Západní svět zažívá neuvěřitelné období míru. Od roku 1945 nebyl zatažen do žádné velké války. Pokud se nějakých účastnil, tak většinou na periferii či v dalekých krajích. To však neznamená, že by občas západní veřejnost nepocítila její dopady. Válka ve Vietnamu vedla k hluboké krizi v americké společnosti a politice. Stojí za pozornost, že Vietnam je zatím poslední americká válka, které se účastnili odvedenci. Od té doby všechny americké války byly vedeny profesionály, konflikty tak mají ve společnosti mnohem menší dosah. Státy ani nemusejí být do války přímo zapojeny, aby jejich následky pocítily. Stačí si vzpomenout na migrační krizi v roce 2015, jež destabilizovala celou Evropu. Minimálně částečně za ni může občanská válka v Sýrii. Navíc většina expertů se shoduje, že tento stav není udržitelný a dřív nebo později velká válka nastane. Někteří američtí generálové věští konflikt mezi USA a Čínou do pěti šesti let.

Pokud odhlédneme od geopolitických tlaků a soupeření, tak jedním z důvodů této chmurné předpovědi je fakt, že válka byla asi vždy součástí lidstva, a to bez ohledu na historické období nebo kulturu. Dobře to ukazuje výstava Tváře války, která je k vidění do 31. října v Náprstkově muzeu. Připravili ji Markéta Křížová a Ondřej Crhák.

Rozdělena je na šest částí, které se jmenují Všudypřítomná válka, Války bohů, Náčelníci a bojovníci, Nástroje války, Válka a krása a Cesta k míru. První část slouží jako úvod připomínající, že mnoho znaků válčení je podobných. Bojovníci nosí uniformy, ať jde o moderní maskování, nebo třeba čelenky amerických indiánů, mají své standarty a další znaky organizovaného válčení. Druhá část se zaměřuje na roli, kterou náboženství může hrát ve válce, třetí se soustřeďuje na velitele. Část Nástroje války se nepřekvapivě věnuje samotným zbraním. Předposledním tématem je umění inspirované válkou, konečně Cesta k míru ukazuje, jak konflikty končí.

Zajímavé na výstavě je, že se téměř úplně vyhýbá válkám a obdobím v našich končinách „profláknutým“. Na výstavě nenajdeme žádné exponáty z Evropy; ty z Ameriky se soustřeďují na válečné umění indiánů, nikoli Spojených států. Západní válečnictví je spíš zmíněno letmo. Dioráma zobrazuje španělské conquistadory obětované Aztéky na vrcholu obléhané pyramidy, popisek u uniformy súdánského mahdistického vojáka zmiňuje, že bojoval proti Britům, čínský řád z císařské éry zase je prvním pokusem zavést západní formy vojenského ocenění a podobně.

Co se týče období, většina vystavovaných artefaktů pochází z 19. století. Opomíjeny jsou nejznámější války dějin. Římské vojsko, nejefektivnější vojenská mašina antiky, se dočkalo jediné zmínky. Středověké konflikty, Napoleon či velké války 20. století chybějí téměř úplně.

Ve výsledku je to však spíš ku prospěchu. Historické povědomí u nás se samozřejmě soustřeďuje na naše dějiny, náš prostor. Z toho ale občas může vzejít pocit, že barbarské a krvavé válčení je čistě západní specialitou.

Nejlépe je to vidět na jakémsi populárně-levicovém zobrazení západní kolonizace. Animovaný film Pocahontas je sice pohádka pro děti, ale dobře ukazuje tento způsob uvažování. Indiáni v něm žijí v harmonii a rovnováze s přírodou. Pak dorazí zlotřilí běloši, jejichž jediným cílem je hledat zlato a plundrovat zemi. Schyluje se ke konfliktu, ten však nakonec odvrátí láska mezi indiánkou Pocahontas a Angličanem Johnem Smithem.

V podstatě stejný příběh má film Avatar, jen s tím rozdílem, že se odehrává v budoucnosti a zlí lidé drancují vzdálenou planetu Pandoru. Láska mezi pozemšťanem a polonahou mimozemšťankou válku sice neodvrátí, přece jenom jde o film pro dospělé, i tak ale původní obyvatelé planety, kteří jsou vývojově někde v době kamenné, ale žijí v souladu s přírodou, dokážou porazit lidské nájezdníky, kteří ovládli meziplanetární dopravu.

To jsou příklady z popkultury, ale i ve společenské diskusi na „vyšší úrovni“ lze potkat podobný sentiment. Minulé léto Británii a Ameriku zachvátila vlna protestů Black Lives Matter, která se rychle zvrhla v hledání historické viny za rozličná utrpení černochů. V Británii to odnesl především Edward Colston, mecenáš, který se zapříčinil o rozvoj svého rodného města Bristolu. Jenže částečně zbohatl na obchodu s otroky. Rozbouřený dav proto strhl jeho sochu a hodil ji do vod bristolského přístavu.

Je nepochybné, že transatlantický obchod s otroky byl čiré zlo. Jenže nešlo výlučně o evropskou záležitost. Bílí otrokáři svůj lidský náklad v Africe nakupovali od místních náčelníků. Arabský obchod s otroky v Indickém oceánu byl v mnoha ohledech stejně strašlivý a trval déle než ten atlantický.

Indiáni taktéž nebyli žádná neviňátka žijící v souladu s přírodou. Dobře to ukazuje například historik C. S. Gwynn, autor monografie o kmeni Komančů Říše letního měsíce. Spíš než mírumilovné děti přírody to byli obávaní bojovníci, kteří si brutálně podmanili okolní kmeny a pořádali krvavé nájezdy na farmy. Díky neuvěřitelné výdrži v sedle a znalosti svého prostředí dlouho vzdorovali i „bílým“ národům. Španělé je neporazili, teprve Američané je ve vleklé a hrozivé válce dokázali podmanit.

Možná ale mezi nejstrašlivější bojovníky Nového světa patřili Aztékové. Ti vedli setrvalé války proti okolním národům a vykonávali tisíce lidských obětí. Jeden z hlavních důvodů, proč jejich impérium po příchodu Španělů tak rychle padlo, je právě jejich krutost. Španělů bylo relativně málo, zhruba tři tisíce, jejich střelné zbraně byly primitivní. Proti několikasettisícovému vojsku Aztéků by Španělé sami nestačili. Jenže pod jejich vedením povstaly Aztéky utlačované kmeny, které dodaly potřebné bojovníky. Tlaxcalové, kteří tvořili hlavní spojence Španělů, díky tomu pod iberijskou nadvládou získali velkou míru autonomie a privilegií. Část Tlaxcalů podporovala Španěly v mexické válce o nezávislost.

Války v lidnaté Asii si také nezadaly s Evropou co do počtu obětí. To platí zejména o Číně. Nejkrvavější válkou dějin je druhá světová válka. Následují mongolské výboje, jež se z velké části odehrávaly právě v Asii, a pak povstání tchaj-pchingů. Tato čínská občanská válka mezi lety 1850 a 1864 si vyžádala desítky milionů obětí, většina odhadů se pohybuje mezi 30 a 50 miliony. Překonává tedy první světovou válku, přestože byla vedena mnohem jednoduššími zbraněmi.

Samotná výstava žádný z těchto konfliktů nerozebírá dopodrobna, spíš jde o krátká zastavení u jistých momentů historie. Například u již zmiňované uniformy mahdistického vojáka se dočteme, že „Mahdího povstání nebo Mahdího válka (1881–1899) bylo vzbouřením obyvatel Súdánu proti britské nadvládě. Muslimský duchovní Muhammad Ahmad, známý jako al-Mahdí (Spasitel), a jeho nástupce Abdalláh dokázali nějakou dobu překonat mezikmenové rozpory a úspěšně čelit britským vojenským jednotkám“.

To je rámcově pravda, ale celý příběh je mnohem víc fascinující a má co říci i k dnešním událostem. Původně bylo povstání vedeno proti Egyptu. Když Britové v roce 1882 získali kontrolu na Egyptem, začali se zajímat o dění na své nové jižní hranici. Mahdisté byli motivováni i silným náboženským cítěním, šlo vlastně o jakési islamisty. Mimo jiné je iritoval laxní islám Egypťanů. Po několika porážkách se Britové rozhodli Súdán opustit. Evakuaci měl provést generál Charles Gordon, který si vysloužil renomé, když pomáhal čínské vládě potlačovat povstání tchaj-pchingů. Gordon však se stažením nesouhlasil a místo toho se opevnil v Chartúmu, hlavním městě Súdánu. Britská vláda vedená Williamem Gladstonem byla rozhodnuta nechat neposlušného Gordona svému osudu, ale veřejný tlak ji nakonec donutil vyslat mu na pomoc další válečnou expedici. Ta dorazila dva dny po pádu města a smrti jeho velitele. Gladstone si za to vysloužil přezdívku Gordonův vrah. Nepřipomíná to současné diskuse o stažení vojáků z Afghánistánu?

Britové pak Súdán – přes pár menších pokusů ho dobýt – v podstatě nechali napospas mahdistům. K další velké akci je probudily teprve koloniální snahy ostatních Evropských států. Hrozilo, že pokud by ovládly Súdán, mohly by ho využít k invazi do Egypta, ovládnutí Suezského průplavu a ohrožení bezpečné cesty do Indie. Dobře připravená a vyzbrojená britsko-egyptská armáda proto vtrhla do Súdánu a v bitvě u Omdurmánu v září 1898 mahdisty naprosto rozdrtila. Na britské straně zemřelo 47 nebo 48 lidí, na súdánské 12 tisíc. Bitvy se zúčastnil i mladý Winston Churchill.

Válka s mahdisty se hodí dokonale k ilustraci toho, jak se některé válečné problémy nemění. Ukazuje tendenci mocností zamotávat se do válek ve vzdálených končinách, vliv mocenského soupeření, náboženskou dimenzi, nakonec i roli technologie. Bylo by zajímavé, kdyby expozice na tomto a dalších příkladech předvedla některé zákonitosti ozbrojených konfliktů.

Výstava Tváře války do takových detailů nejde. Nicméně svými exponáty a tematickým rozdělením ukazuje, že válka je všudypřítomná a v mnoha ohledech stejná.