Václav Havel – článek Václavu Klausovi k narozeninám nemůže začínat nikým jiným než Václavem Havlem. Tak tedy Václav Havel v jednom z posledních rozhovorů, kde jinak padaly různé duchaplnosti a moudra, dostal otázku – otázku, kterou se v téhle zemi, možná na celém světě, hodilo položit snad jenom Václavu Havlovi, což neznamená, že se přitom necítili všichni trochu trapně – co je největším úkolem naší doby. Václav Havel na to odpověděl stručně: Ehm, udržet civilizaci, ehm…

Udržet civilizaci… Ještě jednou: Udržet civilizaci. Ne zachránit svět a spasit lidstvo, ale udržet civilizaci. A civilizace je jen jedna, ta západní: to neřekl Havel, ale prosím Kemal Atatürk, když se snažil zcivilizovat Turky… Mluvíme tedy o západní civilizaci, kterou tu plus minus máme.

Václav Klaus by možná volil jiná slova, už kvůli tomu, že je použil Václav Havel. A možná by vůbec odmítl na tak patetickou otázku odpovědět. Nebo by možná odpověděl ještě patetičtěji, emotivněji, útočněji, možná ironičtěji, lze si to představovat, však ho známe. Důležité ale je, že v tom základním, v tom, o co Klausovi v jeho konání a životě šlo a stále jde, tak v tom by se ti dva antipodi myslím shodli. Čím déle Václava Klause člověk pozoruje, poslouchá a čte – a zbavuje se přitom různých předpojatostí –, víc a víc se dopracovává k názoru, že mu šlo a jde o to – udržet civilizaci.

Jistě, hned slyším za sebou známé hlasy i mnoha svých přátel (doufám, že mi někteří po tomto článku zůstanou), copak ses nezbláznil? Přeskočilo ti? Copak nevíš, že Klausovi jde přece vždycky jen o sebe, copak mu někdy šlo o něco jiného, copak ten člověk vidí někdy něco jiného než sebe samotného, velkého, velkého, největšího Klause? A já na to říkám, že to je docela možné, ale že to není důležité. Klausovo velikášství je součást jeho velikosti, to občas, vlastně často, tak u historických osob bývá. I u Havla to tak bylo, byť byl z hodně jiného těsta. Jsou si vědomi vlastní ceny, a tak se podle toho i chovají. Pomáhá jim to v tom, aby unesli to, co si naložili na hřbet. A Klaus si naložil na hřbet kdysi něco tak šíleného jako udělat ze zbídačelé a nefungující země něco, co se bude podobat civilizovaným poměrům. Jak se to povedlo, je jiná věc, stěžovat si lze vždycky na všechno, ale to, že ty civilizované poměry tady nějaké jsou, to nepopře ani ten, kdo na nich má takový podíl, tedy Václav Klaus.

To byl jeden jeho životní a historický úkol, tedy vrátit civilizaci znovu do té země, která ji chtěla kdysi (zčásti, ale jen zčásti, jí to vnutila jedna země skoro bez civilizace) tak moc vylepšovat, až o ni skoro přišla. Klaus nebyl zajisté sám a nebyl neomylný, ale v tom základním se sem ta civilizace vrátila. Třicet let v ní žijeme a většinou opravdu záleží na každém, jak se v té civilizaci zařídí. To je ale tak v civilizace běžné.

Tím druhým úkolem je tu civilizaci udržet… To je asi mnohem těžší, protože to je vlastně spor s během světa, který se nejspíš zase vydal cestou, kdy mu ta vlastní civilizace nestačí. Václavu Klausovi bude 19. června osmdesát a nepochybuju, že ten druhý úkol ještě dlouho nevzdá. I když si v něm připadá jako Sisyfos z toho Camusova eseje, který, jak vím, Václav Klaus zná a obdivuje. Myslím, že i v tom existuje jistá spřízněnost s tím druhým Václavem. Sisyfovi, jak známo, kámen pořád padá, ale když se pro něj vrací, tak se usmívá. Možná klausovsky.