snažili Katar, se kterým mají vleklé spory, diplomaticky a politicky izolovat, se rozhodli z tohoto státu ležícího na poloostrově udělat doslova ostrov. Kanál by měl být 60 kilometrů dlouhý a 200 metrů široký a stát 750 milionů dolarů.

Dosud stavby kanálů sloužily především k propojování. Mohou tedy sloužit také k izolování. Ne že by to dřív nebylo technologicky možné, ale asi by k tomu nedošlo v situaci, kdy do stabilních vztahů mezi státy Perského zálivu dozíraly Spojené státy. Jejich vliv dnes v oblasti slábne a Saúdové realizují své vlastní představy. A jsou to představy dost jiné, než vládnou třeba v Evropě, kde mají podle původní teleologie EU státy a jejich hranice zanikat. Ale Saúdové nějak Unii nekonzultovali. Nicméně vybudování nové fyzické hranice patří zjevně do jednadvacátého století přinejmenším stejně jako jejich mizení. To se v posledních letech v Evropě spíš zastavilo, ne-li otočilo.

Druhá zpráva: Západní pozorovatelé si všimli billboardu instalovaného vládou v čínském městě Čchüan-čou, který hlásal: „Manžel má vést ženu na jejich pouti. Žena mu bude nápomocna při dosahování morální dokonalosti. Nebe a Země, Qian (mužský princip) a Kun (ženský princip) nebudou nikdy vzhůru nohama. Ti, kteří se budou držet přirozené cesty, budou prosperovat a ti, kteří ne, zahynou.“ A logo „Základní socialistické hodnoty“.

Zatímco západní progresivisté předpokládají, že v jednadvacátém století bude definitivně poražen patriarchát, v Číně si zjevně tento cíl nekladou. Západní revolucionáři šedesátých let a jejich pohrobci musí být překvapeni, jak dnes interpretují socialistické hodnoty nástupci Mao Ce-tunga, který je tehdy tak inspiroval. Takto si asi jednadvacáté století nepředstavovali. Ale jak vidíme, je to slučitelné s pokrokem technologickým, hospodářským, vzdělanostním a dalšími formami pokroku, jež respektují i západní progresivisté. Čína to rozhodně nehodlá v dohledné době zabalit, naopak si myslí, že jednadvacáté století bude její. Na koho byste si vsadili? Na Číňany, nebo na západní katedry sociologie?

Třetí zpráva: Nejsem bohužel znalcem žánru sci-fi, mám jen ponětí, jaké představy o budoucnosti jeho nejvlivnějších autorů pronikly do obecného povědomí, jací autoři a jejich nápady jsou považováni za společensky jasnozřivé. Měli spoustu představ dystopických i utopických, o roli technologií, umělé inteligence, kontroly informací, genetického inženýrství a rozrušování hranice mezi člověkem a strojem. Ale nevzpomínám si, že bych v nějaké sci-fi narazil na něco podobného zprávě, kterou vydala CNN ke Dni otců. Její titulek zní: „Porodil. Kojil. Teď chce, aby ho jeho syn viděl jako muže.“

Stalo se to, jak by se dnes skoro už dalo říci, jednoduše. Sebastion Sparks z Atlanty mohl porodit a kojit svého syna, protože je ve skutečnosti žena. Ale identifikuje se jako muž a i si nechal provést příslušné chirurgické zákroky. Ale až poté, co měl dítě se svou manželkou, která je pro změnu muž, ale identifikuje se jako žena.

CNN by to doslova takto napsat nemohla, protože americká média mají stylistické manuály, podle nichž se má používat gramatický rod v souladu s genderem, který si subjekt přeje. Takže pak mohou být vytištěny věty jako „Potíže nastaly, když začal menstruovat“.

Nepodobá se to žádné slavné sci-fi. Autory, kteří předvídali třeba, že si lidé budou běžně nechávat vylepšovat svaly, klouby či mozek, a i si uměli představit různé nekonvenční formy sexu, nikdy nenapadlo, s jakou umanutostí bude prosazováno toužení po konkrétním genderu. To už by se spíš našly precedenty v antickém světě, kde se ale nikdy neprosazovaly tak vážně. Je to skutečně nepředvídaný fenomén jednadvacátého století.

Kdo si ještě troufne tvrdit, že ví, co po nás toto století nárokuje?